ECLI:CZ:US:2005:1.US.727.04
sp. zn. I. ÚS 727/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti B., zastoupené advokátem JUDr. M.M., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR čj. 28 Cdo 2040/2003-164 ze dne 31. 8. 2004, proti rozsudku Městského soudu v Praze čj. 17 Co 264/2003-143 ze dne 20. 5. 2003, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 čj. 8 C 49/2001-106 ze dne 6. 9. 2002 a proti usnesení Městského soudu v Praze čj. 17 Co 731/2001-90 ze dne 26. 7. 2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatelka proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR čj. 28 Cdo 2040/2003-164 ze dne 31. 8. 2004, jímž bylo zamítnuto její dovolání proti prvnímu odstavci výroku rozsudku Městského soudu v Praze čj. 17 Co 264/2003-143 ze dne 20. 5. 2003 a odmítnuto její dovolání proti druhému odstavci tohoto rozsudku odvolacího soudu.
Citovaným (napadeným) rozsudkem Městského soudu v Praze čj. 17 Co 264/2003-143 ze dne 20. 5. 2003 byl ve výroku ve věci samé ohledně částky 660.293,- Kč s příslušenstvím z této částky od 16. 10. 2000 potvrzen napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 čj. 8 C 49/2001-106 ze dne 6. 9. 2002 a ve výroku ve věci samé ohledně částky 10.036,85 Kč s příslušenstvím, ohledně úroků z částky 670.357,70 a ohledně smluvní pokuty ve výši 26.143,- Kč byl změněn rozsudek soudu I. stupně tak, že žaloba byla zamítnuta. Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 čj. 8 C 49/2001-106 ze dne 6. 9. 2002 byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit žalobci částku 670.357,60 Kč s 18% úrokem z prodlení ročně z částky 670.356,70 Kč od 15. 10. 2000 a povinnost zaplatit smluvní pokutu ve výši 26.143,- Kč z titulu dlužného nájemného. Stěžovatelka ještě napadla ústavní stížností i usnesení Městského soudu v Praze čj. 17 Co 731/2001-90 ze dne 26. 7. 2002, jímž byl zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 čj. 8C 49/2001-53 ze dne 11. 7. 2000. Podle názoru stěžovatelky byla napadenými rozhodnutími porušena ustanovení čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Porušení práva na spravedlivý proces a práva na ochranu vlastnického práva spatřuje stěžovatelka v následujících skutečnostech:
Po obsáhlé rekapitulaci průběhu soudního řízení (viz část III. odůvodnění tohoto usnesení) stěžovatelka tvrdí, že obecné soudy nesprávně právně posoudily zjištěný skutkový stav. Podle jejího názoru byla předmětná nájemní smlouva mezi ní a obchodní společností M., s.r.o. absolutně neplatná; i kdyby však byla platná, řádně od ní odstoupila, předmětnou nemovitost vyklidila a za dobu, po kterou nemovitost užívala, řádně zaplatila úhradu za užívání. Obecné soudy však stěžovatelku nutí k tomu, aby žalobkyni zaplatila nájemné (úhradu za užívání) i za dobu, po kterou předmětné prostory neužívala. Ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu tvrdí, že se nevypořádal s jejími procesněprávními i hmotněprávními argumenty a že odůvodnění jeho rozhodnutí není přesvědčivé, neboť prý pouze konstatuje, že odvolací soud použil odpovídající zákonná ustanovení a správným způsobem je vyložil.
Odůvodnění napadeného rozhodnutí dovolacího soudu neobsahuje žádnou právní větu, a žádnou právní úvahu, proč soud dovolání zamítl. Navrhla proto, aby byla všechna napadená rozhodnutí nálezem Ústavního soudu zrušena.
II.
Nejvyšší soud podal vyjádření k ústavní stížnosti, v němž uvedl, že stěžovatelka v podstatě reprodukuje argumentaci uplatněnou již v řízení před obecnými soudy a obsahově tak jde o zřejmou snahu docílit přezkumu správnosti jí uplatněného tvrzení ještě v řízení před Ústavním soudem. Ve věci samé dovolací soud odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a blíže uvedl, že dovolání bylo odmítnuto v té části, kde nepřípustným způsobem směřovalo dokonce proti výroku, jímž byla žaloba proti stěžovatelce zamítnuta, takže bylo stěží možné dovodit, že by měl být dovolacímu přezkumu podroben výrok, který stěžovatelce jako dovolateli prospíval. K části, kde dovolání bylo zamítnuto, dovolací soud k námitce stěžovatelky uvedl, že zamítavý výrok byl založen na posouzení úplnosti a správnosti skutkových zjištění, z nichž vycházel odvolací soud. Dále uvedl, že při posouzení správnosti právních závěrů odvolacího soudu není dovolací soud povinen reprodukovat takové právní závěry, o jejichž správnosti nemá pochyby. Tak tomu bylo i v předmětné věci, kde odvolací soud dostatečně srozumitelně a v souladu s právem svůj právní názor odůvodnil. K jeho závěrům se dovolací soud přihlásil, jak je patrno ze závěrů jeho odůvodnění. Takový postup nelze podle dovolacího soudu považovat za odporující ústavněprávním předpisům. Na Ústavním soudu ponechal posouzení přípustnosti a důvodnosti ústavní stížnosti.
Městský soud v Praze ve stručném vyjádření uvedl, že považuje ústavní stížnost za nedůvodnou. Poukazuje na to, že stěžovatelka neuvedla žádné konkrétní důvody svědčící pro názor, že její ústavní právo bylo porušeno. Ve stížnosti pouze polemizuje se závěry, které obecné soudy ve svých rozsudcích přijaly, a nesouhlasí s konečným rozhodnutím. Ve věci samé pak odvolací soud odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Stručné vyjádření podal i Obvodní soud pro Prahu 7 a uvedl, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou a plně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 8 C 49/2001 vedený u Obvodního soudu pro Prahu 7. Ze spisu zjistil, že stěžovatelka měla v řízení před obecnými soudy postavení žalované, proti níž podal žalobce -M., s.r.o. - žalobu o zaplacení částky 670.357,60 Kč s příslušenstvím z titulu dlužného nájemného za měsíc říjen 2000. Obvodní soud pro Prahu 7 rozhodl ve věci platebním rozkazem čj. 21 Ro 81/2000-7 ze dne 11. 1. 2001 a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit výše uvedenou částku. Stěžovatelka podala odpor proti platebnímu rozkazu a ve věci bylo vedeno dále řízení pod výše uvedenou spisovou značkou. Rozsudkem čj. 8 C 49/2001-53 ze dne 11. 7. 2001 byla žaloba zamítnuta. V odůvodnění soud I. stupně uvedl, že nájemní smlouva je absolutně neplatná, protože předmětná stavba byla užívána k jinému účelu než byla v kolaudačním řízení schválena a nájemní smlouva tak odporuje ustanovení §85 stavebního zákona. Další důvod neplatnosti spatřoval soud I. stupně v tom, že k pronájmu prostor nebyl dán souhlas příslušného odboru Ú. MčP podle §3 odst. 4 zákona č. 116/1990 Sb., ve znění platném v době uzavírání smlouvy. Uvedl rovněž, že podle §679 odst. 2 občanského zákoníku jsou-li místnosti, které byly pronajaty k obývání nebo k tomu, aby se v nich zdržovali lidé, zdravotně závadné, má nájemce právo na odstoupení od smlouvy i tehdy, věděl-li o tom při uzavření smlouvy. S odvoláním na stanovisko M. a na další předložené důkazy dospěl soud k závěru, že zdravotní závadnost objektu byla prokázána, takže stěžovatelka řádně od smlouvy odstoupila, a žalobci proto nevznikl nárok na nájemné za dobu, kdy již stěžovatelka objekt nesporně neužívala. Nepřísluší mu proto ani nárok na smluvní pokutu. K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením čj. 17 Co 731/2001-90 ze dne 26. 7. 2002 rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění se zabýval důvody neplatnosti nájemní smlouvy a dospěl k závěru, že k uzavření nájemní smlouvy nebyl nutný předchozí souhlas Ú.
Dále uvedl, že pro posouzení neplatnosti nájemní smlouvy pro rozpor se zákonem (konkrétně s ustanovením §85 odst. 2 stavebního zákona) je rozhodné, zda je v souladu sjednaný účel nájmu a účel užívání místností (stavby) určený v kolaudačním rozhodnutí. Při tom je nutno vycházet z toho, co měl nájemce (stěžovatelka) zapsáno jako předmět podnikání v obchodním rejstříku ke dni uzavření smlouvy. Odvolací soud dospěl k závěru, že předmět podnikání zapsaný u stěžovatelky ke dni uzavření smlouvy odpovídá účelu, k němuž byly nebytové prostory v předmětné nemovitosti kolaudovány. Pro posouzení platnosti nájemní smlouvy není rozhodné, k jakému účelu nájemce skutečně pronajatý prostor užívá. Jestliže nájemce užívá předmět nájmu v rozporu se sjednaným účelem nájmu, není smlouva z toho důvodu neplatná, ale pronajímatel může nájemní vztah ukončit; užívání v rozporu s kolaudačním stavem je pak možné postihnout ve správním řízení.
Obvodní soud pro Prahu 7 po dalším řízení rozsudkem čj. 8 C 49/2001-106 ze dne 6. 9. 2002 uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalobci částku 670.357,- Kč s 18% úrokem z prodlení ročně z částky 670.356,70 Kč od 15. 10. 2000 do zaplacení a povinnost zaplatit smluvní pokutu ve výši 26.143,- Kč. V odůvodnění uvedl, že posoudil nájemní smlouvu jako platně uzavřenou a odstoupení stěžovatelky od nájemní smlouvy jako neplatné. Dále uvedl, že v řízení nebylo prokázáno, že by předmětné prostory byl zdravotně závadné, neboť o zdravotní závadnosti může rozhodnout pouze stavební úřad, a to na základě stanovisek dotčených orgánů.
K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudkem čj. 17 Co 264/2003-143 ze dne 20. 5. 2003 ve výroku ve věci samé ohledně částky 660.293,- Kč s příslušenstvím z této částky od 16. 10. 2000 rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 čj. 8 C 49/2001-106 ze dne 6. 9. 2002 potvrdil a ve výroku ve věci samé ohledně částky 10.036,85 Kč s příslušenstvím, ohledně úroků z částky 670.357,70 a ohledně smluvní pokuty ve výši 26.143,- Kč rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že žalobu zamítl. V podrobném odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že nemůže být důvodem odstoupení od nájemní smlouvy podle §679 odst. 2 občanského zákoníku to, že nájemce hodlá rozšířit svou činnost způsobem nepředpokládaným při uzavření nájemní smlouvy a že z tohoto důvodu mu přestávají pronajaté prostory vyhovovat. Jestliže neexistuje důvod odstoupení od smlouvy, je odstoupení neplatné. Protože nebylo ani tvrzeno ani prokázáno, že nájemní vztah skončil před koncem října 2000 jiným způsobem, trval i v tomto měsíci, a z toho důvodu měl nájemce povinnost platit nájemné, i když prostory již nevyužíval. Dále odvolací soud odůvodnil odkazem na devizový kurs DEM ke dni 10. 10. 2000( den vystavení fakulty na nájemné za měsíc říjen) změnu v dlužné částce. Řádně odůvodnil i rozhodnutí o úrocích z prodlení a zamítnutí smluvní pokuty.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud ČR rozsudkem čj. 28 Cdo 2040/2003-164 ze dne 31. 8. 2004 částečně zamítl (dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu) a částečně odmítl (dovolání proti zamítavému výroku rozsudku odvolacího soudu). V odůvodnění - ve vztahu k výroku, jímž dovolání bylo částečně odmítnuto uvedl, že z povahy dovolání jako opravného prostředku plyne, že k dovolání je oprávněna jen ta strana, které nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě které byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na právech; v ustálené judikatuře se tato legitimace k dovolání označuje jako subjektivní nepřípustnost. Odvolací soud ve výroku, ohledně něhož bylo dovolání odmítnuto, žalobu zamítl, takže tím nemohla být stěžovatelce způsobena žádná újma na jejích právech, kterou by bylo možno zhojit v dovolacím řízení. V odůvodnění - ve vztahu k výroku, jímž bylo zamítnuto dovolání - pak dovolací soud uvedl, že se odvolací soud plně řídil zásadami uvedenými v §132 a v §157 odst. 2 o.s.ř., a srozumitelně a přesvědčivě vyložil, na základě jakých důkazů dospěl ke skutkovému závěru právně významnému v dané věci. Dále dovolací soud dospěl k závěru, že i právní hodnocení provedené odvolacím soudem je správné a skutečně provedl vlastní právní rozbor věci.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní stížnost směřovala v první řadě proti usnesení Městského soudu v Praze čj. 17 Co 731/2001-90 ze dne 26. 7. 2002, jímž byl zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 čj. 8C 49/2001-53 ze dne 11. 7. 2000. Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně práva poskytuje. Ústavní stížností zde bylo napadeno rozhodnutí, jímž byl zrušen rozsudek soudu I. stupně a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Z toho vyplývá, že předmětná věc nebyla ke dni podání ústavní stížnosti pravomocně ukončena, takže stěžovatelka měla k dispozici - v systému běžného práva - právními předpisy upravené procesní prostředky k ochraně svých práv, které také využila. Ústavní soud proto ústavní stížnost směřující proti citovanému usnesení podle §43 odst. 1 písm. e) citovaného zákona odmítl jako návrh nepřípustný.
Ústavní stížnost dále směřovala proti výše citovaným meritorním rozhodnutím obecných soudů všech stupňů. Jádrem této ústavní stížnosti byl nesouhlas stěžovatelky se skutkovými i právními závěry obecných soudů. Ústavně právní argumentace stěžovatelky se soustředila v závěru podání a lze ji stručně shrnout tak, že stěžovatelka považuje předmětnou nájemní smlouvu za absolutně neplatnou; tvrdí však, že i kdyby šlo o smlouvu platnou, pak od ní řádně odstoupila a není proto povinna platit nájem za měsíc říjen. Další argumenty uvádí proti rozhodnutí dovolacího soudu, které je podle jejího názoru nepřesvědčivé a dovolací soud se prý nevypořádal s jejími procesněprávními a hmotněprávními argumenty.
Ústavní soud názor stěžovatelky nesdílí. Podle její ústavní stížnosti, podrobného popisu celého řízení a detailního rozvedení každého jednotlivého rozhodnutí je zřejmé, že stěžovatelka nepřímo žádá, aby Ústavní soud znovu posuzoval aplikaci jednoduchého práva, provedenou obecnými soudy. Ústavní soud však k takovému postupu oprávněn není. V procesu dokazování a hodnocení provedených důkazů a vyvozování právních závěrů na základě zjištěného skutkového stavu jsou obecné soudy v zásadě zcela samostatné a jsou vedeny pouze zásadou volního hodnocení důkazů tak, jak je stanovena v právním předpise (§132 o.s.ř.) a vyložena v bohaté ustálené judikatuře obecných soudů i Ústavního soudu samotného. Ústavní soud z pohledu ústavněprávního přezkoumal napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že obecné soudy postupovaly v souladu s výše uvedenou zásadou, aplikovaly jednoduché právo ústavně konformním způsobem, jejich postupu nelze vytknout svévoli a ani nelze konstatovat extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a z něho vyvozenými právními závěry ve smyslu ustálené judikatury. Sama skutečnost, že stěžovatelka nebyla v řízení před obecnými soudy úspěšná, nemůže být považována za porušení jejího práva na spravedlivý proces. Podle obsahu spisu nelze dovozovat ani porušení jejího práva na ochranu vlastnického práva, jehož se stěžovatelka dovolává.
Pokud jde o rozhodnutí dovolacího soudu je sice jeho argumentace stručná, leč je přesvědčivá a v kontextu s rozhodnutím soudu odvolacího plně dostačující.
Ústavní soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. května 2005
JUDr. Ivana Janů v.r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu