ECLI:CZ:US:2005:1.US.734.04
sp. zn. I. ÚS 734/04
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera - ze dne 8. března 2005 sp. zn. I. ÚS 734/04 ve věci ústavní stížnosti Ing. M. G. proti jinému zásahu orgánu veřejné moci - postupu Policie České Republiky, Okresního ředitelství Pelhřimov, Služby kriminální policie a vyšetřování, spočívajícímu v tom, že stěžovateli nebylo umožněno, aby jeho výslechu jako svědka byl přítomen advokát.
I. Postupem Policie České Republiky, Okresního ředitelství Pelhřimov, Služby kriminální policie a vyšetřování, při výslechu stěžovatele v pozici svědka dne 23. 9. 2004 v řízení vedeném pod ČTS: ORPE-518/HK-2003 bylo porušeno základní právo stěžovatele na právní pomoc, zakotvené v čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
II. Policii České republiky, Okresnímu ředitelství Pelhřimov, Službě kriminální policie a vyšetřování, se ukládá, aby nepokračovala dále v porušování ústavně zaručeného práva stěžovatele na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 11. 2004, se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud vyslovil, že postupem Policie České Republiky, Okresního ředitelství Pelhřimov, Služby kriminální policie a vyšetřování, (dále jen "Policie") dne 23. 9. 2004 bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na právní pomoc dle čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina).
Jak stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, na základě předvolání ze dne 3. 9. 2004 se dne 23. 9. 2004 dostavil do budovy Policie k podání svědecké výpovědi. Policie přes jeho žádost odmítla, aby byla při tomto úkonu přítomna jeho advokátka s tím, že žádné ustanovení trestního řádu neupravuje otázku právní pomoci u osob vystupujících jako svědek a dále že přítomnost advokáta by mohla mařit průběh trestního řízení.
Uvedený postup stěžovatel, jak tvrdí, napadl stížností zachycenou v protokolu o svědecké výpovědi a dále též dne 29. 9. 2004 podal podnět k přezkoumání daného postupu Inspekci Ministerstva vnitra, pracovišti Jihlava. Ke stížnostem se vyjádřilo Okresní státní zastupitelství v Pelhřimově přípisy ze dne 30. 9. 2004 a ze dne 13. 10. 2004 pod sp. zn. Zt 284/2004, přičemž neshledalo nesprávný postup či jiné procesní závady, které by byly v rozporu s trestním řádem či Listinou.
Dle názoru stěžovatele bylo postupem Policie, který napadá ústavní stížností, porušeno jeho ústavně zaručené právo na právní pomoc dané čl. 37 odst. 2 Listiny, který říká, že každý má právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení.
Stěžovatel v této souvislosti poukazuje na to, že shodně s nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 97/95 (sic - pozn. red.: správně zřejmě sp. zn. II. ÚS 98/95) nedostatek výslovné právní úpravy v trestním řádu není důvodem odmítnutí práva na právní pomoc. Námitka nedostatku právní úpravy jako důvod pro odmítnutí práva na právní pomoc odpovídá čistě pozitivistickému nazírání na právo, které nekoresponduje s požadavkem právního státu.
Stěžovatel uvádí, že smyslem účasti advokáta svědka by byla např. porada o významu svědecké výpovědi včetně důležitosti pro další řízení a možných důsledků pro osobu podávající svědeckou výpověď, bližší objasnění povahy poučení a důsledků z něho vyplývajících pro osobu podávající svědeckou výpověď, včetně otázek mlčenlivosti, možnosti odepřít výpověď, porada o právní kvalifikaci skutkových okolností apod., tedy obdobný obsah práv jako advokát osoby podávající vysvětlení dle ustanovení §158 odst. 4 trestního řádu, jehož novelizace byla promítnutím shora zmíněného nálezu sp. zn. II. ÚS 97/95 (sic - viz red. pozn. výše).
II.
Na základě výzvy Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřila Policie. Ve svém vyjádření sdělila Ústavnímu soudu, že na den 23. září byl jako svědek předvolán k výslechu M. G.l, který před započetím tohoto výslechu požádal o přítomnost svého advokáta při úkonu, dále požadoval kopii protokolu o svém výslechu a dále podal stížnost na vyslýchajícího pro porušení čl. 37 Listiny.
Dle názoru Policie se v rámci trestního řízení neuplatňuje zásada veřejnosti, "neboť by mohlo dojít ke zmaření účelu tohoto stadia trestního řízení, nota bene je třeba dbát zvýšenou měrou na ochranu dobrého jména a pověsti obviněného. Proto veřejnost nemá právo účastnit se úkonů přípravného řízení, ani se seznamovat s vyšetřovacím (trestním) spisem."
Policie rovněž uvádí, že "každý ze subjektů trestního řízení má podle trestního řádu stanovená oprávnění a povinnosti, které nelze vykládat pomocí vertikální extenze, jelikož by tak docházelo k "zákonodárné činnosti, jež je v kompetenci pouze Parlamentu ČR.". Policie je přesvědčena, že svědek není subjektem trestního řízení, který má oprávnění mít při samotném výslechu advokáta, neboť to explicitně neplyne z ustanovení trestního řádu.
Policie ve svém vyjádření též tvrdí, že osoba podávající vysvětlení má odlišné postavení než svědek, přičemž poukazuje na to, že "osoba podávající vysvětlení se může v další fázi trestního řízení a nebo v jiném trestním řízení ocitnout v postavení osoby, proti níž by se trestní řízení mohlo vést.". Police připouští, že "je možné, že by i svědek se mohl následně ocitnout v jiném procesním postavení. To ovšem záleží pouze na něm. Má-li obavy, že by si svou výpovědí mohl přivodit trestní stíhání, má právo odepřít výpověď.".
Police se vzhledem k uvedenému domnívá, že nemohlo jít o "protiprávní, natož o protiústavní útok vůči základnímu ústavnímu právu".
III.
Dle čl. 37 odst. 2 Listiny má každý právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení.
K posouzení, zda v daném případě bylo postupováno v souladu s uvedeným ustanovením, konstatuje Ústavní soud především, že stížnostmi na neumožnění přítomnosti právního zástupce při podávání informací orgánům činným v trestním řízení se již zabýval ve své judikatuře včetně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 98/95 (Sbírka nálezů a usnesení, svazek 5, nález č. 42, strana 359) a sp. zn. II. ÚS 386/04 (tatáž sbírka, svazek 35, nález č. 153; též http://www.usoud.cz/).
Ve věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 98/95 orgán veřejné moci odmítnul požadavek na zastoupení stěžovatele advokátem při podání vysvětlení, ke kterému byl předvoláván, a Ústavní soud shledal, že takovýmto postupem byl porušen čl. 37 odst. 2 Listiny. V tomto případě Ústavní soud též judikoval, že na uvedeném nic nemění nedostatek výslovné právní úpravy na úrovni jednoduchého práva z důvodu zcela jasné úpravy obsažené na úrovni norem nejvyšší právní síly, tj. Listiny a Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a že námitka nedostatku výslovné právní úpravy jako důvodu pro odmítnutí práva na právní pomoc odpovídá čistě pozitivistickému nazírání na právo, které nekoresponduje s požadavkem právního státu, jemuž jsou vlastní i přirozenoprávní tendence.
Ve věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 386/04 se pak Ústavní soud zabýval případem, kdy nebyla připuštěna účast advokáta u výslechu svědka. Ústavní soud v tomto případě uvážil, že postavení svědka a osoby podávající vysvětlení je z pohledu obecné úpravy obsažené v trestním řádu srovnatelné. Oba mají povinnost vypovídat [§97 a §158 odst. 3 písm. a) trestního řádu], dostavit se k orgánu činnému v trestním řízení, resp. strpět předvedení (§98 a §158 odst. 6 trestního řádu), mohou být sankcionováni pořádkovou pokutou (§66 trestního řádu), a pro oba platí stejné podmínky z hlediska povinnosti mlčenlivosti (§99 a §158 odst. 7 věta prvá trestního řádu). Na druhé straně mají shodná práva, a to odepřít výpověď (§100 a §158 odst. 7 věta druhá trestního řádu), na svědečné (§104 a §158 odst. 9 trestního řádu) a na poskytnutí ochrany (§55 trestního řádu). V rovině základního práva mají svědek i osoba podávající vysvětlení právo, aby byla státní moc vůči nim uplatňována jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon (čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny), právo činit vše, co není zákonem zakázáno (čl. 2 odst. 4 Ústavy a čl. 2 odst. 3 Listiny), právo odepřít výpověď (čl. 37 odst. 1 Listiny), právo na tlumočníka (čl. 37 odst. 4 Listiny). Ústavní soud rovněž uvážil, že v případě osoby podávající vysvětlení je právo na právní pomoc odůvodňováno především její nejistotou ohledně povahy, rozsahu a účelu podávaného vysvětlení, jakož i důsledků z toho plynoucích, a tedy nejistotou o povaze současných a budoucích práv, jejichž neuplatněním by mohlo dojít k újmě. Tato osoba je sice o svých procesních právech a povinnostech poučena policejním orgánem před vlastním provedením úkonu, nemůže však být poučena o tom, jak bude s výsledky podání vysvětlení naloženo, a jak případně budou použity vůči ní. Není vyloučeno, aby proti osobě, která se k policejnímu orgánu dostavila k podání vysvětlení, bylo bezprostředně po skončení úkonu, v důsledku takto i jinak zjištěných a odůvodněných skutečností, zahájeno trestní stíhání (§160 odst. 1 trestního řádu). Z osoby podávající vysvětlení se tedy může v krátkém časovém sledu stát osoba obviněná, u níž je právo na právní pomoc od samého počátku řízení i v rovině obecného práva nesporné (§33 odst. 1 věta třetí, resp. §36 trestního řádu). Ovšem i ze svědka se může stát osoba obviněná, k čemuž může rovněž dojít bezprostředně po ukončení výslechu. Ústavní soud v tomto případě nenašel důvodu, pro který by svědek, na rozdíl od osoby podávající vysvětlení, neměl právo na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny, a proto shledal ústavní stížnost důvodnou.
Ústavní soud uzavírá, že třebaže v obecné právní úpravě neexistuje ustanovení, které by garantovalo právo svědka na právní pomoc, Ústavní soud ve své judikatuře dospěl k závěru, že takové právo má.
IV.
Ústavní soud si za účelem ověření pravdivosti skutkových tvrzení stěžovatele a posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal od Policie spis vedený pod sp. zn. ČTS: ORPE-518/HK-2003 (dále jen spis Policie). Na základě obsahu tohoto spisu a ve světle výše uvedeného Ústavní soud posoudil ústavní stížnost a dospěl k závěru, že je důvodná.
Ze spisu Policie i tvrzení účastníků vyplývá, že dne 23. 9. 2004 byl stěžovatel jako svědek předvolán k výslechu, přičemž před jeho započetím požádal o přítomnost svého advokáta při tomto úkonu, což mu nebylo Policií umožněno. V protokolu o daném výslechu je též zaznamenáno, že si stěžovatel na tento postup stěžoval.
Ústavní soud nemůže, než přisvědčit názoru stěžovatele, že postupem Policie bylo porušeno jeho právo na právní pomoc zakotvené v čl. 37 odst. 2 Listiny. Stěžovatel správně poukazuje na to, že nedostatek výslovné právní úpravy v trestním řádu není důvodem odmítnutí práva na právní pomoc. Souhlasit lze i s jeho kritikou vyhraněně pozitivistického pohledu na právo zastávaného Policií v této věci. Pokud Police tvrdí, že trestní řád výslovně nestanoví právo svědka na právní pomoc a nelze nahrazovat činnost zákonodárce, Ústavní soud připomíná, že když rozhodoval shora citovaným nálezem sp. zn. II. ÚS 98/95 o právu na právní pomoc osoby podávající vysvětlení, také neexistovalo v obecné právní úpravě ustanovení, které by výslovně toto právo garantovalo. Přesto Ústavní soud dovodil, že takové právo má, neboť je garantováno v právním předpise vyšší právní síly takovým způsobem, že zde není dán žádný prostor pro jeho vyloučení obecnou úpravou. Takové právo totiž jak podle jazykového výkladu, tak vzhledem k podstatě a smyslu práva (tedy podle teleologického výkladu), přísluší každému občanu bez ohledu na jeho postavení v řízení či na charakter řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy. Lze připustit, že by obecná úprava mohla toto právo omezit, pokud by jeho absolutní výkon vedl k eliminaci jiných práv garantovaných ústavním pořádkem, avšak samotný fakt, že toto právo není v obecné úpravě ve vztahu ke svědkovi výslovně upraveno, nemůže vést k závěru, že svědek nemá právo na právní pomoc. Ústavní soud také poznamenává, že za situace, kdy právní úprava neobsahuje výslovný postup řešení určité problematiky, ale tuto situaci je možno řešit výkladem práva, je namístě samostatný postup orgánů činných v trestním řízení, nikoliv pasivní vyžadování pravidel a předpisů.
Dále Ústavní soud konstatuje, že pokud Policie poukazuje na odlišnost svědka od osoby podávající vysvětlení, sama si protiřečí, když zároveň u obou připouští, že by si svou výpovědí mohli přivodit trestní stíhání. Ústavní soud naopak shledává, že postavení osoby podávající vysvětlení a svědka je v zásadě srovnatelné. Pokud je přiznáno právo na právní pomoc občanovi při podání vysvětlení, v postavení obviněného, poškozeného a osoby zúčastněné na straně jedné, nelze mu nepřiznat právo na právní pomoc při podání svědecké výpovědi.
Ústavní soud se nemůže ztotožnit ani s názorem Policie, že přítomnost advokáta svědka při jeho výslechu není vhodná z důvodu ochrany dobrého jména a pověsti obviněného. I kdyby Ústavní soud souhlasil s tím, že dobré jméno a pověst obviněného by mohly být takto ohroženy, což nečiní, nemohl by dát takovémuto zájmu přednost před právem člověka na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny. Už vůbec pak nelze hovořit o možnosti zmaření účelu trestního řízení, respektive jeho stadia. Ke zmaření by naopak mohlo dojít v případě, pokud by trestní řízení nebylo vykonáváno v souladu se základními lidskými právy a svobodami.
Za dané situace Ústavnímu soudu nezbývá, než zopakovat to, co již vyslovil ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 386/04. Z ústavněprávního hlediska není žádný důvod, aby svědek, na rozdíl od osoby podávající vysvětlení, neměl právo na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny. Přitom ovšem v žádném případě nejde o to, že by orgán činný v trestním řízení měl za povinnost advokáta v každém případě zajistit anebo odkládat provedení svědecké výpovědi proto, že si svědek přeje mít u výslechu svého advokáta, ale pouze o povinnost toto zastoupení umožnit. Je věcí svědka, zda se rozhodne přijít k podání svědecké výpovědi v doprovodu svého právního zástupce, či sám.
V.
Podle ustanovení §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že stěžovatel i Policie vyjádřily svůj souhlas s upuštěním od ústního jednání, a dále vzhledem k tomu, že Ústavní soud má za to, že od jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání v předmětné věci upuštěno.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání shledal, že stěžovatelovo ústavně zaručené právo podle čl. 37 odst. 2 Listiny bylo porušeno, a uložil Policii, aby nepokračovala dále v porušování tohoto ústavně zaručeného práva stěžovatele.