ECLI:CZ:US:2005:1.US.743.04
sp. zn. I. ÚS 743/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Františka Duchoně mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele P.V., zastoupeného advokátem JUDr. J.B., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7.9.2004, čj. 22 Co 341/2004, a proti rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 10.5.2004, čj. P 262/2003-199, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha - západ jako účastníků řízení a B.V., zastoupené advokátem JUDr. J.S., jako vedlejší účastnice řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 22.11.2004, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Svou ústavní stížnost opírá stěžovatel o následující důvody.
Dne 2.3.2004 podal stěžovatel návrh na snížení výživného na nezletilé děti J. a S.V. Důvodem pro podání návrhu byla skutečnost, že stěžovatel přerušil podnikatelskou činnost, je jako nezaměstnaný veden v evidenci úřadu práce a pobírá hmotné zabezpečení v nezaměstnanosti a dávky sociální péče, po splnění vyživovací povinnosti mu nezbude ani životní minimum a prostředky na důstojný způsob života. Okresní soud pro Prahu západ návrh stěžovatele na snížení výživného zamítl s tím, že u otce nedošlo ke změně poměrů tak závažného rázu, aby to byl důvod pro změnu stanoveného výživného, a stanovené výživné odpovídá potřebám dětí a možnostem, schopnostem a majetkovým poměrům rodičů. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, když dospěl k závěru, že v minulosti stanovené výživné nadále odpovídá potřebám nezletilých dětí, možnostem, schopnostem a majetkovým poměrům rodičů a nejsou důvody pro jeho snížení.
Stěžovatel tvrdí, že soudy obou stupňů v napadených rozhodnutích dospěly na základě zjištěného skutkového stavu k nesprávným závěrům, které jsou v rozporu s ustanoveními zákona o rodině, konkrétně s ust. §85 odst. 2, §96 odst. 1 a 2, §99 odst. 1, a to z následujících důvodů. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že soudy obou stupňů hodnotily přerušení jeho podnikání jako vzdání se výdělečné činnosti bez důležitého důvodu, ale přitom nezjišťovaly další okolnosti a skutečnosti. Stěžovatel přestal podnikat z důvodu neziskovosti a druhotné platební neschopnosti, a to není podle jeho názoru nezodpovědným krokem. Stěžovatel uvádí, že rozhodující část jeho podnikatelských aktivit souvisela se správou autorských práv na základě smlouvy o obstarání výkonu autorských práv ze dne 1.1.2002, která byla nezávisle na jeho vůli vypovězena ze strany dědiců autorských práv. Zahradnická činnost byla dle stěžovatele v posledních letech pouze okrajovou záležitostí, důkazy k tomu byly provedeny před soudem 1. stupně. Dále stěžovatel namítá, že nebyl prokázán jeho neodpovědný postoj při hledání zaměstnání, když je veden v evidenci úřadu práce a také sám se snaží najít si práci, což je také částečně omezeno jeho zdravotním stavem, neboť trpí atopickým exémem. Pokud jde o spotřebování částky 1.500.000,- Kč od září do konce roku 2002, hodnocené soudy obou stupňů jako vzdání se majetkového prospěchu bez důležitého důvodu podle §96 zákona o rodině, stěžovatel uvádí, že se jednalo pro něj o velice složité období, které vyústilo v rozpad jeho manželství, kdy neměl důvod tyto prostředky střádat na pozdější dobu, protože vzhledem k jeho činnosti v oblasti správy autorských práv a uzavření výhradních smluv s A., a. s. zajistil finanční příjem nejen pro svou rodinu, ale i pro matku a rodinu bratra jeho tehdejší manželky na dobu deseti let v minimální zaručené výši 20.000,- USD ročně. Na potřeby dětí z této částky nepoužil nic, protože děti byly dobře zabezpečeny. Stěžovatel má za to, že nelze k této skutečnosti donekonečna přihlížet jako k příjmu či majetku stěžovatele. Stěžovatel dále namítá, že odvolací soud při zjišťování skutečných příjmů z autorských práv matky nezletilých dětí vycházel pouze z její výpovědi, stěžovatel ohodnocuje tyto příjmy na částku 400.000,- Kč, zatímco matka uvádí 5.333,- USD a 110.000,- Kč. I tak se dle stěžovatele jedná o značné částky a průměrný čistý příjem vedlejší účastnice je několikanásobně vyšší než příjem stěžovatele. Dle tvrzení stěžovatele soudy neověřovaly nijak životní podmínky stěžovatele, který bydlí u rodičů a nemá finanční prostředky na zajištění vlastního bydlení. V důsledku napadených soudních rozhodnutí je stěžovatel ohrožen exekucí, neboť není schopen plnit výživné v soudem stanovené výši, je taktéž vystaven trestnímu stíhání dle ustanovení §213 trestního zákona pro zanedbání povinné výživy. Soudy se měly zabývat také životní úrovní vedlejší účastnice a nezletilých dětí, která je dost vysoká. Není možné stanovit výživné na nezletilého přesahující životní úroveň jeho rodiče. Soudy rovněž nepřihlédly ke stěžovatelem tvrzené skutečnosti, že je to on, kdo platí nájem ve výši 1.521,- Kč za byt, který užívá matka s dětmi.
Je povinností soudu, v souladu s ust. §120 odst. 2 o. s. ř., provést všechny, i účastníkem nenavržené důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu. Stěžovatel tvrdí, že v dané věci byly prokázány skutečnosti svědčící o změně poměrů stěžovatele, které si nezpůsobil ani záměrně, ani vlastní nedbalostí. Nebyly naopak prokázány skutečnosti odůvodňující potvrzení současné výše výživného, zejména další příjmy či zvýšená životní úroveň stěžovatele, které by odpovídaly výši výživného, jakožto částky promítající stěžovatelovy schopnosti, možnosti a majetkové poměry.
Na základě shora uvedeného stěžovatel činí závěr, že napadenými rozsudky bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dle stěžovatele vyplývá z odůvodnění soudů obou stupňů rozpor mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry. Stěžovatel uvádí, že podle ust. §157 odst. 2 o. s. ř. je povinností soudů rozsudky náležitým způsobem odůvodnit, včetně soudní (a to i ústavněprávní) judikatury. Z odůvodnění rozsudku musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, jestliže jsou právní závěry soudu v nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z těchto skutkových zjištění nevyplývají, je nutno takové rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 90 Ústavy a s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, tedy porušující právo na řádný a spravedlivý proces. V dané věci má stěžovatel za to, že na základě provedených důkazů nebyla prokázána jeho životní úroveň odpovídající výši stanoveného výživného. Z provedeného dokazování nebylo možno jednoznačně usoudit na takový skutkový stav, s nímž by byly právní závěry obou soudů zcela v souladu. Rozhodnutí soudů obou stupňů nebylo správné, když na základě provedeného dokazování návrh stěžovatele na snížení výživného zamítly jako nedůvodný.
Znění článku čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zní, jehož porušení stěžovatel namítá, je následující:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Podle §42 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu si v rámci shromažďování důkazů Ústavní soud vyžádal vyjádření Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha - západ jako účastníků řízení a B.V., jako vedlejší účastnice řízení.
Krajský soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že plně odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí, ze kterého vyplývá, že stěžovatel se bez důležitého důvodu vzdal výdělečné činnosti a utratil rodinné úspory ve výši 1,5 milionu Kč, aniž by je použil, byť částečně, k úhradě výživného na nezletilé děti. Krajský soud v Praze tedy považuje ústavní stížnost za nedůvodnou.
Okresní soud Praha - západ ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že považuje ústavní stížnost za nedůvodnou, přičemž odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí a navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti.
Vedlejší účastnice B.V. ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedla, že závěry obecných soudů odpovídají provedeným skutkovým zjištěním, která odpovídají provedeným důkazům. Pokud soudy vyšly z tvrzení stěžovatele o způsobu utracení finančních prostředků, je závěr o bezdůvodném se vzdání majetkového prospěchu dle vedlejší účastnice naprosto správný.
Vedlejší účastnice je přesvědčena, že má stěžovatel finanční prostředky nadále k dispozici, neboť dle jejího názoru není představitelné, že by utratil za sexuální služby měsíčně téměř 500.000,- Kč, a také další jednání stěžovatele nasvědčuje tomu, že má uspokojivé finanční zázemí. Pokud tedy má stěžovatel finanční prostředky k dispozici, může z nich výživné platit, pokud je utratil uvedeným způsobem, platí závěry obecných soudů plně korespondující s ust. §96 odst. 1 věta druhá zákona o rodině. Pokud stěžovatel namítá, že nelze přihlížet k utracení finančních prostředků donekonečna, uvádí vedlejší účastnice, že tuto námitku nelze opodstatněně uplatňovat po dvou letech od nezodpovědného vynaložení částky přesahující 1.500.000,- Kč, když z této částky mohly být financovány potřeby dětí dle stanoveného výživného po dobu více než šestnáct let. Stěžovatel by tedy měl být dle vedlejší účastnice srozuměn s tím, že k tomuto jeho jednání bude pravděpodobně přihlíženo při rozhodování o výživném obou nezletilých dětí vzhledem k jejich věku až do jejich soběstačnosti. Je pravdou, že soud neprovedl všechny účastníky navrhované důkazy, avšak vzhledem k argumentaci, na základě které soud zamítl návrh na zvýšení (správně má být uvedeno "snížení") výživného, by bylo možné dle vedlejší účastnice další důkazní návrhy považovat za nadbytečné. Z hlediska základního argumentu utracení finančních prostředků stěžovatelem se totiž poměry stěžovatele od právní moci prvního rozhodnutí o výživném nezměnily. K tvrzení stěžovatele, že žije v nevyhovujících podmínkách u svých rodičů spolu se svým bratrem a jeho manželkou, přičemž platí nájem za společný družstevní byt vedlejší účastnice a stěžovatele, uvádí vedlejší účastnice, že stěžovatel skutečně začal duplicitně s ní platit nájemné za byt, avšak výhradně v souvislosti se sporem o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu, a to ve snaze vytvořit si co nejlepší podmínky pro rozhodnutí ve svůj prospěch. O stěžovatelem zaplacené částky na nájemném stěžovatel vedlejší účastnici dle jejího tvrzení zažaloval. Vedlejší účastnice dále uvádí, že ji z bytu stěžovatel opakovaně vyhazoval a šikanoval, což bylo důvodem pro vydání předběžného opatření, poté se stěžovatel zdržoval u rodičů v K., jak uváděl, popřípadě u přítelkyně, později uváděl, že se zdržuje u svých známých či kamarádů. Stěžovatel dle vedlejší účastnice v různých řízeních a v různých časových obdobích účelově mění svá tvrzení tak, že lze jen stěží určit, které tvrzení odpovídá skutečnosti. Pokud jde o tvrzení stěžovatele, že nemůže sehnat zaměstnání, poukazuje vedlejší účastnice na skutečnost, že stěžovatel je nadprůměrně schopným středoškolsky vzdělaným mužem středního věku, a je zcela vyloučené, aby si nesehnal jakékoliv byť i nekvalifikované zaměstnání k dosažení vyšších příjmů, než které pobírá z titulu hmotného zabezpečení v nezaměstnanosti nebo na sociálních dávkách. Vedlejší účastnice zdůrazňuje, že vyživovací povinnost stěžovatele k nezletilým dětem patří mezi jeho prvořadé povinnosti a za účelem jejího plnění je povinen přijmout i nekvalifikovanou práci, pokud by nabídky míst odpovídajících jeho kvalifikaci z jakéhokoliv důvodu nebyly vhodné. Dále stěžovatelka uvádí, že stěžovatel v současné době vede tři spory o provize související se správou autorských práv, a to o částku 840.000,- Kč, o částku 53.948,- Kč a o částku 111.073,70 Kč, ve dvou posledně uvedených sporech soudy rozhodly ve prospěch stěžovatele. Z posledně uvedeného rozhodnutí přitom vyplývá, že stěžovatel má i po vypovězení smlouvy o správě autorských práv právo na provizi přesahující 13% z rovných příjmů každého ze tří dědiců autorských práv. Stěžovatel tedy dle vedlejší účastnice není ani v tomto ohledu vystaven nouzi pro případ, kdy by nadále nepracoval a pouze vymáhal soudní cestou své nároky z autorských práv. Vedlejší účastnice navrhuje, aby byly připojeny spisy citované v jejím vyjádření a navrhuje, aby ústavní stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta.
Ze spisu Okresního soudu Praha - západ sp. zn. P 262/2003, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynuly následující skutečnosti: Rozsudkem Okresního soudu Praha - západ ze dne 10.5.2004, čj. P 262/2003-199 byl zamítnut návrh stěžovatele na snížení výživného u nezletilých dětí J. a S.V. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dne 4.7.2004 odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Praze tak, že se rozsudek soudu I. stupně potvrzuje. V odůvodnění tohoto rozsudku se uvádí, že odvolací soud shodně s názorem soudu 1. stupně musí konstatovat, že pokud stěžovatel ukončil své podnikání, vzdal se bez důležitého důvodu výdělečné činnosti, navíc mu byla v březnu roku 2004 vyplacena částka převyšující 80.000,- Kč, stěžovatel také utratil beze zbytku do konce roku 2002 rodinné úspory ve výši 1,5 milionu Kč, aniž by na těchto finančních úsporách participovaly obě nezletilé děti. Také tuto skutečnost zhodnotil odvolací soud tak, že se stěžovatel vzdal bez důležitého důvodu majetkového prospěchu. Pokud by se stěžovatel bezdůvodně tohoto majetkového prospěchu a výše uvedeného příjmu z výdělečné činnosti nevzdal, byl by zcela nepochybně schopen výživné v částkách 4.000,- Kč na nezletilou J. 3.500,- Kč a na nezletilého S. platit. Výživné, které bylo v minulosti stěžovateli stanoveno, tak nadále podle názoru odvolacího soudu odpovídá potřebám nezletilých dětí, možnostem a schopnostem a majetkovým poměrům rodičů a nejsou důvody pro jeho snížení.
Po provedeném dokazování Ústavní soud zjistil, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný.
Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ke stěžovatelem namítanému porušení práva na spravedlivý proces nedošlo.
Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.
V dané věci bylo předmětem posuzování obecných soudů, zda došlo ve smyslu §99 odst. 1 zákona o rodině k takové změně poměrů, se kterou zákon spojuje možnost soudu změnit soudní rozhodnutí o výživném pro nezletilé děti. Dle §96 odst. 1 zákona o rodině při určení výživného přihlédne soud k odůvodněným potřebám oprávněného, jakož i k schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům povinného. Při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného zkoumá soud, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika. Pokud soudy obou stupňů dospěly k závěru, že na straně stěžovatele nedošlo k takové změně poměrů, která by odůvodňovala změnu stanovené výše výživného, vycházely, jak je zřejmé z odůvodnění jejich rozsudků, zejména ze skutečnosti, že se stěžovatel vzdal bez důležitého důvodu výdělečné činnosti a majetkového prospěchu ve smyslu §96 odst. 1 zákona o rodině.
Ustanovení §96 odst. 1 zákona rodině umožňuje soudu vycházet nikoli pouze z fakticity příjmů povinného, resp. z reálných majetkových poměrů povinného, ale zakotvuje tzv. potencionalitu příjmů jako východiska pro stanovování vyživovací povinnosti. Je věcí obecných soudů, aby vyhodnotily na základě skutečností zjištěných v průběhu řízení, zda se osoba, která má vyživovací povinnost, nevzdala bez vážných důvodů majetkového prospěchu. To soudům ukládá cit. ustanovení §96 odst. 1 zákona o rodině. Ústavní soud nemůže zasahovat do hodnocení důkazů obecnými soudy, neboť, jak již bylo zdůrazněno shora, není soudem přezkumným.
Ze spisu, který si Ustavní soud vyžádal od soudu prvního stupně, nevyplývá, že by v řízení před obecným soudy nebo v jejich rozhodnutích bylo porušeno ústavně zaručené právo na spravedlivý proces. Soudy obou stupňů vycházely při posuzování dané věci z řádně zjištěného skutkového stavu i z provedených důkazů. Ohledně hodnocení důkazů poukazuje Ústavní soud na svoji konstantní judikaturu, podle které z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v §132 o. s. ř. Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané §132 o. s. ř. respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší ani přehodnocování dokazování prováděného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval. Ústavní soud by mohl do tohoto procesu zasáhnout pouze tehdy, pokud by obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů, popř. pokud by bylo možno konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry, pak by byl jeho zásah odůvodněn, neboť takové rozhodnutí by bylo třeba považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94). Takový stav však v posuzované věci shledán nebyl, když z odůvodnění rozsudků soudů obou soudů je zřejmé, na základě jakých úvah dospěly k závěru, že výživné, které bylo stěžovateli v minulosti stanoveno, odpovídá jeho majetkovým poměrům.
Ústavní stížnost je tak polemikou s právními závěry obecných soudů, se kterými se stěžovatel neztotožňuje. To vyplývá mimo jiné i z tvrzení stěžovatele, že soudy obou stupňů v napadených rozhodnutích dospěly na základě zjištěného skutkového stavu k nesprávným závěrům, které jsou v rozporu s ustanoveními zákona o rodině, konkrétně s ust. §85 odst. 2, §96 odst. 1 a 2, §99 odst. 1. Stěžovatel si protiřečí, když namítá na jedné straně nesprávné vyhodnocení skutkových zjištění soudem a na straně druhé pak namítá, že soudy nedostatečně zjistily skutkový stav ohledně majetkových poměrů stěžovatele a vedlejší účastnice. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že není jeho úkolem zkoumat - v rámci ochrany ústavnosti a při posuzování spravedlivosti procesu jako celku - do nejmenšího detailu každou jednotlivou námitku stěžovatele, jež ve svém důsledku opět směřuje jen do oblasti hodnocení, popř. přehodnocování důkazů, které provedly obecné soudy. Pokud jde o námitky stěžovatele, že soudy obou stupňů při svém rozhodování vycházely při zjišťování příjmů vedlejší účastnice z autorských práv pouze z její výpovědi, a nezkoumaly taktéž životní úroveň její a nezletilých dětí, ani bytovou situaci stěžovatele, je opět třeba připomenout, že obecné soudy vycházely při stanovení výše výživného na nezletilé děti z tzv. potencionálních, nikoli reálných příjmů stěžovatele. Majetkovými poměry vedlejší účastnice, jak vyplývá ze spisového materiálu, se soudy obou stupňů zabývaly. Je věcí obecných soudů, jaké důkazní prostředky považují ke zjištění skutkového stavu za vhodné a potřebné. V této souvislosti je třeba připomenout, že stěžovatel sám v řízení před odvolacím soudem výslovně uvedl, že další návrhy na doplnění dokazování nemá.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud nepovažoval za potřebné v dané věci vyžádat si pro dokazování spisy, které označila ve svém vyjádření k ústavní stížnosti vedlejší účastnice.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, byla jeho ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný návrh odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2005
JUDr. Ivana Janů
předsedkyně senátu