ECLI:CZ:US:2005:1.US.745.04
sp. zn. I. ÚS 745/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele VD, zastoupeného advokátem JUDr. J.F., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR čj. 29 Odo 1145/2003-82 ze dne 1. 9. 2004, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci čj. 2 Cmo 366/2001-64 ze dne 22. 5. 2003 a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě čj. 29 Cm 31/98-43 ze dne 6. 4. 2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti usnesení Nejvyššího soudu ČR čj. 29 Odo 1145/2003-82 ze dne 1. 9. 2004, jímž bylo zamítnuto jeho dovolání rovněž proti (napadenému) usnesení Vrchního soudu v Olomouci čj. 2 Cmo 366/2001-64 ze dne 22. 5. 2003, kterým bylo potvrzeno (též napadené) usnesení Krajského soudu v Ostravě čj. 29 Cm 31/98-43 ze dne 6. 4. 2001.
Uvedeným usnesením soudu I. stupně bylo určeno, že rozhodnutí jeho členské schůze ze dne 26. 9. 1997 o vyloučení člena družstva P.P. a o vyloučení člena družstva V.G. je neplatné. Napadenými rozhodnutími bylo podle názoru stěžovatele porušeno ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení svého práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v následujících skutečnostech:
Podstata věci spočívá v tom, zda lze nebo nelze po vzniku družstva změnit jeho stanovy tak, že členství v tomto družstvu je podmíněno pracovním poměrem člena k tomuto družstvu. Obecné soudy učinily závěr, že takto stanovy změnit nelze a pokud se tak stane, je tím porušen čl. 26 odst. 1 Listiny, neboť jestliže těmto osobám vzniklo členství v družstvu v době, kdy taková podmínka ve stanovách obsažena nebyla, nemůže jít o jejich "svobodnou volbu povolání".
Stěžovatel se odvolává na ustanovení §227 odst. 1 obchodního zákoníku, v němž je uvedeno, že je možné členství podmínit pracovním vztahem k družstvu. Obecné soudy se tohoto ustanovení také dovolávají, avšak vychází z něj jako z dané podmínky vzniku členství. Ustanovení §227 odst. 1 obchodního zákoníku však vznik členství neupravuje. Stěžovatel se proto domnívá, že stanovy mohou členství v družstvu podmínit pracovním vztahem k družstvu kdykoliv, pokud členové družstva o této podmínce na své členské schůzi podle §226 odst. 3 obchodního zákoníku formou změny stanov rozhodnou. Nesouhlasí ani se závěrem obecných soudů, že je omezena možnost družstva zakotvit do stanov náležitosti v právních předpisech neupravené. Pro takový závěr není prý žádné zákonné opodstatnění, neboť "ustanovení §226 odst. 1 písm. h) obchodního zákoníku upravuje povinnost zařadit do stanov taková ustanovení, která na jiných místech určuje obchodní zákoník, nikoliv možnost zařadit do stanov další ustanovení, vyplývají-li z obchodního zákoníku".
Stěžovatel proto považuje za neoprávněný zásah do svých práv, pokud mu mocenský orgán svým rozhodnutím zamezuje provádět změny stanov podle svobodné volby členů družstva, a to pouze na základě právního závěru, který - podle jeho názoru - nemá oporu v zákoně.
Rozhodnutím soudu byl vytvořen takový právní stav, v němž stanovy družstva nemohou plnit svůj účel a je také vytvořena právní nejistota pro ostatní členy družstva, pokud se připustí, že by měly být pro různé členy jednoho družstva odlišně aplikovány stanovy podle toho, kdy jejich členství vzniklo.
Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud zrušil všechna napadená rozhodnutí.
II.
Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření plně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Vrchní soud v Olomouci ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces nedošlo. Prohlásil, že podstata sporu spočívá v tom, zda lze po vzniku družstva změnit jeho stanovy tak, že další existenci členství v družstvu těch členů, kteří již členství nabyli, lze nově podmínit pracovním poměrem člena (tj. zda lze tuto novou podmínku vztáhnout "zpětně" i na členy, kterým již členství vzniklo za jiných podmínek). Dospěl k závěru, že takové "dodatečné podmínění členství" nelze připustit, protože to odporuje čl. 26 Listiny a principu právní jistoty. Dále uvedl, že jeho postupem nebylo porušeno právo družstva měnit platně své stanovy a tedy svobodně vykonávat své právo podle §226 odst. 3 obchodního zákoníku. Ani výkon tohoto práva však není neomezený, ale lze je vykonávat pouze v právním rámci upraveném Listinou a obecnými právními předpisy.
Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření rovněž v plném rozsahu odkázal na závěry, které byly učiněny v jeho usnesení, a uvedl, že na nich i nadále setrvává.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 29 Cm 31/98 vedený u Krajského soudu v Ostravě. Ze spisu zjistil, že stěžovatel měl v řízení před obecnými soudy postavení žalovaného, proti němuž podali P.P. a V.G. žalobu o určení neplatnosti rozhodnutí členské schůze družstva ze dne 26. 9. 1997 o vyloučení člena družstva. Krajský soud v Ostravě napadeným usnesením čj. 29 Cm 31/98-43 ze dne 6. 4. 2001 rozhodl, že rozhodnutí členské schůze stěžovatele ze dne 26. 9. 1997 o vyloučení členů P.P. a V.G. je neplatné. V odůvodnění uvedl, že při posuzování neplatnosti vyloučení je soud povinen hodnotit nejen soulad vydaného rozhodnutí se zákonem a se stanovami, ale i soulad stanov se zákonem. Soud I. stupně dospěl k závěru, že stanovy jsou v rozporu s normami vyšší právní síly, tedy se zákony a s ústavními zákony. Je sice pravda, že ustanovení §227 odst. 3 obchodního zákoníku umožňuje podmínit vznik členství v družstvu vznikem pracovního vztahu a zánik členství v družstvu zánikem pracovního vztahu, avšak toto zákonné ustanovení není možné aplikovat na případy, kdy členství v družstvu vzniklo na základě jiné skutečnosti (u žalobců v souvislosti se vznikem družstva). Pokud stanovy nutí, v zájmu zachování si členství v družstvu, členy družstva k tomu, aby rozvázali pracovní poměry, které v té době měli uzavřeny a uzavírali pracovní vztah s družstvem, je takové ujednání stanov v rozporu s Listinou; to zejména s čl. 2, podle něhož nikdo nesmí být nucen činit to, co mu zákon neukládá, s čl 26 odst. 1 Listiny, podle něhož každý má právo na svobodnou volbu povolání a dále s §§3 a 7 zákoníku práce, podle nichž pracovní poměr může vzniknout jen se souhlasem fyzické osoby. Soud dospěl k závěru, že platné znění stanov je v čl. 8 a 37 v rozporu se zákonem a tedy neplatné, a takové znění nelze považovat za "jiný důležitý důvod", uvedený ve stanovách, jak jej upravuje §231 odst. 3 obchodního zákoníku. Soud I. stupně také dospěl k závěru, že změna stanov, která byla přijata v září 1996 a doplněna v listopadu 1996 je změnou účelovou, jejímž cílem bylo se zbavit rozsáhlé členské základny, která v družstvu nepracovala. V řízení nebylo prokázáno, že by byly splněny jiné zákonné předpoklady k vyloučení žalobců z družstva. Proto bylo podanému návrhu vyhověno a rozhodnutí členské schůze bylo prohlášeno za neplatné.
K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci usnesením čj. 2 Cmo 366/2001-64 ze dne 22. 5. 2003 usnesení soudu I. stupně potvrdil a návrhu stěžovatele na vyslovení přípustnosti dovolání nevyhověl. Odvolací soud uvedl, na rozdíl od soudu I. stupně, že platnost usnesení členské schůze o přijetí změn stanov, na jejichž základě byli žalobci vyloučeni, soud v tomto řízení nemůže přezkoumávat, a to ani jako předběžnou otázku, protože toto může být zkoumáno pouze v řízení o vyslovení neplatnosti usnesení členské schůze podle §242 obchodního zákoníku a v rejstříkovém řízení. Dále však uvedl, že platnost usnesení členské schůze, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí představenstva o vyloučení žalobců z družstva, podléhá přezkumu z hlediska jeho souladu s právními předpisy podle §231 odst. 4 obchodního zákoníku. Jde o situaci, kdy soud poměřuje platnost usnesení členské schůze družstva hodnotícím kritériem všech právních předpisů, tedy měřítkem právního řádu jako celku, včetně jeho základních pravidel, zčásti vyjádřených v ústavních předpisech. V této souvislosti poukázal vrchní soud výslovně na čl. 26 odst. 1 Listiny, který zakotvuje právo na svobodnou volbu povolání; dovodil, že pokud žalobcům vzniklo členství v družstvu v situaci, kdy stanovy družstva vazbu vzniku členství na vznik pracovního poměru neupravovaly, je následné vyloučení stávajícího člena družstva z důvodu neexistence pracovního poměru s výše uvedenou zásadou v rozporu. Dále odvolací soud poukázal na princip právní jistoty. Soulad s tímto principem (a tedy s právními předpisy) nelze dovodit u jakékoli právní skutečnosti obsahující prvek vůle tehdy, pokud je někomu způsobena újma v jeho právním postavení, aniž by tato újma byla vyvážena odůvodněným a aprobovaným zájmem jiného subjektu. Uvedl, že napadeným usnesením byla taková újma způsobena žalobcům, aniž by byl na straně stěžovatele dostatečně důvodný zájem tvrzen či aniž by byl takový zájem vyšel v řízení najevo. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu I. stupně v tom směru, že napadené usnesení členské schůze ze dne 26. 9. 1997 je neplatné v té části, v níž bylo rozhodnuto o vyloučení žalobců z členství v družstvu. Důvody neplatnosti však nespatřoval v rozporu stanov se zákonem (neboť touto otázkou se odvolací soud v řízení nezabýval), ale v rozporu samotného usnesení členské schůze ze dne 26. 9. 1997 s právními předpisy, neboť důvod vyloučení je v rozporu se základními principy našeho právního řádu, konkrétně s čl. 26 odst. 1 Listiny.
Odvolací soud však vyhověl námitce stěžovatele, že z provedených důkazů neplyne, že by byla změna stanov provedena účelově, neboť to z obsahu spisu neplyne.
Nejvyšší soud ČR usnesením čj. 29 Odo 1145/2003-82 ze dne 1. 9. 2004 dovolání stěžovatele zamítl. Za otázku zásadního právního významu považoval otázku, zda lze platně změnit stanovy družstva tak, že družstvo podmíní trvání členství stávajících členů, kteří dosud nebyli k družstvu v pracovním vztahu, vznikem takového vztahu. Dovolací soud přisvědčil soudu I. stupně v tom, že pokud orgány stěžovatele při svém rozhodování o vyloučení postupovaly podle tehdy platných stanov, musí se soud v rámci svého rozhodování o návrhu podle §231 odst. 4 obchodního zákoníku zabývat nejen souladem usnesení členské schůze s právními předpisy a stanovami, ale také otázkou souladu samotných stanov se zákonem. Takový soulad - ve vztahu k podstatě věci - Nejvyšší soud neshledal. Na základě podrobného rozboru dospěl k závěru, že "za situace, kdy obchodní zákoník výslovně neupravuje možnost změnit podmínky vzniku členství stávajícího člena družstva tak, že chce-li členem zůstat, musí vstoupit do pracovního vztahu k družstvu, není takový postup přípustný". Není-li totiž podmínkou vstupu do družstva dobrovolný závazek člena být s družstvem nejen v členském, ale i v pracovním vztahu, nemůže být podmínkou jeho setrvání v družstvu vznik takového vztahu. Takový postup je v rozporu s úpravou členství v družstvu a rovněž s principem právní jistoty, jímž se řídí celý právní řád. Dovolací soud uvedl, že vzhledem k tomu, že oba žalobci členy družstva v době doplnění této podmínky do stanov již byli, nebylo možné, aby jejich již existující členství bylo zpětně podmíněno pracovním vztahem k družstvu.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR.
Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel ústavní stížnost výslovně směřoval proti právním závěrům, vysloveným v rozhodnutích soudů všech stupňů, že nelze zpětně podmínit členství v družstvu pracovním vztahem člena k družstvu, pokud členství vzniklo již v době, kdy taková podmínka stanovena nebyla. Namítal, že v souladu s ustanovením §227 odst. 1 obchodního zákoníku lze členství v družstvu pracovním vztahem podmínit a že lze takové podmínění provést kdykoliv. Současně také brojil proti tomu, že by obecné soudy mohly omezit provádění změn stanov podle svobodné vůle členů družstva.
Ústavní soud námitkám stěžovatele nepřisvědčil. Považuje rozhodnutí obecných soudů za ústavněprávně konformní a respektující základní zásady vytyčené v ústavních předpisech. Obecné soudy se odvolávaly především na čl. 26 odst. 1 Listiny, který zakotvuje právo na svobodnou volbu povolání, a na princip právní jistoty, jenž je základním principem právního řádu jako celku. Ústavní soud - shodně se soudy obecnými - dospěl k závěru, že připuštění možnosti následně změnit podmínky vzniku členství s dopadem na členské vztahy, které vznikly před provedením změny stanov družstva, by bylo v příkrém rozporu s principem právní jistoty. Právě takovým se jeví postup stěžovatele, který vyloučil členy z družstva pro rozpor jejich členství se stanovami, který tkvěl v tom, že tito členové neměli k družstvu pracovní vztah, jenž byl jako podmínka členství stanoven ve stanovách až následně, tedy v době, kdy již řadu let členy družstva byli. Za tohoto stavu akceptuje Ústavní soud i závěr obecných soudů, že uvedený postup stěžovatele byl v rozporu s čl. 26 odst. 1 Listiny, protože v takovém případě neměli žalobci prostor pro uplatnění práva na svobodnou volbu povolání v době rozhodování o vzniku členství k družstvu.
Pokud stěžovatel vytýká obecným soudům omezení možnosti provádět ve stanovách změny na základě svobodné vůle jeho členů, Ústavní soud konstatuje, že takový závěr obecné soudy ve svých rozhodnutích nevyslovily. Soud 1. stupně a Nejvyšší soud pouze uvedly, že je nutno posuzovat stanovy z hlediska jejich souladu s právními a ústavními předpisy, což je kritérium stanovené i v obchodním zákoníku samotném. Jejich závěr nijak neomezuje svobodu členské schůze upravovat jednotlivé otázky ve stanovách, pouze zdůrazňuje, že svobodná vůle členské základny není absolutně svobodná, ale je omezená a hranice tohoto omezení jsou dány příslušnými právními předpisy i normami vyšší právní síly, tj. normami ústavními.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími právo stěžovatele na spravedlivý proces zjevně porušeno nebylo.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2005
JUDr. Ivana Janů v.r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu