ECLI:CZ:US:2005:1.US.746.04
sp. zn. I. ÚS 746/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K.K., zastoupeného advokátem Mgr. M.V., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 8. 2004, sp. zn. 35 T 4/2004, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 10. 2004, sp. zn. 11 To 133/2004, za účasti Krajského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 8. 2004, sp. zn. 35 T 4/2004, kterým (výroky ve vztahu ke stěžovateli) byl stěžovatel podle §71 odst. 6 trestního řádu za použití §71 odst. 4 trestního řádu ponechán ve vazbě toliko z důvodů uvedených v §67 písm. a) trestního řádu a zároveň byla podle §72 odst. 3 trestního řádu zamítnuta jeho žádost o propuštění z vazby na svobodu. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 10. 2004, sp. zn. 11 To 133/2004, byla podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení prve uvedenému, dále podle §73 odst. 1 písm. c) trestního řádu a contrario nebyl přijat písemný slib stěžovatele a dále podle §73 odst. 1 písm. a) trestního řádu nepřijata nabídka převzetí záruky družky stěžovatele A.B.
Stěžovatel tvrdí, že napadená rozhodnutí obecných soudů porušují jeho ústavním pořádkem zaručená práva upravená čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále čl. 90 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Znění relevantních ustanovení Listiny základních práv a svobod je následující:
Článek 8
(2) Nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon.
Článek 36
(1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Znění relevantních ustanovení Ústavy je následující:
Článek 90
Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.
Znění relevantních ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je následující:
Článek 6
Právo na spravedlivý proces
(1) Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti konkrétně uvádí, že jeho práva byla poškozena pochybeními, resp. nečinností obecných soudů. V první řadě stěžovatel namítá, že ve spise není obsažen žádný procesně použitelný důkaz, který by u stěžovatele zakládal podezření ze spáchání trestného činu. Dle tvrzení stěžovatele má Krajský soud v Plzni k dispozici jako důkazy pouze protokoly o odposleších telekomunikačního provozu, které stěžovatel nepovažuje za procesně použitelné. Dále stěžovatel namítá, že orgány činné v trestním řízení dosud neprovedly řadu dalších navrhovaných důkazů, které by podezření vůči stěžovateli potvrdily nebo vyvrátily. Takto "nečinnost" orgánů činných v trestním řízení jde k tíži stěžovatele tím, že mu prodlužována vazba. Stěžovatel zdůrazňuje, že v přípravném řízení navrhoval provedení důkazu protokoly o všech uskutečněných odposleších, neboť ve spise jsou obsaženy pouze některé, selektované svědkem L.L. Stěžovatel od počátku řízení tvrdí, že není osobou hovořící v záznamech z telekomunikačního provozu. Stěžovatelem navrhovaný důkaz hlasovou analýzou dosud nebyl proveden. Pokud tento důkaz nebyl proveden, podezření vůči stěžovateli není možno považovat za důvodné. Stěžovatel dále poukazu je na skutečnost, že soudy se s touto jeho námitkou při rozhodování o vazbě náležitě nezabývaly. Dále stěžovatel podrobněji rozebírá výpovědi spoluobžalovaných, které jej podle jeho názoru neusvědčují, a naopak potvrzují nevinu. Konečně stěžovatel poukazuje na závěry Evropského soud pro lidská práva ve věci B. proti České republice, ve kterém bylo za nepřiměřené označeno trestní stíhaní trvající "3,5 roku". Jak již bylo uvedeno, stěžovatel Ústavnímu soudu navrhuje, aby napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení o ústavní stížnosti. Krajský soud v Plzni se jako účastník řízení k ústavní stížnosti ve lhůtě nevyjádřil, Vrchní soud v Praze označil uplatněné námitky stěžovatele za nedůvodné odkázal na odůvodnění svého usnesení.
Ústavní soud po pečlivém prostudování ústavní stížnosti a přiložených písemností dochází k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V první řadě je nutné připomenout, že Ústavní soud není povolán k ochraně jakýchkoliv práv a zájmů stěžovatelů, nýbrž je povolán zabývat se porušeními toliko ústavním pořádkem zaručených základních práv a svobod. Toto vymezení úlohy Ústavního soudu vyplývá z čl. 83 Ústavy.
Stěžovatel své námitky směřuje jednak proti důvodnosti vazby ve vztahu k důvodnosti podezření ze spáchání trestné činnosti stěžovatelem a jednak vůči délce trvání vazby v poměru k fázi trestního řízení (průtahy).
Vzetí do vazby je bezpochyby výrazným omezením ústavně zaručených práv jednotlivce a vazební důvody tedy musí vždy odpovídat požadavkům zákona, neboť jen na jeho základě lze svobodu jednotlivce omezit. Posouzení zjištěných skutečností jako kvalifikovaných důvodů pro vzetí do vazby je tedy vždy otázkou velice citlivou. Z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu je zřejmé, že výklad zákonných znaků "konkrétních skutečností" ve vztahu k důvodům vazby je především věcí příslušných orgánů činných v trestním řízení, zejm. soudů, které při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace v dané věci, musí svědomitě posoudit v kterémkoliv stadiu řízení, zda je vazba opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního stíhání. Pro posuzování vazebního důvodu podle §67 písm. a) trestního řádu nemohou být dána objektivní a neměnná kritera, nýbrž je nutno je vždy vyvodit z povahy konkrétní a individualizované věci, včetně osoby obviněného, jeho dosavadních aktivit, charakteru trestné činnosti apod. Do úvah orgánů rozhodujících o vazbě a jejich rozhodnutí proto Ústavní soud zasahuje ve výjimečných situacích, kdy nazná, že rozhodnutí buď není podloženo vazebním důvodem vůbec, nebo jestliže tvrzené či nedostatečné důvody vazby jsou v extrémním rozporu se zárukami plynoucími z ústavního pořádku.
Rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pravděpodobnosti (nikoli jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný vzat do vazby. Dne 1. 4. 2004 byl vyhlášen nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 566/03, dle kterého - stručně a zjednodušeně shrnuto - pro vzetí do vazby z důvodu podle §67 písm. a) trestního řádu (útěková vazba) je relevantní - za splnění dalších podmínek - i "pouhá" objektivní konstelace - hrozba vysokým trestem. "Hrozbou vysokým trestem" lze podle tohoto nálezu odůvodnit uložení tzv. útěkové vazby toliko v těch případech, kdy na základě zjištěných skutečností, opodstatňujících důvodnost podezření ze spáchání zvlášť závažného trestného činu, lze předpokládat uložení trestu odnětí svobody ve výši nejméně osmi let.
Ve věci této ústavní stížnosti není pochyb o tom, že podmínka, spočívající v ohrožení stěžovatele vysokým trestem, byla splněna. Stěžovatel je obžalován z trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) trestního zákona, a jak Krajský soud v Plzni v odůvodnění svého usnesení uvádí, hrozí stěžovateli v případě shledání viny trest odnětí svobody nejméně v trvání deseti roků. Dále Krajský soud v Plzni nadto zdůraznil charakter trestné činnosti a uvedl, že se v případě stěžovatele i spoluobžalovaných jedná o cizí státní příslušníky s vazbami do domovských států a do dalších států v Evropě. Co do odůvodnění tedy možno na usnesení obecných soudů odkázat.
Další stížnostní bod stěžovatel směřuje vůči samotnému důvodnému podezření, že označený trestný čin spáchal právě stěžovatel. V dané fázi trestního řízení (po podání obžaloby) se závěr obecných soudů, že trestný čin, pro něž se vede trestní řízení, spáchal obviněný, nejeví jako excesivní či nepravděpodobný. Proto závěr obecných soudů, že takové důvody v případě stěžovatele existují, např. s ohledem na obsah obžaloby, nelze v souvislostech projednávaného případu považovat za vybočující z mezí ústavnosti. Rozhodnutí o procesní přípustnosti či nepřípustnosti provedení stěžovatelem uváděných důkazů není na posouzení Ústavního soudu, nýbrž soudu nalézacího. Provedení navrhovaných důkazů v hlavním líčení a rozhodovaní o případné vině stěžovatele je též věcí dalšího řízení před soudem nalézacím. V této souvislosti i ve vztahu k namítaným průtahům považuje Ústavní soud za nutné zdůraznit, že k ponechání stěžovatele Krajským soudem v Plzni ve vazbě došlo dne 19. 8. 2004 při hlavním líčení, když obžaloba Krajskému soudu v Plzni napadla dne 5. 4. 2004 a hlavní líčení probíhá od 1. 6. 2004. Za této situace, Ústavní soud neshledává prostor pro zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů na podkladě námitek stěžovatele. Ústavnímu soudu jsou právní závěry Evropského soudu pro lidská práva ve věci B. proti České republice známy, dopadají však dle jeho názoru na odlišnou situaci, než ve které se stěžovatel nachází a nelze je automaticky zobecňovat. Zvláště pokud jde o fázi trestního řízení, ve kterém stěžovatel spatřuje nedůvodné průtahy.
Ani další výroky v napadených usneseních týkající se stěžovatele se Ústavnímu soud nejeví jako neústavní, tedy nepodložené, nesoucí známky libovůle v rozhodování či uplatnění svévole obecných soudů, když tyto rozhodly tak, že vazbu vzhledem k charakteru a závažnosti trestné činnosti nelze nahradit ani dohledem úředníka ani přijetím záruky družky stěžovatele.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud neshledal porušení ústavním pořádkem zaručených práv stěžovatele a ústavní stížnost proto odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu"). Ústavní soud neshledal důvod pro usnesení podle §39 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. prosince 2005
Ivana Janů
předsedkyně senátu