ECLI:CZ:US:2005:1.US.761.04
sp. zn. I. ÚS 761/04
Usnesení
I. ÚS 761/04
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P.V., zastoupeného advokátem JUDr. Z.H., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 9. 2004, sp. zn. 6 To 75/2004, spolu s návrhem na projednání ústavní stížnosti mimo pořadí a s návrhem na vydání předběžného opatření, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podanou ústavní stížností napadá stěžovatel výše specifikované usnesení Vrchního soudu v Praze a navrhuje Ústavnímu soudu jeho zrušení. K ústavní stížnosti připojuje návrh na usnesení o naléhavosti věci a její projednání mimo pořadí podle §39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a též návrh podle §80 zákona o Ústavním soudu na vydání předběžného opatření.
Napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze byl rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2003, sp. zn. 56 T 11/2000, kterým byl stěžovatel zproštěn obžaloby, zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně, aby nově rozhodl. Usnesení Vrchního soudu v Praze vytýká stěžovatel porušení svého práva na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, a dále práva na obhajobu stěžovatele. Stěžovatel Ústavnímu soudu předkládá zejména svou interpretaci napadeného usnesení, podle které Vrchní soud v Praze nepřípustně závazně uložil Městskému soudu v Praze k jakým konkrétním závěrům má při hodnocení jednotlivých důkazů dospět a zakázal provedení dalších důkazů.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně poukazuje na svou mimořádnou pozici jako orgánu ochrany ústavnosti mimo soustavu obecných soudů. Jednou ze základních vlastností ústavní stížnosti je její subsidiarita. Zákon o Ústavním soudu tuto zásadu nejlépe vyjadřuje ve svém §75, podle kterého je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Ústavní soud takto zasahuje do činnosti jiných orgánů veřejné moci pouze v případech, kdy v jejich rozhodování shledá porušení základních práv nebo svobod a náprava v rámci systému řízení ostatních orgánů veřejné moci již není možná. K principu subsidiarity se Ústavní soud podrobněji vyslovil např. v nálezu sp. zn. III. ÚS 117/2000 (in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 19, str. 79, Praha 2001).
V dané věci je zřejmé, že ve věci bude rozhodovat ještě přinejmenším Městský soud v Praze, kterému byla věc vrácena Vrchním soudem v Praze k novému projednání a proto je evidentní, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že z ústavní stížnosti ani z vyjádření Vrchního soudu v Praze nezjistil skutečnosti, které by opravňovaly k postupu podle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, upravující výjimku pro případy, kdy ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
K návrhu na předběžné opatření podle §80 zákona o Ústavnímu soudu je nutno dodat, že již ze samotného znění tohoto ustanovení vyplývá, že tento institut lze uplatnit toliko v souvislosti s ústavní stížností směřující proti jinému zásahu veřejné moci, tedy nikoliv ve stěžovatelově případě, kdy brojí proti uvedenému rozhodnutí.
K návrhu na projednání ústavní stížnosti mimo pořadí podle §39 zákona o Ústavním soudu lze jen dodat, že Ústavní soud k takovému postupu neshledal důvod vzhledem k nastíněným důvodům pro odmítnutí ústavní stížnosti samé a návrh tak sdílí osud ústavní stížnosti.
Na základě uvedeného tak byla ústavní stížnost jako nepřípustná odmítnuta podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soud není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. května 2005
JUDr. Ivana Janů
soudce zpravodaj