ECLI:CZ:US:2005:1.US.763.04
sp. zn. I. ÚS 763/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelky M.M., zastoupené advokátem Mgr. L.W., proti směnečnému platebnímu rozkazu Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 2. 10. 2000, čj. 3 Sm 345/2000-6, a proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 6. 9. 2004, č.j. 69 Nc 3344/2004-4, takto:
1. Ústavní stížnost se odmítá.
2. Návrh na odložení vykonatelnosti napadeného usnesení Městského soudu v Brně ze dne 6. 9. 2004, čj. 69 Nc 3344/2004-4, se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatelka s odvoláním na tvrzené porušení ústavně zaručených práv, zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod domáhala zrušení směnečného platebního rozkazu Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 2. 10. 2000, čj. 3 Sm 345/2000-6, kterým jí byla uložena povinnost zaplatit žalobci Ing. V.K. částku 2.770.000,- Kč s příslušenstvím, a zrušení usnesení Městského soudu v Brně ze dne 6. 9. 2004, čj. 69 Nc 3344/2004-4, kterým byla na základě shora uvedeného vykonatelného směnečného platebního rozkazu nařízena ve věci oprávněného Ing. K. proti povinné stěžovatelce exekuce. Stěžovatelka zároveň navrhla, aby Ústavní soud výkon rozhodnutí, nařízený napadeným usnesením Městského soudu v Brně ze dne 6. 9. 2004, čj. 69 Nc 3344/2004-4, odložil do vyřízení této ústavní stížnosti.
Ústavní soud se vždy nejdříve musí zabývat otázkou, zda jsou splněny veškeré formální náležitosti, požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, aby návrh na zahájení řízení mohl být považován za kvalifikovaně podanou ústavní stížnost, schopnou meritorního projednání. Ústavní stížnost je fyzická nebo právnická osoba oprávněna podat, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem [ust. §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Podle §75 odst. 1 uvedeného zákona je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že proti napadenému usnesení Městského soudu v Brně ze dne 6. 9. 2004, čj. 69 Nc 3344/2004-4, bylo možno podat odvolání, o čemž byla stěžovatelka v uvedeném usnesení řádně poučena; ostatně sama v odůvodnění ústavní stížnosti uvádí, že odvolání ve věci podala. Nezbývá tedy, než - s poukazem na to - považovat ústavní stížnost v této části (pokud směřuje proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 6. 9. 2004, čj. 69 Nc 3344/2004-4) za nepřípustnou. Stěžovatelka totiž v době podání ústavní stížnosti nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon v exekučním řízení k ochraně práva poskytuje. Odvolání sice údajně podala, ale o tomto odvolání v době podání ústavní stížnosti ještě nebylo rozhodnuto, resp. takové rozhodnutí - i kdyby existovalo - nebylo ústavní stížností napadeno.
Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Při výkonu svých pravomocí musí i tento soud respektovat jeden ze základních principů právního státu zakotvený v čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon. Ústavní soud má tedy přesně vymezenou pravomoc a působnost, kterou nemůže překračovat a podrobit ústavnímu přezkumu usnesení obecného soudu v řízení, které není (či v době podání ústavní stížnosti nebylo) dosud ukončeno.
Ústavní soud zde pro úplnost odkazuje i na svoji ustálenou judikaturu, podle níž je jeho pravomoc ve vztahu k orgánům veřejné moci dána pouze subsidiárně, přičemž důsledně respektuje princip minimalizace zásahů do jejich rozhodovací činnosti. Současně lze také připomenout, že ochrana ústavnosti není pouze úkolem Ústavního soudu, ale všech orgánů veřejné moci (srov. i čl. 4 Ústavy), přičemž Ústavní soud představuje v této souvislosti "ultima ratio", institucionální mechanismus, který nastupuje teprve v případě selhání všech ostatních.
Proto byla ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 6. 9. 2004, čj. 69 Nc 3344/2004-4, odmítnuta jako nepřípustná podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Co se týče napadení směnečného platebního rozkazu Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 2. 10. 2000, čj. 3 Sm 345/2000-6, proti jehož vydání stěžovatelka ve své ústavní stížnosti zejména protestuje, nutno konstatovat, že ústavní stížnost v části, směřující proti tomuto rozhodnutí, je podána opožděně. Podle ust. §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění platném a účinném v době vydání předmětného směnečného platebního rozkazu (resp. v době, kdy se o jeho vydání stěžovatelka nejpozději dozvěděla - viz níže), bylo možno ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů, přičemž tato lhůta počínala dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a nebylo-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. V daném případě se tedy jedná o den, kdy se stěžovatelka o existenci uvedeného směnečného platebního rozkazu dozvěděla. Tímto dnem byl nepochybně nejpozději den 7. 3. 2001, kdy - jak Ústavní soud ověřil ze spisového materiálu Krajského obchodního soudu v Brně sp. zn. 3 Sm 345/2000 (což samotná stěžovatelka potvrzuje v bodu III. ústavní stížnosti) - byl tomuto soudu doručen přípis stěžovatelky, nazvaný "vyjádření k směnečnému platebnímu rozkazu ze dne 2. 10. 2000, čj. 3 Sm 345/2000-6" (pozn.: stěžovatelka se o jeho existenci nepochybně dozvěděla ještě dříve, neboť jí - jak sama uvádí - žalobce Ing. K. platební rozkaz předtím vhodil do schránky). Nejpozději od tohoto data je tedy nutno počítat 60 denní procesněprávní lhůtu k podání ústavní stížnosti. Ústavní soud zde odkazuje na do jisté míry obdobnou situaci, řešenou např. nálezem sp. zn. I. ÚS 559/2000 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, svazek 27 , nález č. 111, str. 233 a násl.), kdy stěžovatelka rovněž tvrdila, že jí rozsudek obecného soudu nebyl řádně doručen, resp. že s ní nebylo jednáno.
Jelikož ústavní stížnost stěžovatelky byla podle razítka na doporučené listovní zásilce podána k poštovní přepravě až dne 7. 12. 2004 (tímto dnem je ostatně i datována), stalo se tak- ve vztahu k směnečnému platebnímu rozkazu Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 2. 10. 2000, čj. 3 Sm 345/2000-6, po zákonem stanovené lhůtě. Nezbylo tedy, než ústavní stížnost v této části podle ust. §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Pro úplnost lze ještě jednou stručně shrnout, že zásadně není možné - v souvislosti s napadením usnesení o nařízení exekuce (nota bene, pokud jde navíc o rozhodnutí, proti kterému je možno podat odvolání a proti kterému tedy není ústavní stížnost přípustná) - napadat i čtyři roky starý směnečný platební rozkaz. To by odporovalo mimo jiné rovněž zásadě vigilantibus iura scripta sunt, jakož i principu právní jistoty, který patří mezi základní zásady demokratického právního státu.
Z uvedených důvodů nezbylo, než ústavní stížnost zčásti odmítnout podle ust. §43 odst. 1 písm. b) a zčásti podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Co se týče návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadeného usnesení Městského soudu v Brně ze dne 6. 9. 2004, čj. 69 Nc 3344/2004-4, s ohledem na shora uvedená zjištění (formální nedostatky ústavní stížnosti), byl tento návrh rovněž odmítnut.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 30. srpna 2005
JUDr. Vojen Güttler v.r.
soudce zpravodaj