ECLI:CZ:US:2005:1.US.779.04
sp. zn. I. ÚS 779/04
Usnesení
I.ÚS 779/04
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele K.M., zastoupeného advokátem JUDr. V.K., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.9.2004, čj. 21 Cdo 679/2004-506 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18.9.2003, čj. 36 Co 45/2003-445, za účasti Nejvyššího soudu ČR a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a H.B., právně zastoupené advokátem JUDr. V.V., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 17.12.2004, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Svou ústavní stížnost opírá stěžovatel o následující důvody.
Stěžovatel pracoval ve funkci pokladníka na pobočce Č., dne 31.10.1997 při jeho službě došlo k loupežnému přepadení pošty, v důsledku čehož Č., jako zaměstnavatel stěžovatele dala dne 18.11.1997 stěžovateli výpověď z pracovního poměru dle §46 odst. 1 písm. f) zákoníku práce pro zvlášť hrubé porušení pracovní kázně, kterého se měl dopustit mimo jiné otevřením okna a mříže v místnosti pokladny bez potřebného zajištění uložené hotovosti. Stěžovatel napadl platnost výpovědi žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 3, který rozsudkem ze dne 4.2.2003, čj. 18 C 9/98-404 rozhodl tak, že výpověď ze dne 18.11.1997 je neplatná, neboť nebylo prokázáno porušení pracovní kázně stěžovatelem zvlášť hrubým způsobem. K odvolání Č., proti tomuto rozhodnutí Městský soud v Praze změnil rozsudkem ze dne 18.9.2003, čj. 36 Co 45/2003-442 rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu stěžovatele zamítl. Stěžovatel s tímto rozhodnutím nesouhlasil, neboť měl za to, že odvolací soud při posuzování intenzity porušení pracovní kázně stěžovatelem vůbec nevzal v úvahu porušení povinnosti zaměstnavatelem (což může dle stěžovatele vést k modifikaci závěru o intenzitě porušení pracovní kázně), a naproti tomu odůvodnil změnu právního posouzení věci oproti soudu prvního stupně argumenty, které nemají oporu v dokazování a zjištěném skutkovém stavu. Proto podal stěžovatel proti tomuto rozsudku odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 20.9.2004, čj. 21 Cdo 679/2004-502, zamítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že skutkový stav, jak byl zjištěn obecnými soudy, je složitější, skutečnost, že otevřel či dopustil otevření okna a mříže je od samého začátku dle stěžovatele nesporná, stěžovatel však neviděl toto své jednání jako lehkomyslné, když takto postupoval on i další zaměstnanci denně, zaměstnavatel o tom věděl, a mlčky takové jednání toleroval. Stěžovatel se dle svého tvrzení také necítil v nebezpečí, protože okno místnosti je více než 4 m od úrovně chodníku. Také povinnost stěžovatele mít u sebe osobní tísňové tlačítko, jak je interpretována v písemné výpovědi a následně převzata všemi soudy, se poprvé objevila až v dodatečně upraveném D.ř. Základním cílem řízení před obecnými soudy bylo zjistit, zda stěžovatel porušil pracovní kázeň, pokud ano, tak jakou intenzitou a na základě takového zjištění určit, zda výpověď pro porušení pracovní kázně je platná či nikoliv. Pro takové rozhodnutí je dle stěžovatele nezbytné vzít v úvahu nejen jeho jednání jako zaměstnance, ale i jednání Č., jako zaměstnavatele. Jestliže je tedy stěžovateli vytýkáno obecnými soudy porušení povinností dle §73 a §171 zák. práce, mělo být také vzato v úvahu porušení povinností Č., podle §74 a §170 zák. práce. Pokud zaměstnavatel svého zaměstnance řádně nepoučí, neproškolí, nekontroluje, nevytváří vhodné pracovní podmínky a nevěnuje potřebnou pozornost prevenci škod, může dle stěžovatele obtížně vůči němu uplatňovat sankce za porušení pracovní kázně, spočívající v jednání, které dlouhodobě toleroval a přehlížel. Pokud tak zaměstnavatel činí, a to dokonce s použitím nepravých důkazů a křivých svědectví před soudem, měl by soud dle stěžovatele reagovat jinak, než mu pouze odepřít náhradu nákladů řízení. Stěžovatel dále namítá, že obecné soudy nevzaly v úvahu jeho osobní poměry, zejména že pracoval jako pokladník u Č. řadu let, již jednou byl zraněn při loupežném přepadení a při přepadení v roce 1997 byl zraněn a psychicky se zhroutil. Z těchto důvodů byl dlouhodobě práce neschopen a je až dosud plně invalidní.
Stěžovatel spatřuje porušení práva na spravedlivý proces obecnými soudy v tom, že Nejvyšší soud ČR při rozhodování nevzal v úvahu žádná skutková zjištění, která by mohla být interpretována ve prospěch stěžovatele, tím zvýhodnil Č., jako druhou stranu sporu a dospěl k rozhodnutí, které nelze označit za spravedlivé. Stejnou vadou trpí dle stěžovatele i napadený rozsudek Městského soudu v Praze.
Relevantní znění dotčeného článku Listiny základních práv a svobod je následující.
Čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zní: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod zní: Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
Podle §42 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu si v rámci shromažďování důkazů Ústavní soud vyžádal vyjádření Nejvyššího soudu ČR a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a H.B. a Č., jako vedlejších účastníků řízení.
Nejvyšší soud ČR ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že tvrzení stěžovatele, že dovolací soud nevzal v úvahu žádná skutková zjištění, která by mohla být interpretována v jeho prospěch, nemá oporu v odůvodnění napadeného rozsudku. Dovolací soud, vázán dovolacími důvody, se zabýval správností napadeného rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů v dovolání uplatněných, proto se zabýval přezkoumáním rozsudku odvolacího soudu jen v těch částech, v nichž byl přípustným způsobem dovoláním napaden. K námitce stěžovatele, že zaměstnavatel může vůči zaměstnanci obtížně uplatňovat sankce za porušení pracovní kázně, spočívající v jednání, které dlouhodobě toleroval a přehlížel, Nejvyšší soud ČR uvádí, že přijetí uvedeného principu by znamenalo, že jako porušení pracovní kázně by mohlo být posouzeno jen prvé a nikoli opakované porušení povinnosti zaměstnancem, mimo to v právu platí, že porušení povinnosti jedním účastníkem (zde zaměstnavatelem) neopravňuje k porušování povinností druhého účastníka (zde zaměstnance), jež navíc vyplývají přímo ze zákona. Nejvyšší soud ČR má za to, že z hlediska stěžovatelem uplatněných důvodů nemohlo dojít k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod, proto navrhuje, aby byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.
Městský soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že důvody změny napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně jsou zřejmé z odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Odvolací soud se dle svého tvrzení odpovědně zabýval předmětem řízení, tj. posouzením toho, zda výpověď daná stěžovateli z důvodů v ní konkrétně a výslovně uvedených vylíčením vytýkaných skutečností zakládá zákonný důvod k rozvázání pracovního poměru či nikoli. Základní práva a svobody stěžovatele zaručené ústavním zákonem byly dle Městského soudu v Praze v řízení respektovány.
Vedlejší účastnice H.B. (dále jen "vedlejší účastnice") ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedla, že v téže věci podala ústavní stížnost proti totožným napadeným rozhodnutím, ústavní stížnost je vedena u Ústavního soudu pod sp. zn. II.ÚS 674/04. Vedlejší účastnice potvrzuje skutečnosti, uvedené stěžovatelem v jeho ústavní stížnosti, když má za to, že v řízení nebylo prokázáno porušení povinností uvedených ve výpovědi z pracovního poměru. Dle vedlejší účastnice Městský soud při svém závěru o porušení zákazu otvírání okna a zajišťující mříže vycházel z křivé svědecké výpovědi. Dále vedlejší účastnice souhlasí se stěžovatelem v tom, že Městský soud v Praze a Nejvyšší soud ČR posuzovaly věc jednostranně, nepřihlížely k soustavnému porušování povinností ze strany zaměstnavatele, ponechaly bez povšimnutí nepravé důkazy a křivé výpovědi svědků s pouhým konstatováním, že k nim nebylo při rozhodování přihlédnuto. Dále vedlejší účastnice uvádí, že odvolací a dovolací soud svým postupem, kdy odůvodnění svých rozhodnutí doplnily o porušení obecných povinností dle §73 a §171 zákoníku práce, vytvořily nové zcela nekonkrétní výpovědní důvody. Vedlejší účastnice má za to, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces, proto navrhuje, aby Ústavní soud tato napadená rozhodnutí zrušil.
Č., se písemným vyjádřením ze dne 26.1.2005 ve smyslu §28 odst. 2 zákona o Ústavním soudu postavení vedlejšího účastníka řízení vzdala.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 3, který si Ústavní soud vyžádal, byly zjištěny následující skutečnosti.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 26.1.1999, čj. 18 C 9/98, 18 C 17/98-99 byla zamítnuta žaloba na určení, že výpověď Č., ze dne 18.11.1997 je neplatná a pracovní poměr stěžovatele nadále trvá. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dne 12.4.1999 odvolání. Městský soud v Praze usnesením ze dne 11.5.2000, čj. 15 Co 598/99-198, 15 Co 599/99 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení s odůvodněním, že odhlédnuto od odvolacích námitek odvolací soud zjistil, že v řízení před soudem prvního stupně došlo k vadám, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§212 odst. 1 písm. b) s. ř. s]. Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 23.11.2000, čj. 18 C 9/98-227, opětovně žalobu na určení, že výpověď Č., ze dne 18.11.1997 je neplatná a pracovní poměr stěžovatele nadále trvá, zamítl. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dne 16.1.2001 odvolání. Usnesením ze dne 16.10.2001, čj. 15 Co 212/2001-272, Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, když dospěl k závěru, že ve věci je nutno doplnit dokazování. Rozsudkem ze dne 4.2.2003, čj. 18 C 9/98-404, ve znění opravného usnesení ze dne 6.2.2003, čj. 18 C 9/98-411 Obvodní soud pro Prahu 3 určil, že výpověď Č., ze dne 18.11.1997 je neplatná. K odvolání Č. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18.9.2003, čj. 36 Co 45/2003-442, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se zamítá žaloba na určení, že výpověď Č. ze dne 18.11.1997 je neplatná a pracovní poměr stěžovatele nadále trvá, a to s odůvodněním, že stěžovatel porušil pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem a je tedy dán výpovědní důvod uvedený v ust. §46 odst. 1 písm. f) zákoníku práce. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dne 23.12.2003 dovolání, které bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.9.2004, čj. 21 Cdo 679/2004-502, zamítnuto.
Po provedeném dokazování Ústavní soud zjistil, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný.
Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ke stěžovatelem namítanému porušení práva na spravedlivý proces nedošlo.
Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.
Stěžovatel spatřuje porušení práva na spravedlivý proces obecnými soudy zejména v tom, že soudy při rozhodování nevzaly v úvahu žádná skutková zjištění, která by mohla být interpretována v jeho prospěch, a tím zvýhodnily Č., jako druhou stranu sporu. Po prostudování spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že této námitce stěžovatele nelze přisvědčit.
Ze spisu, který si Ustavní soud vyžádal od soudu prvního stupně, nevyplývá, že by obecné soudy postupovaly stěžovatelem uváděným způsobem, tedy že by při rozhodování nevzaly v úvahu žádná skutková zjištění, která by mohla být interpretována ve prospěch stěžovatele. Naopak, Městský soud v Praze v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku konstatuje, že souhlasí se závěrem soudu I. stupně v tom, že stěžovatel tím, že ponechal otevřené okno a nůžkovou mříž, neporušil žádnou povinnost uloženou mu vnitřním předpisem pošty, dále bylo konstatováno, že z výsledků dokazování před soudem prvního stupně je zřejmé, že praxe spočívající v tom, že se v místnosti hlavní pokladny pošty běžně větralo otevřeným oknem a nůžkovou mříží, byla obvyklá, dodržování zákazu otvírání oken a mříže nebylo důsledně vyžadováno, dále z odůvodnění vyplývá, že se soud prvního stupně poměrně podrobně zabýval tím, jaká byla tepelná zátěž zaměstnanců v místnosti ve večerních hodinách dne 31.10.1997 s ohledem na teplotu vzduchu venku a s ohledem na charakter místnosti. Městský soud v Praze dle odůvodnění napadeného rozsudku při svém rozhodování vycházel také ze skutečnosti, že Č. nevytvořila zaměstnancům vyhovující pracovní podmínky, když místnost hlavní pokladny nebyla dostatečně větratelná a klimatizována, a na jejich žádosti o nápravu reagovala až následně po podání výpovědi, až poté také došlo k úpravě bezpečnostních předpisů Č. v tom směru, že byl do nich začleněn konkrétně a výslovně zákaz otevírání oken a mříží v pokladně pošty. Nejvyšší soud pak v odůvodnění napadeného rozhodnutí zdůrazňuje, že odvolací soud posuzoval jednání stěžovatele z hlediska porušení povinností uložených v ustanovení §73 odst. 1 písm. a) a c) a §171 zák. práce teprve poté, co dospěl k závěru, že stěžovatel tím, že ponechal otevřené okno a nůžkovou mříž, neporušil žádnou povinnost uloženou mu vnitřním předpisem pošty. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že soudy obou stupňů braly při svém rozhodování v úvahu i skutečnosti svědčící ve prospěch stěžovatele, přesto však po zhodnocení všech důkazů došly k závěru, že stěžovatel porušil povinnosti přímo stanovené ustanovením §73 odst. 1 a §171 zák. práce.
Dle §73 odst. 1 zákoníku práce jsou zaměstnanci povinni zejména pracovat svědomitě a řádně podle svých sil, znalostí a schopností, plnit pokyny nadřízených vydané v souladu s právními předpisy a dodržovat zásady spolupráce s ostatními zaměstnanci; plně využívat pracovní doby a výrobních prostředků k vykonávání svěřených prací, plnit kvalitně, hospodárně a včas pracovní úkoly; dodržovat právní předpisy vztahující se k práci jimi vykonávané; dodržovat ostatní předpisy vztahující se k práci jimi vykonávané, pokud s nimi byli řádně seznámeni; řádně hospodařit s prostředky svěřenými jim zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele. Dle §171 zákoníku práce je zaměstnanec povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví a majetku ani k bezdůvodnému obohacení na úkor společnosti nebo jednotlivce, hrozí-li škoda, je povinen na ni zaměstnanec upozornit vedoucí zaměstnance. Je-li k odvrácení škody hrozící zaměstnavateli neodkladně třeba zákroku, je zaměstnanec povinen zakročit; nemusí tak učinit, brání-li mu v tom důležitá okolnost nebo jestliže by tím vystavil vážnému ohrožení sebe nebo ostatní zaměstnance, popřípadě osoby sobě blízké. Zjistí-li zaměstnanec, že nemá vytvořeny potřebné pracovní podmínky, je povinen oznámit závadu svému nadřízenému.
V této souvislosti odkazuje Ústavní soud na svou konstantní judikaturu ohledně hodnocení důkazů, podle které z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v §132 o. s. ř. Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané §132 o. s. ř. respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavnímu soudu nepřísluší ani přehodnocování dokazování prováděného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval. Ústavní soud by mohl do tohoto procesu zasáhnout pouze tehdy, pokud by obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů, popř. pokud by bylo možno konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry, pak by byl jeho zásah odůvodněn, neboť takové rozhodnutí by bylo třeba považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94). Takový stav však v posuzované věci shledán nebyl. Z obsahu ústavní stížnosti a příslušného soudního spisu je naopak zřejmé, že se stěžovatel opakovaně dovolává svého tvrzení, že soud při posuzování intenzity porušení pracovní kázně stěžovatelem vůbec nevzal v úvahu porušení povinnosti zaměstnavatelem, dále že uvedeným způsobem postupoval on i další zaměstnanci denně, zaměstnavatel o tom věděl, a mlčky takové jednání toleroval, a také že povinnost stěžovatele mít u sebe osobní tísňové tlačítko, tak je interpretována v písemné výpovědi a následně převzata všemi soudy, se poprvé objevila až v dodatečně upraveném D.ř. V tomto směru tvrzení v ústavní stížnosti nepřináší do posuzované věci nic nového, neboť byla předmětem úvah rozhodování v předchozím řízení a obecné soudy se s nimi řádně vypořádaly v odůvodnění svého rozhodnutí. Nesouhlas stěžovatele s právním názorem soudu nezakládá sám o sobě důvod k ústavní stížnosti Tvrzení uváděná v ústavní stížnosti ji neposunují do ústavně právní roviny a ústavní stížnost tak postrádá jakoukoliv relevantní ústavněprávní argumentaci. Ústavnímu soudu nepřísluší na základě skutkového stavu zjištěného obecnými soudy hodnotit, zda stěžovatel skutečně porušil povinnosti stanovené ustanovením §73 odst. 1 a §171 zák. práce, takové hodnocení přísluší obecným soudům, Ústavnímu soudu náleží, jak již bylo výše uvedeno, posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele
S přihlédnutím k výše uvedenému, v postupu obecných soudů, který vedl k vydání stěžovatelem napadených rozhodnutí, ve kterých dospěly obecné soudy k závěru, že stěžovatel porušil jednáním specifikovaným ve výpovědi z pracovního poměru povinnosti stanovené v §73 odst. 1 a v §171 zákoníku práce, neshledal Ústavní soud skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces.
Také námitka stěžovatele, že obecné soudy nevzaly v úvahu jeho osobní poměry, tedy to, že pracoval jako pokladník u Č. řadu let, byl již jednou zraněn při loupežném přepadení a při přepadení v roce 1997 byl zraněn a psychicky se zhroutil, následkem čehož byl dlouhodobě práce neschopen a je až dosud plně invalidní, nemohla na tomto právním názoru Ústavního soudu ničeho změnit. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl slyšen jako účastník řízení a před Obvodním soudem pro Prahu 3 uvedl, že u Č. pracuje od roku 1991. Tato skutečnost tedy byla soudu známa, skutečnost, že byl stěžovatel již jednou při loupežném přepadení zraněn, nepovažuje Ústavní soud pro danou věc (neplatnost výpovědi) za relevantní. Ústavní soud se také nezabýval blíže tvrzením stěžovatele, že Č. vůči němu použila u obecných soudů nepravé důkazy a křivá svědectví, neboť stěžovatel toto své tvrzení žádným způsobem nekonkretizoval a neuvedl, o jaké důkazy či svědectví by se mělo jednat.
K námitce stěžovatele, že pokud zaměstnavatel svého zaměstnance řádně nepoučí, neproškolí, nekontroluje, nevytváří vhodné pracovní podmínky a nevěnuje potřebnou pozornost prevenci škod, může pak obtížně vůči němu uplatňovat sankce za porušení pracovní kázně, spočívající v jednání, které dlouhodobě toleroval a přehlížel, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na shora uvedené vyjádření Nejvyššího soudu ČR k ústavní stížnosti, se kterým se plně ztotožňuje.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti neuvádí jiné skutečnosti, kterými by odůvodňoval porušení práva na spravedlivý proces, a ústavní stížnost je tedy jen zjevnou polemikou s ústavně konformním názorem obecného soudu. Z tohoto pohledu tedy Ústavní soud neshledal zákonný důvod k tomu, aby využil svých mimořádných pravomocí, označil napadené soudní rozhodnutí za odporující ústavně zaručeným právům a svým nálezem zasáhl do nezávislého soudního rozhodování.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení základních práv stěžovatele daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost stěžovatele podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. června 2005
Ivana Janů v.r.
předsedkyně senátu