ECLI:CZ:US:2005:1.US.797.04
sp. zn. I. ÚS 797/04
Usnesení
I. ÚS 797/04
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Janů, soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera o ústavní stížnosti J.T. a Mgr. M.L., obě zast. advokátem JUDr. M.J., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14.9.2004, č.j. 28 Co 319/2004-241, a proti rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 13.2.2004, č.j. 6 C 1760/2002-199, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mělníku, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelky ve včas podané ústavní stížnosti napadly v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") a rozsudek Okresního soudu v Mělníku (dále jen "okresní soud") a domáhaly se jejich zrušení, jakož i odložení vykonatelnosti. Stížnost po formální stránce splňuje i další náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
V návrhu na zahájení řízení stěžovatelky vyjádřily přesvědčení, že nesprávnou aplikací práva okresním soudem a krajským soudem došlo k porušení jejich základních práv a svobod zakotvených v čl. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ohledně rovnosti účastníků řízení, v č. 36 odst. 1 Listiny ohledně nezávislosti a nestrannosti, a k porušení čl. 90, čl. 95 odst. 1 čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR (dále jen "Ústava"), jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatelky se domnívají, že právní závěr obou soudů je v nesouladu se skutkovými zjištěními a namítají, že jim bylo upřeno právo na provedení zásadních důkazů tím, že je oba soudy jako nadbytečné odmítly, přestože na jejich provedení bylo závislé správné právní posouzení základní otázky, "a to zda je, či není v tomto sporu vedlejší účastník č. 2 skutečně aktivně legitimní, a pokud ano, zda nejde o pohledávku protiprávní, kterou nelze v souladu s platným právem přiznat" (pozn. jako vedlejšího účastníka č. 2 označily stěžovatelky obchodní společnost X., která ve sporu vystupovala jako žalobce). Stěžovatelky též vznesly námitku o tom, že soud I. stupně bezdůvodně a účelově uvěřil tvrzení vedlejšího účastníka č. 2, že smlouvy nebyly uzavřeny pod nátlakem. Neprovedením řady důkazů, které by prokázaly jejich tvrzení, považují stěžovatelky za porušení čl. 38 odst. 3 Listiny a čl. 36 odst. 1 Listiny. Dále konstatují, že stejně postupoval odvolací soud, který se naprosto formálně ztotožnil s provedeným dokazováním a závěry z něho plynoucími, ztotožnil se i s odmítnutím důkazů navrhovaných stěžovatelkami. Navíc, z odůvodnění rozsudku na str. 3, odst. 1, údajně zřetelně vyplývá, že odvolací soud naprosto nepochopil, o co v tomto sporu šlo. Pokud odvolací soud přistupoval k souzené věci s touto odborností, pak postupoval v rozporu s ustanovením čl. 90 a 95 odst. 1 Ústavy ČR, čímž došlo, podle názoru stěžovatelek, k porušení jejich základních práv. Vzhledem k těmto skutečnostem stěžovatelky žádaly, aby Ústavní soud zrušil napadené rozsudky a aby odložil jejich vykonatelnost.
Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny Ústavy a Úmluvy, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatelky namítají, je následující:
Čl. 1 Listiny:
Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné.
Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 37 odst. 3 Listiny:
Všichni účastníci jsou si v řízení rovni.
Čl. 90 Ústavy:
Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.
Čl. 95 odst. 1 Ústavy:
Soudce je při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou.
Čl. 96 odst. 1 Ústavy:
Všichni účastníci řízení mají před soudem rovná práva.
Čl. 6 odst. 1 Úmluvy:
Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní
bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
Podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu je nutno v rámci dokazování, které Ústavní soud provádí, vyžádat i vyjádření účastníků, případně vedlejších účastníků, k ústavní stížnosti.
Krajský soud má za to, že všechny důvody, o něž stěžovatelky opírají svou ústavní stížnosti, uvedly již v řízení před soudy I. a II. stupně. Oba soudy se s námitkami vypořádaly a odkázal na obsah odůvodnění napadených rozsudků.
Okresní soud k výzvě o vyjádření sdělil, že k důvodům obsaženým v ústavní stížnosti nemá co dodat a zcela odkázal na odůvodnění rozsudku.
Pozn. Stěžovatelky označily jako vedlejšího účastníka č. 1 Okresní soud v Mělníku, a to v rozporu se zákonem o Ústavním soudu, byť se domáhaly zrušení jeho rozsudku. Proto s ním Ústavní soud jednal jako s účastníkem řízení.
Obchodní společnost X., se vzdala postavení vedlejšího účastníka.
Z předložených listinných podkladů, zejména z vyžádaného spisu okresního soudu sp. zn. 1760/2002 Ústavní soud zjistil, že společnost H. (později žalobce změnil firmu), se domáhala proti J.T. zaplacení částky 5 475,- Kč s příslušenstvím, a to na základě ustanovení smlouvy, která mezi nimi byla uzavřena, jakož i na základě uznání dluhu. Ve smlouvě o převodu vlastnictví jednotky bytu, kterou žalobce přiložil k žalobě, bylo dohodnuto, že strana kupující hradí též náklady prodeje v částce 10 750,- Kč a dále správní poplatek návrhu zápisu vkladu práva podle této smlouvy. Dále bylo k žalobě připojeno prohlášení o tom, že kupující nesplnil svou smluvní povinnosti, tj. nesplatil "nákladové položky se splatností k rukám nebo na účet zastupujícího advokáta ..." ceny pořízení kupní smlouvy ve výši 10 750,- Kč. Ze spisu okresního soudu sp. zn. 1816/2002 Ústavní soud zjistil, že společnost H., se domáhala proti Mgr. M.L. zaplacení částky 4 175,- Kč s příslušenstvím, a to na základě ustanovení smlouvy, která mezi nimi byla uzavřena, jakož i na základě uznání dluhu. Přiložená smlouva o převodu vlastnictví jednotky bytu obsahovala ujednání, že strana kupující hradí též náklady prodeje v částce 8 350,- Kč a dále správní poplatek návrhu zápisu vkladu práva podle této smlouvy. Dále bylo k žalobě připojeno prohlášení o tom, že kupující nesplnil svou smluvní povinnosti, tj. nesplatil "nákladové položky se splatností k rukám nebo na účet zastupujícího advokáta ..." ceny pořízení kupní smlouvy ve výši 8 350,- Kč. Usnesením ze dne 8.4.2003 byly věci sp. zn. 6 C 1760/2002 a 10 C 1816/2002 spojeny ke společnému projednání. Po řadě nařízených jednání, při nichž probíhalo obsáhlé dokazování o procesu uzavírání smluv, rozhodl okresní soud dne 13.2.2004 rozsudkem tak, že oběma stěžovatelkám uložil povinnost zaplatit částky požadované žalobkyní, a to včetně příslušenství. V obsáhlém odůvodnění, kromě jiného, uvedl, že návrh na doplnění dokazování účetnictvím žalobce, příp. znaleckým posudkem z oboru účetnictví k porovnání účetnictví žalobce a jeho právního zástupce považoval za nadbytečný s ohledem na skutečnost, že evidence pohledávek nemá pro posouzení v dané věci význam. Soud vycházel ze zjištěného skutkového stavu, zejména z toho, že žalované se zavázaly v souvislosti se smlouvou na prodej bytové jednotky zaplatit žalobci vedle kupní ceny nákladovou položku, přičemž odmítl i námitky ohledně nesvobody a nevážnosti vůle, jakož i rozporů s dobrými mravy. Proti některým výrokům podaly stěžovatelky odvolání, které krajský soud neshledal důvodným a prvostupňový rozsudek v napadených výrocích potvrdil. Krajský soud se ztotožnil se závěrem soudu I. stupně o tom, že důkaz znaleckým posudkem z oboru účetnictví by byl v řízení nadbytečný a že by nemohl přivodit jiný závěr o aktivní věcné legitimaci žalobce; dále odkázal na další důvody, o něž soud I. stupně opřel svoje závěry.
Po provedeném dokazování Ústavní soud zjistil, že návrh stěžovatelek je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelkami namítaných porušení jejich základních práv. Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že žádné porušení základních práv stěžovatelek nebylo zjištěno.
Stěžovatelky v ústavní stížnosti namítají, že bylo porušeno jejich právo na soudní ochranu. Přitom v judikatuře Ústavního soudu byla již opakovaně vyslovena myšlenka, že případnou nesprávnou interpretaci hmotněprávního ustanovení při aplikaci práva nelze podřadit pod ta pochybení, jejichž důsledky řeší čl. 36 odst. 1 Listiny, nicméně nesprávná interpretace může být důvodem zrušení rozhodnutí státního orgánu tehdy, pokud je jí zasaženo některé z ústavních hmotných subjektivních práv (viz nález ve věci sp. zn. III. ÚS 31/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 8, Praha 1998, nález č. 66, jakož i nález ve věci sp. zn. I. ÚS 34/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 12, Praha 1999, nález č. 137). Ústavní soud však neshledal, že by výkladem příslušných ustanovení obecné soudy zasáhly do práva stěžovatelek domoci se právními prostředky ochrany svých subjektivních práv, či porušily zásadu rovnosti účastníků řízení. Stěžovatelky totiž odmítají vzít na zřetel, že se zavázaly k plnění vůči žalobkyni, a že neunesly důkazní břemeno ohledně svých tvrzení o neplatnosti ujednání, o výkonu práva žalobkyní v rozporu s dobrými mravy, ve svém souhrnu odmítají uznat platnost principu "pacta sunt servanda". Ústavní soud se ztotožňuje se správným závěrem obecných soudů, že aktivní věcná legitimace vyplývá z hmotněprávního vztahu, že není rozhodné, zda o pohledávce je či není účtováno. K namítanému porušení práva na soudní ochranu dále Ústavní soud dodává, že v návaznosti na jeho dosavadní judikaturu lze konstatovat, že k porušení tohoto práva dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno právo stěžovatelek, avšak za porušení práva na soudní ochranu nelze považovat neúspěch ve sporu, pokud soudy správně neshledaly důvody pro vyhovění žalobě. Námitka o nepochopení toho, o co ve sporu šlo, odvolacím soudem, je zcela nekorektní a nedůvodná. Obdobně je nekorektní tvrzení, že odvolací soud uložil stěžovatelkám povinnost hradit náklady řízení společně a nerozdílně v rozporu s ustanovením §140 odst. 1 obč. soudního řádu. Pomine-li Ústavní soud chybu v psaní (nesprávné číslo příslušeného ustanovení obč. soudního řádu), pak žádný solidární závazek nebyl krajským soudem založen.
Porušení stěžovatelkami vyjmenovaných článků Ústavy nepřichází v úvahu, protože se jedná o ustanovení upravující základní atributy soudní moci, které nezakládají žádné konkrétní základní právo.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelů, byla jejich ústavní stížnost, včetně návrhu na odložení vykonatelnosti napadených rozsudků, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. června 2005
JUDr. Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu