ECLI:CZ:US:2005:1.US.88.05
sp. zn. I. ÚS 88/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. Z., zastoupeného JUDr. Antonií Zichovou, advokátkou se sídlem Přerov, Jiráskova 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 11. 2004, čj. 20 Cdo 2223/2003 - 31, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 4. 2002, čj. 11 Co 1093/2001 - 11, za účasti Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR, Okresní pojišťovny v Přerově, jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel ve včasné ústavní stížnosti, která splňuje i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZÚS"), navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR a Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud").
Stěžovatel uvedl, že usnesením Okresního soudu v Přerově (dále jen "okresní soud") byl, ve věci oprávněné Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR, Okresní pojišťovny v Přerově (dále též "VZP"), proti němu jako povinnému nařízen výkon rozhodnutí. Jeho odvolání bylo krajským soudem zamítnuto, dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ČR odmítl. Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené čl. 90 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 38 odst. 2 Listiny. Postupem odvolacího i dovolacího soudu měla být stěžovateli odňata možnost uplatnit jeho práva před soudem. Soudy se nezabývaly jeho námitkami, že nebyl vyrozuměn o zahájení správního řízení. Odvolací soud se mohl s jeho námitkou vypořádat i tak, že ji mohl posoudit jako návrh na zastavení výkonu rozhodnutí.
V souladu s ust. §42 odst. 3, 4 ZÚS byla vyžádána k ústavní stížnosti vyjádření účastníků řízení.
Nejvyšší soud ČR poukázal na své rozhodnutí. Odkaz stěžovatele na porušení čl. 38 odst. 2 Listiny je, ve vztahu k dovolacímu soudu, nepřípadný s ohledem na zásadu, že v dovolacím řízení může být provedeno dokazování (a tedy nařízeno jednání) jen k prokázání důvodů dovolání (§243a odst. 1 OSŘ), o takový případ podle Nejvyššího soudu ČR nejde. Nepřípadný je odkaz i ve vztahu k odvolacímu soudu s ohledem na ustanovení §214 odst. 1 OSŘ a ve vztahu k vykonávacímu řízení obecně s ohledem na §253 odst. 2 OSŘ.
Podle krajského soudu z jeho rozhodnutí vyplývá, že námitky stěžovatele podrobně rozebral a při svém rozhodování o odvolání postupoval v souladu se zákonem i jeho výkladem podle judikatury českých soudů. Stěžovateli nic nebránilo, aby v případě, že mínil podat i návrh na zastavení výkonu rozhodnutí, tak učinil poté, co mu bylo doručeno rozhodnutí odvolacího soudu, neboť právní moc usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí tomu nijak nebránila.
Vedlejší účastník sdělil, že jeho platební výměry byly vydány jako rozhodnutí v řádném správním řízení. Oznámení o zahájení správního řízení, čj. OVP/Kor/930/Zah.SŘ 180/2000, bylo stěžovateli doručeno do vlastních rukou dne 31. 7. 2000.
Ze spisového materiálu bylo zjištěno, že stěžovateli bylo dne 31. 7. 2000 doručeno oznámení ze dne 26. 7. 2000, o zahájení správního řízení ve věci dlužného pojistného a penále. Dne 7. 9. 2000 vydal vedlejší účastník platební výměry č. 4240000643 na částku 23 777,-- Kč a č. 2140000642 na částku 53 577,-- Kč.
Usnesením Okresního soudu v Přerově ze dne 20. 9. 2001, čj. 21 E 832/2001 - 3, byl nařízen výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu povinného (stěžovatele) u peněžního ústavu.
Krajský soud usnesením ze dne 30. 4. 2002, čj. 11 Co 1093/2001 - 11, potvrdil usnesení okresního soudu. V odůvodnění uvedl, že vykonávané platební výměry byly stěžovateli doručovány do vlastních rukou na adresu jeho trvalého bydliště. Stěžovatel výměry nepřevzal, ale ve věci byly splněny podmínky náhradního doručení ve smyslu §24 odst. 2 správního řádu (zákona č. 71/1967 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Krajský soud neuznal ani další námitku stěžovatele, spočívající v tvrzeném promlčení práv vedlejšího účastníka. Jednak jde o námitku týkající se správnosti rozhodnutí, jednak stěžovatel nenapadl rozhodnutí odvoláním u nadřízeného orgánu. Samotné právo vymáhat pojistné promlčeno není, platební výměry nabyly právní moci dne 4. 10. 2000, návrh na výkon rozhodnutí byl u soudu podán dne 19. 9. 2001.
Nejvyšší soud ČR odmítl dovolání stěžovatele usnesením ze dne 16. 11. 2004, čj. 20 Cdo 2223/2003 - 31. Protože se jednalo o potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu, zabýval se Nejvyšší soud ČR přípustností dovolání podle §237 odst. 1 písm. c). Přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení neshledal. Uvedl, že spatřuje-li stěžovatel vadu odvolacího exekučního řízení v tom, že se krajský soud nezabýval jeho námitkou, že neobdržel žádné vyrozumění o zahájení správního řízení, pak chybně zaměňuje případné vady nalézacího řízení za vady řízení vykonávacího. I kdyby tedy nalézací správní řízení namítnutou vadou trpělo, což ovšem soud v exekučním řízení není oprávněn zkoumat, nemohlo by to způsobit vadu řízení vykonávacího, a tím méně pak nesprávnost právního posouzení věci exekučním soudem.
Ústavní soud po zvážení všech okolností případu dospěl k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvádí, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud ČR, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 1, str. 41]. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR).
Stěžovatelovou zásadní námitkou je, že mu nebylo doručeno rozhodnutí o zahájení správního řízení ani vlastní platební výměry. V tomto směru je možno odkázat na část odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ČR, který upozornil stěžovatele na rozdíl mezi řízením nalézacím a vykonávacím. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy nevybočily z mezí ústavně konformního výkladu a svým postupem nezasáhly do ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Jejich rozhodnutí byla řádně a dostatečně odůvodněna. Krajský soud se vyrovnal s námitkou stěžovatele, podle které mu nebyla vykonávaná rozhodnutí doručena (viz výše - doručení fikcí). K námitce stěžovatele, že nebyl vyrozuměn o zahájení správního řízení, stačí poukázat na oznámení ze dne 26. 7. 2000 o zahájení správního řízení ve věci dlužného pojistného a penále, které mu bylo prokazatelně doručeno dne 31. 7. 2000.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele v řízení před obecnými soudy, odmítl jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle §43 odst. 2 písm. a) ZÚS jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. června 2005
JUDr. Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu