ECLI:CZ:US:2005:1.US.91.05
sp. zn. I. ÚS 91/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci stěžovatele F. K., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem se sídlem Hradec Králové, Komenského 241, o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 10. 2004, čj. Nco 92/2004 - 179, spolu s návrhem na zrušení ustanovení §14 odstavce 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel včasnou ústavní stížností, která splňuje i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZÚS"), napadl v záhlaví označené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") s tvrzením, že se jím cítí být dotčen ve svých ústavně zaručených základních právech, zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") i článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva"). Uvedeným usnesením vrchní soud rozhodl, že JUDr. I. Němečková, soudkyně Krajského soudu v Ústí nad Labem, není vyloučena z projednávání a rozhodování věci stěžovatele.
Stěžovatel shledává pochybnosti o nepodjatosti uvedené soudkyně v tom, že v obdobném řízení připustila provádění důkazů navržených žalovaným teprve při přednesu závěrečných návrhů. Stěžovatel s poukazem na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Delcourt v. Belgie a nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 167/94 a sp. zn. II. ÚS 105/01 navrhl, aby tento soud výše označené usnesení nálezem zrušil.
Stěžovatel je přesvědčen, že rozpor s ústavním pořádkem nelze odstranit ani jiným ústavně konformním výkladem ustanovení §14 odstavce 4 OSŘ, a proto navrhuje, aby plénum Ústavního soudu zrušilo napadené ustanovení.
V souladu s ustanovením §42 odst. 3, 4 ZÚS bylo vyžádáno vyjádření účastníka řízení, vrchního soudu.
Vrchní soud odkázal na odůvodnění svého usnesení a uvedl, že stěžovatel nepovažuje za rozhodující, že měl možnost vyjádřit se k navrženým důkazům. Skutečnosti uváděné stěžovatelem k postupu jmenované soudkyně, při vedení řízení, nejsou důvodem pro vyloučení soudce ve smyslu §14 odst. 4 OSŘ. Jiné skutečnosti zakládající důvod pro pochybnosti o nepodjatosti soudkyně nebyly tvrzeny a nebylo je možno dovodit ani z vyjádření samotné soudkyně.
Z rozhodnutí obecných soudů bylo zjištěno, že stěžovatel, v řízení o odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Děčíně, namítl podjatost předsedkyně senátu odvolacího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec. Vrchní soud v odůvodnění svého rozhodnutí odkázal na ustanovení §14 odst. 1 a 4 OSŘ a uvedl, že důvodem pro vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo jeho rozhodování v jiných věcech. Stěžovatel netvrdil žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly poměru soudkyně k věci, účastníkům nebo jejich zástupcům. Námitky proti procesnímu postupu soudce v řízení v jiné věci nejsou důvodem pro vyloučení soudce podle §14 odst. l, 4 OSŘ.
Ústavní soud po zvážení všech okolností případu dospěl k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvádí, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud ČR, Sbírka nálezů a usnesení (dále jen "Sb. n. u. ÚS"), sv. 1, nález č. 5, str. 41]. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR).
Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě polemizuje s tím, jakým způsobem obecný soud vyložil ustanovení podústavního právního předpisu - §14 odst. 4 OSŘ. Tuto interpretaci pak označuje za zasahující do jeho ústavně zaručených základních práv. Ústavní soud v rozsáhlém počtu případů judikoval, že nesprávnou interpretací a aplikací obecného práva může dojít k zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod (k tomu blíže nálezy sp. zn. III. ÚS 224/98 [Sb. n. u. ÚS, sv. 15, str. 17]; sp. zn. III. ÚS 74/02 [Sb. n. u. ÚS, sv. 28, str. 85]; sp. zn. III. ÚS 173/02 [Sb. n. u. ÚS, sv. 28, str. 95]; a další). V projednávaném případě k takovému zásahu podle názoru Ústavního soudu nedošlo. Interpretaci relevantních ustanovení OSŘ ze strany vrchního soudu lze označit za ústavně konformní.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele v řízení před obecnými soudy, odmítl jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle §43 odst. 2 písm. a) ZÚS jako návrh zjevně neopodstatněný.
S ohledem na takto rozvedené důvody a vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti nebylo třeba zabývat se návrhem na zrušení napadeného ustanovení §14 odstavce 4 OSŘ, neboť tento návrh má pouze akcesorickou povahu, a proto sdílí osud odmítnuté ústavní stížnosti (k tomu srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 101/95 in Sb. n. u. ÚS, sv. 4., usn. č. 22, str. 351).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 25. října 2005
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu