ECLI:CZ:US:2005:2.US.110.05
sp. zn. II. ÚS 110/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti J. Š., zastoupeného Mgr. Martinem Boučkem, advokátem Advokátní kanceláře v Hradci Králové, Malé náměstí 14/15, proti usnesení Vrchního soudu v Praze, čj. 3 To 99/2004, ze dne 30. 11. 2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 Ústavy ČR a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, kterým bylo na podkladě stížnosti státní zástupkyně zrušeno rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 6. 2004, sp.zn. 4 T 7/2004 (jímž byla dle §188 odst. 1 písm. e) tr. ř. věc vrácena státnímu zástupci k došetření), a soudu prvého stupně bylo uloženo, aby o věci znovu rozhodl.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že Krajské státní zastupitelství v Hradci Králové na něj podalo dne 23. 4. 2004 obžalobu pro spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinnosti podle §148 odst. 1,4 tr.zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr.zák. Trestní stíhání obviněných bylo zahájeno několika usneseními, která však dle stěžovatele nesplňují náležitosti ve smyslu ustanovení §160 odst. 1, resp. 5 tr.ř., neboť neobsahují všechny podstatné a povinné náležitosti. Stěžovatel zejména poukazuje na to, že jednotlivé (fiktivní) faktury nebyly dostatečně specifikovány, byl fádně a široce určen časový horizont a nebylo dostatečně vyčerpávajícím způsobem konkretizováno plnění rolí jednotlivých obviněných. Jednotlivé popisy skutků se omezují pouze na neúplný popis objektivní stránky trestného činu a subjektivní stránka jednání není popsána vůbec. S ohledem na uvedené skutečnosti nedošlo dle stěžovatele k řádnému zahájení trestního stíhání, a proto jsou i všechny další důkazní kroky rozhodnutí zcela neúčinné a nulitní.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR a dospěl k závěru, že není důvodná.
Přestože stěžovatel napadá usnesení vrchního soudu, kterým bylo soudu prvého stupně uloženo projednat předmětnou věc, aniž by byla vrácena zpět k došetření státnímu zástupci, podstatou ústavní stížnosti jsou námitky, které se vztahují k tvrzeným nedostatkům usnesení o zahájení trestního stíhání. (Ústavní soud podotýká, že proti usnesení o zahájení trestního stíhání je přípustná stížnost dle ust. §160 odst. 7 tr. ř.).
Ústavní soud shodně jako ve svých předchozích rozhodnutích konstatuje (např. sp. zn. III. ÚS 62/95, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 4, č. 78, str. 243 a násl., sp.zn. III. ÚS 647/04), že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, u nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Trestní řízení jako zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci samé, představuje proces, v němž spolupůsobí a jejž průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení.
Uvedené konstatování se plně vztahuje i na projednávanou věc, kdy napadeným rozhodnutím byla posuzována způsobilost projednání obžaloby, přičemž vrchní soud se v souvislosti se stížností státního zastupitelství zabýval i otázkou, zda došlo k řádnému zahájení trestního stíhání. Rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, spadá zcela do kompetence obecných soudů a Ústavnímu soudu proto nepřísluší posuzovat či přehodnocovat závěry odvolacího soudu, který soudu prvého stupně uložil, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Vrchní soud v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně podrobně rozvedl, z jakých důvodů neshledal procesní vady, které by bylo nutno odstranit v přípravném řízení a proč má zato, že ani nezůstaly neobjasněny základní skutkové okolnosti, bez kterých by nebylo možno v hlavním líčení rozhodnout.
Ústavní soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu a nevykazuje znaky libovůle. Rozhodnutím o vrácení věci soudu prvého stupně s uložením, aby o věci znovu jednal, nedošlo k porušení základních práv stěžovatele, který v probíhajícím trestním řízení má nadále možnost uplatňovat a hájit svá práva. V procesu, který dosud probíhá, lze případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem a Ústavnímu soudu nepřísluší do tohoto procesu zasahovat a výsledky řízení předjímat.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, vrchní soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny a jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. května 2005
JUDr. Jiří Nykodým
předseda senátu