ECLI:CZ:US:2005:2.US.114.04
sp. zn. II. ÚS 114/04
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké - ze dne 23. února 2005 sp. zn. II. ÚS 114/04 ve věci ústavní stížnosti V. P. a M. P. proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích z 29. 4. 2003 sp. zn. 19 Co 97/2003 a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze 14. 11. 2002 sp. zn. C 332/2000, jimiž byla zamítnuta žaloba stěžovatelů na určení, že J. P. (v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastnice) není vlastnicí nemovitostí.
Rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 11. 2002 č. j. 8 C 332/2000-165 a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 4. 2003 č. j. 19 Co 97/2003-198 se zrušují.
Odůvodnění:
Řádně a včas podanou ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení shora citovaných rozsudků Okresního soudu v Českých Budějovicích a Krajského soudu v Českých Budějovicích. Tvrdí, že těmito rozsudky došlo k zásahu do jejich ústavních práv zakotvených v čl. 11 odst. 1 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelé se stali na základě dohody o zřízení práva osobního užívání pozemku, kterou s nimi uzavřel Československý stát, zastoupený Místním národním výborem v K. Ú., dne 8. 3. 1967 a která byla registrována Státním notářstvím v Českých Budějovicích 19. 4. 1967 pod č. j. Reg II. 132/67, společnými trvalými uživateli pozemku parc. č. 2979/6, k. ú. K. Ú. (dále též jen "předmětný pozemek"). Tato dohoda byla uzavřena poté, co jim byl v souladu s tehdy platným ustanovením §198 občanského zákoníku (dále jen "obč. zák.") předmětný pozemek přidělen rozhodnutím finančního odboru ONV v Českých Budějovicích do osobního užívání pro stavbu rekreační chaty. Rozhodnutím odboru výstavby ONV v Českých Budějovicích ze dne 1. 12. 1967 č. j. 5827/67-EE-327 jim byla stavba rekreační chaty na tomto pozemku kolaudována.
Dopisem Katastrálního úřadu v Českých Budějovicích ze dne 21. 2. 1997 č. j. 190-Zdř.-103-1/97 a dopisem téhož úřadu ze dne 24. 5. 2001 č. j. 192-Zdř.-160/01 (Vz 151/001) byli stěžovatelé vyrozuměni o duplicitním zápisu vlastnictví k pozemkům p. č. 2979/6, p. č. 2979/14 a p. č. 556 stavební (což je rekreační chatou zastavěná plocha oddělená z pozemku 2799/6), vše k. ú. K. Ú. V dopise bylo uvedeno, že jako další vlastník předmětného pozemku je zapsána J. P., která zdědila podle rozhodnutí ze dne 30.12.1986 č. j. D 1917/86 pozemek označený v pozemkových knihách jako pozemková parcela č. 2979 (původně v č. kat. 345 - k přečíslování došlo v důsledku zrušení hranice mezi katastrálními územími O. a K. Ú.). Oba vlastníci, tj. stěžovatelé a J. P., byli vyzváni, aby vstoupili do jednání a vzájemně se dohodli, kdo je jediným vlastníkem, případně se obrátili na soud.
Žalobci se žalobou doručenou Okresnímu soudu v Českých Budějovicích dne 10. 11. 2000 obrátili na soud a domáhali se po úpravě žalobního petitu ze dne 23. 5. 2002 určení, že žalovaná J. P. (vedlejší účastnice v tomto řízení) není vlastníkem sporných nemovitostí. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 11. 2002 č. j. 8 C 332/2000-165 byla žaloba zamítnuta.
Okresní soud dospěl k závěru, že se Československý stát nikdy nestal vlastníkem pozemku, který v roce 1967 přidělil stěžovatelům do trvalého užívání a posléze na základě tohoto rozhodnutí převedl do společného trvalého užívání. Tyto pozemky měly být bezúplatně převedeny právními předchůdci vedlejší účastnice, K. a M. Š., na stát. Ti skutečně dne 29. 7. 1964 vlastnoručně podepsali prohlášení, že "bezúplatně převádějí do vlastnictví státu půdu sdruženou do společného družstevního hospodaření, vnesený živý a mrtvý inventář i ostatní majetek, který byl v užívání družstva". Československý stát, zastoupený finančním odborem ONV v Českých Budějovicích toto prohlášení podle §31 odst. 1 vyhlášky č. 94/1965 Sb., o správě národního majetku, přijal rozhodnutím ze dne 24. 10. 1966 č. j. 2/fin.-rp. 320/66-Pa, a to ke dni 1. 1. 1965. Toto rozhodnutí je v písemné podobě na listině, na níž je vytištěno prohlášení manželů Š., kde jejich jména jsou vytištěna strojem bez vlastnoručního podpisu. Z toho soud dovodil, že jde o absolutně neplatnou darovací smlouvu, neboť podle §46 odst. 2 tehdy platného znění obč. zák. musela být smlouva o převodu nemovitostí na jediné listině ("jde-li o smlouvu o převodu nemovitostí, musí být projevy účastníků na téže listině"). Dále dovodil, že smlouva je absolutně neplatná pro neurčitost projevu vůle podle §37 obč. zák., neboť v prohlášení manželů Š. nejsou převáděné nemovitosti náležitě specifikovány. Z tohoto důvodu nemohl stát s pozemkem disponovat, a nemohl jej proto platně přidělit do trvalého užívání ani se stěžovateli platně uzavřít dohodu o zřízení práva společného trvalého užívání k nim. Soud se vypořádal i s námitkou vydržení. Odvolal se na judikaturu Nejvyššího soudu, z níž vyplývá právní názor, že dobrá víra k vydržení vlastnického práva k pozemkům, které byly v trvalém užívání, může započít až dnem, kdy podle novely obč. zák. účinné od 1. 1. 1992 bylo toto právo transformováno na právo vlastnické. Do té doby mohli být stěžovatelé pouze v dobré víře, že jim platně vzniklo právo společného trvalého užívání pozemku. Podrobně se vypořádal i s námitkou, že vlastnické právo nemohl vydržet ani stát. Podrobně v odůvodnění rozvedl okolnosti, z nichž dovodil, že stát nemohl být v dobré víře, a tudíž dobu, po kterou pozemky držel, nelze započítat do vydržecí doby stěžovatelů. Vyloučil i možnost vydržení vlastnického práva stěžovateli podle §872 odst. 6 obč. zák. Úprava platná do 1. 1. 1992 umožňovala vydržení práva osobního užívání jen k pozemkům, které byly v socialistickém vlastnictví a které jsou podle územních plánů nebo územních rozhodnutí určeny k výstavbě rodinných domků, rekreačních chat nebo garáží. Půda určená k jinému účelu, zejména půda zemědělská, nemohla být ke zřízení práva osobního užívání použita. Soud dovodil, že pozemky měly povahu zemědělské půdy, neboť takto byly k bezúplatnému převodu státu nabídnuty a jako takové o přijetí nabídky bezúplatného převodu o nich stát rozhodl. Proto k nim nemohlo být zřízeno právo osobního užívání a proto také k nim nemohlo státu vlastnické právo vydržením podle §135a odst. 2 obč. zák., ve znění platném do 31. 12. 2001, vzniknout.
Odvolací soud doplnil na návrh zástupce stěžovatelů dokazování přečtením dvou nepravomocných rozhodnutí Katastrálního úřadu České Budějovice ze dne 24. 3. 2003 sp. zn. Or-542/2001-301/8 a sp. zn. Or-545/2001-301/8, kterými byla zpochybněna věcná pasivní legitimace žalované (v tomto řízení vedlejší účastnice), a poté rozhodl tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně, pokud jde o jeho zjištění, že stěžovatelé nejsou vlastníky sporných nemovitostí, neprokázali tak věcnou aktivní legitimaci v řízení, v němž se domáhali proti žalované určení, že není vlastníkem, a proto nepovažoval za nutné se zabývat otázkou, zda žalovaná je či není věcně pasivně legitimována (tedy, zda ona je či není vlastníkem).
Proti rozsudku krajského soudu podali stěžovatelé dovolání, které bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné podle §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu.
Porušení základních práv zaručených Ústavou spatřují stěžovatelé především v porušení čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť podle jejich názoru, soudy neposkytly tomuto jejich právu náležitou ochranu, a tím porušily i čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Došlo k tomu proto, že soudy porušily čl. 36 odst. 1 Listiny, protože neprovedly všechny jimi navrhované důkazy. Konkrétně nevyhověly jejich návrhu na provedení důkazu originálem listiny, na základě níž mělo dojít k darování předmětných nemovitostí státu. Namítají nesprávný výklad vztahu restitučních předpisů jako speciální úpravy k obecné úpravě v obč. zák., který umožňuje, aby ten, kdo neuspěl podle restitučních předpisů, se téhož nároku domáhal podle obecných předpisů. Namítají také nesprávný výklad ustanovení zákona o vydržení vlastnického práva. Vytýkají obecným soudům, že tuto otázku řešily pouze okrajově, bez provedení všech jimi navrhovaných důkazů. Navrhli, aby oba napadené rozsudky byly zrušeny.
K ústavní stížnosti se vyjádřil jako účastník řízení Krajský soud v Českých Budějovicích. Uvedl, že ji považuje za nedůvodnou. Odvolal se na obsah svého vyjádření k obdobné stížnosti, která byla vedena u Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 412/03 (pozn. red.: jednalo se o ústavní stížnost týchž stěžovatelů, která však byla vzhledem k souběžně podanému dovolání odmítnuta nepublikovaným usnesením). Zmiňuje usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatelů, a jinak se odvolal na odůvodnění svého rozsudku. Navrhl, aby ústavní stížnosti nebylo vyhověno.
Dále se vyjádřil Okresní soud v Českých Budějovicích, který odkázal na vyjádření Krajského soudu v Českých Budějovicích.
Vedlejší účastnici byla ústavní stížnost zaslána dne 23. 3. 2004 a byla vyzvána, aby se k ní vyjádřila. Na výzvu, která jí byla doručena dne 29. 3. 2004, nereagovala. K ústnímu jednání se však dostavil její právní zástupce, který v obsáhlém přednesu shrnul její stanovisko. Zopakoval argumentaci uplatněnou před obecnými soudy, která vycházela ze závěrů, že původní darovací smlouva, podle níž sporné pozemky měly přejít na stát, je absolutně neplatná. Jeho argumentace byla ve shodě s odůvodněním rozsudků obecných soudů a navíc byla doplněna o odkazy na řady judikátů Nejvyššího soudu a na rozhodnutí Ústavního soudu. Zabýval se též vztahem mezi speciální úpravou obsaženou v restitučních předpisech a obecnou úpravou soukromoprávních vztahů.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Podle čl. 1 Ústavy je Česká republika svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Jedním ze základních pilířů právního státu je právní jistota. Pod tímto zorným úhlem musí být posuzovány spory o vlastnictví zejména tam, kde důvody k jeho zpochybnění se nenachází v současnosti, ale v událostech, které se staly před desítkami let.
V předmětné věci vlastníci, kteří užívali předmět vlastnictví nerušeně 40 let, jsou náhle konfrontováni se situací, že jejich vlastnické právo je zpochybňováno na základě okolností, které nijak neovlivňovali a jejichž obsah ani nemohli znát. Naopak ze všech okolností, které jim byly známy, si mohli udělat jediný možný závěr, že svá práva nabyli v souladu s platnými zákony.
Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 103/96 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 8, nález č. 64, str. 133) vyslovil názor, že právní mocí rozhodnutí bývalých národních výborů o přidělení pozemku do osobního užívání vzniklo fyzickým osobám právo, aby s nimi byla uzavřena dohoda o osobním užívání pozemku a státu vznikla povinnost takovou dohodu uzavřít. Skutečnost, že přidělený pozemek nebyl v tzv. socialistickém vlastnictví, neměla vliv na neúčinnost rozhodnutí - rozhodnutí bylo rozhodnutím orgánu státní správy, projevem státní moci a nikoliv projevem vůle státu jako vlastníka. Jestliže fyzické osobě svědčilo právo osobního užívání pozemku ke dni 31. 12. 1991, dnem 1. 1. 1992 se přeměnilo přímo ex lege na právo vlastnické. V tomto okamžiku došlo současně k zániku vlastnického práva původního vlastníka.
Ústavní soud nemá důvod cokoliv měnit na tomto dříve již vysloveném názoru, a to ani s přihlédnutím k argumentaci, kterou uplatnil Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí pod sp. zn. 22 Cdo 2326/98, publikovaném v Soudních rozhledech č. 7, ročník 2000, pod č. 70. Zde Nejvyšší soud vyslovil názor, že rozhodnutí o přidělení pozemku do osobního užívání nemohlo nabýt právní moci, pokud nebylo doručeno též vlastníkovi pozemku, neboť ten byl takovým rozhodnutí dotčen, a proto podle §14 správního řádu musel být účastníkem řízení.
Takový názor není správný. Podle §199 odst. 1 obč. zák., v tehdy platném znění, mohlo být právo osobního užívání zřízeno jen k pozemkům v socialistickém vlastnictví. Pokud příslušný správní orgán rozhodoval o přidělení pozemku do osobního užívání, vycházel z toho, že pozemek je v socialistickém vlastnictví, proto bývalý vlastník ani nemohl být účastníkem řízení. Jeho práva již nemohla být tímto aktem dotčena. Pokud dotčena byla, tak jedině úkonem, na základě kterého jeho vlastnické právo buď přešlo anebo bylo převedeno na stát. Jestliže důvodem neplatnosti převodu na stát byl neplatný právní úkon, jako tomu mělo být v tomto posuzovaném případě, pak tehdejší právo poskytovalo možnost obrany a bylo možné se jí dovolat. Stejně tak i správní řízení poskytovalo možnosti nápravy nesprávných rozhodnutí; v té době dokonce po dobu pěti let od právní moci rozhodnutí. V tomto případě však žádná obrana uplatněna nebyla, a proto ani nic nevarovalo stěžovatele, že nabyté právo od státu je postiženo nějakou vadou. Jejich dobrá víra, že právo nabyli od státu v souladu se zákonem, musí být chráněna a nelze v zájmu právní jistoty připustit výklad absolutní neplatnosti právních úkonů, které napříč desetiletími vrací právní vztahy do dávné minulosti.
Stát po změně společenských poměrů v roce 1989, vědom si velkých křivd, které byly napáchány na majetných občanech, poskytl prostřednictvím široce pojatých restitučních předpisů možnost částečné nápravy křivd. Pokud by vedlejší účastnice uspěla se svými restitučními nároky na předmětné pozemky a prokázala by, že je oprávněnou osobou a že majetek přešel na stát způsobem předpokládaným zákonem, stejně by pozemek nedostala do vlastnictví, ale pozemkový úřad by vydal rozhodnutí, kterým by jí pozemek vydán nebyl, avšak dával by jí právo požadovat na státu náhradu, a to buď ve formě jiného pozemku nebo ve formě finanční náhrady.
Nelze připustit takový výklad obecných předpisů, který by vedl k rozšíření majetkových restitucí nad rámec nároků vyplývajících z restitučních předpisů. Takový závěr není v rozporu s dříve vysloveným názorem, že existence restitučních předpisů nebrání uplatňovat majetková práva podle předpisů obecných. Tento závěr totiž platí jen pro ty případy, kdy nebylo možné uplatnit nárok podle restitučních předpisů. V tomto případě však vedlejší účastnici nic nebránilo v tom, aby nárok na předmětný pozemek uplatnila podle zákona o půdě (zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů. Jako dcera původních vlastníků předmětného pozemku byla oprávněnou osobou podle ustanovení §4 odst. 2 písm. c) zákona o půdě. Pokud darovací smlouva, podle níž převedli rodiče vedlejší účastnice majetek na stát, byla neplatná, dopadalo na tuto situaci ustanovení §6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě. Ústavní soud se plně ztotožňuje se závěrem Velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu vyjádřeným v rozsudku ze dne 11. 9. 2003 sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, podle kterého oprávněná osoba, jejíž nemovitosti převzal stát v rozhodném období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 bez právního důvodu za podmínek uvedených v restitučních předpisech, se nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů, a to ani formou určení vlastnického práva ani vlastnickou žalobou.
Na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti stěžovatelů vyhověl a napadená rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil podle §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.