ECLI:CZ:US:2005:2.US.132.05
sp. zn. II. ÚS 132/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti E. S., zastoupeného JUDr. Tomášem Skoumalem, advokátem, se sídlem Ulrichovo náměstí 737, Hradec Králové, směřující proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 1. 2005, sp. zn. 11 To 542/2004, a usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 10. 12. 2004, sp. zn. Nt 860/2004, a postupu Policie ČR, Správy Východočeského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování v Hradci Králové, v řízení vedeném pod ČTS PVC-379/OHK-2004, za účasti 1) Krajského soudu v Hradci Králové, 2) Okresního soudu v Hradci Králové, 3) Police České republiky, jako účastníků řízení, a 1) Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, a 2) Okresního státního zastupitelství v Hradci Králové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou k poštovní přepravě dne 7. 3. 2005, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 1. 2005, sp. zn. 11 To 542/2004, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti rozhodnutí, kterým byla zamítnuta jeho žádost o propuštění z vazby na svobodu a nebyl přijat jeho písemný slib. Ústavní stížnost měla vady, a proto byl stěžovatel dopisem ze dne 16. 3. 2005 vyzván k jejich odstranění.
Podáním, označeným jako doplnění ústavní stížnosti, stěžovatel rozšířil ústavní stížnost o návrh na zrušení usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 10. 12. 2004, sp. zn. Nt 860/2004, kterým byla zamítnuta jeho žádost o propuštění z vazby na svobodu a nebyl přijat jeho písemný slib. Stěžovatel tvrdí, že tím byla porušena jeho základní práva podle čl. 8 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále stěžovatel ústavní stížnost rozšířil o návrh, aby bylo vysloveno, že postupem Policie ČR, Správy Východočeského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování v Hradci Králové, bylo v řízení vedeném pod ČTS PVC-379/OHK-2004, porušeno právo na řádnou obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny.
Stěžovatel rekapituluje jeho vazební řízení a brojí proti tomu, že je jeho předstižní vazba odůvodněna tím, že byl za podobné jednání odsouzen, a proto nelze vyloučit, že by trestnou činnost mohl opakovat. Nesouhlasí přitom ani s tím, že jednání, za které byl již odsouzen je trestné, natož s tím, že je trestné jednání, pro které je nyní stíhán. Rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové, sp. zn. 1 T 128/2003 (tedy předchozí odsouzení), byl přitom vydán až poté, co došlo k jednání, které je mu nyní vytýkáno. Tímto rozsudkem mu navíc byl mimo jiné uložen trest zákazu činnosti, která se vytýkané činnosti týká, a stěžovatel by tak jednal "sebevražedně", pokud by toto jednání dále opakoval. Naopak soudu vysvětlil, jakým způsobem chce získávat po svém propuštění prostředky pro svoji obživu. Veškerá jeho další předchozí odsouzení přitom byla již zahlazena. Ničím ze shora uvedených okolností se podle něj soud prvého stupně nezabýval, stejně jako se nezabýval vývojem důvodnosti trestního stíhání v návaznosti na prováděné řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu pak shledává rozporným s §134 odst. 2 tr. ř., neboť s výjimkou konstatování správnosti závěrů soudu prvého stupně není nijak odůvodněno.
Dále stěžovatel namítá, že v trestním řízení, které je proti němu vedeno, dochází k průtahům v řízení. Přestože byl vzat do vazby již 15. 10. 2004, začaly se úkony ve věci provádět až v prosinci 2004. Současný obhájce mu byl ustanoven až 23 dnů poté, co bylo ukončeno předchozí právní zastoupení. Zajištění jeho osoby po dobu oněch 23 dnů, stejně jako po dobu od vzetí do vazby, do provedení prvního dalšího úkonu ve věci bylo tudíž zbytečné.
Výslech P. F., coby původně obviněného, který je pro věc klíčový, byl proveden předtím, než bylo proti stěžovateli zahájeno trestní stíhání. Tím bylo podle něj porušeno jeho právo na obhajobu.
Z přiložených listin zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. Stěžovatel je stíhán pro trestné činy podvodu podle §250 odst. 1 a 3 písm. b) tr. z., a poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. z. Jeho trestná činnost má spočívat ve dvou případech podvodného jednání v souvislosti s prodejem bytu, při kterém měla být způsobena škoda více než 1.080.000 Kč. Usnesením Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 15. 10. 2004, sp. zn. Nt 843/2004, byl stěžovatel vzat do vazby z důvodů podle §67 písm. b) a c) tr. ř. Důvod předstižní vazby byl shledán v tom, že si stěžovatel vytýkaným jednáním opatřoval finanční prostředky pro svou potřebu, přičemž se obdobného jednání dopustil i v minulosti. Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 30. 4. 2004, sp. zn. 1 T 128/2003, byl totiž odsouzen pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 a 3 písm. b) tr. z., spočívající v obdobném jednání, k trestu odnětí svobody v trvání 2 let a 6 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 4 let. Ke stížnosti stěžovatele bylo usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 11. 2004, sp. zn. 11 To 478/2004, usnesení soudu prvého stupně zrušeno a nově bylo rozhodnuto tak, že se stěžovatel bere do vazby z důvodu podle §67 písm. c) tr. ř.
Usnesením Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 10. 12. 2004, sp. zn. Nt 860/2004, byla zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu, a zároveň nebyl přijat jeho písemný slib. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 1. 2005, sp. zn. 11 To 542/2004, pak byla jako nedůvodná zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení soudu prvého stupně.
Ústavní soud je při posuzování ústavních stížností v souladu se zásadou ultra petitum partium iudex condemnare non potest vázán návrhem stěžovatele. Proto se může zabývat jen takovými námitkami, které mají vztah k navrhovanému petitu. Z toho důvodu se Ústavní soud v posuzované věci nezabýval námitkou, vztahující se k průtahům ve vyšetřování. Ve vztahu k této námitce se totiž stěžovatel v mezích §82 odst. 3 písm. a) a b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), ničeho nedomáhal.
Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví. Není jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody těchto osob zaručených ústavním pořádkem. (viz nález sp. zn. I. ÚS 68/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení. Svazek č. 1. Nález č. 17). Tato zásada má význam i pro otázku hodnocení důkazů, provedených obecnými soudy. V řízení o ústavních stížnostech Ústavní soud ingeruje do rozhodovací činnosti obecných soudů v případech konkurence norem jednoduchého práva, konkurence interpretačních alternativ, a konečně případy svévolné aplikace jednoduchého práva (nález sp. zn. III. ÚS 671/02 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení. Svazek č. 29. Nález č. 10).
Za takto vyložených důvodů jsou zjevně neopodstatněné námitky proti rozhodnutí o zamítnutí žádosti stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu a nepřijetí písemného slibu, resp. o zamítnutí stížnosti proti prve uvedenému rozhodnutí. Stěžovatel v ústavní stížnosti v převážné míře pouze reprodukuje argumentaci, použitou jak v žádosti o propuštění z vazby na svobodu, tak ve stížnosti proti rozhodnutí soudu prvého stupně o této žádosti. Nelze se ztotožnit s názorem stěžovatele, že by se obecné soudy nevypořádaly s relevantními skutečnostmi, resp. s argumentací stěžovatele k nim směřující.
Předně soud prvého stupně nikdy při svých úvahách nevycházel z minulé trestné činnosti stěžovatele, pokud byly již tresty zahlazeny, a dokonce i pokud bylo konstatováno osvědčení stěžovatele ve zkušební lhůtě. Při úvahách o důvodnosti obavy z pokračování stěžovatele v trestné činnosti obecné soudy vždy vycházely pouze z rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 30. 4. 2004, sp. zn. 1 T 128/2003, a na něj navazujícího usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 10. 2004, sp. zn. 11 To 396/2004, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele. Soud prvého stupně přitom přesvědčivě odůvodnil, proč považuje uvedené odsouzení za zásadní pro obavu, že by stěžovatel ve vytýkaném jednání dále pokračoval. Nelze nic vytknout ani názoru, že uložený podmíněně odložený trest odnětí svobody a trest zákazu činnosti, spočívající v provozování podnikatelské činnosti při níž k vytýkanému jednání došlo, nejsou okolnostmi, které by stěžovateli měly bránit v páchání další trestné činnosti, neboť páchání jakékoliv trestné činnosti by měly bránit již pohrůžky trestem uvedené u jednotlivých ustanovení trestního zákona. Pokud odvolací soud označil právní posouzení důvodu vazby za správné a obecně tuto důvodnost popsal, lze takový postup mít z ústavněprávního hlediska za dostačující. Nelze totiž souhlasit s argumentací stěžovatele, že by i v takovém případě měl být závěr soudu naprosto podrobně odůvodněn. Takový požadavek by totiž mohl vést pouze k formálnímu opakování všech závěrů soudu prvého stupně. Takový postup je však nutné vzhledem k materiálnímu pojetí základních práv a svobod odmítnout.
Pokud jde o námitky o důvodnosti trestního stíhání, těmi se soud podrobně zabýval nejen v napadeném usnesení, ale také již v usnesení o vzetí stěžovatele do vazby. Sám stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí, jak se měla v důsledku průběhu přípravného řízení "vyvinout" důvodnost trestního stíhání. Námitky stěžovatele o tom, že není dána trestnost jeho jednání, se v obou řízeních prakticky pouze opakují. Lze přitom mít za ústavně souladný závěr odvolacího soudu, že ve vazebních řízeních soud posuzuje pouze důvodnost trestního stíhání a nikoliv vinu obviněného, vyplývající z jistoty bez rozumných pochybností. Proto má Ústavní soud zato, že se obecné soudy jak v napadených rozhodnutích, tak již v rozhodnutích o vzetí stěžovatele do vazby důsledně zabývaly, a důvodnost trestního stíhání přesvědčivě konstatovaly.
Konečně námitku zásahu do práva na obhajobu je třeba považovat za nepřípustnou. Ústavní soud např. v usnesení, sp. zn. I. ÚS 651/2000 (in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení. Svazek č. 20. Usnesení č. 45. str. 381) konstatoval, že systém ústavního soudnictví v České republice je založen především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem. Trestní řízení, jako zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, podléhá prakticky permanentní kontrole státního zastupitelství. V procesu, který probíhá, lze i případné protiústavní procesní vady napravit v rámci celého řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, a to především obecnými soudy samotnými. Z tohoto důvodu - a se zřetelem na ústavní vymezení postavení Ústavního soudu - je tedy nutno dovodit, že ingerenci Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení lze v přípravném trestním řízení akceptovat jen výjimečně.
Bude tedy jak na státním zastupitelství při přezkumu přípravného řízení a při podávání obžaloby, tak na obecných soudech při rozhodování o věci samé, jak se vypořádají s časovými okolnostmi vzniku protokolu o výslechu P. F., o němž se stěžovatel zmiňuje, ve vztahu k zachování práva stěžovatele na obhajobu.
Z vyložených důvodů Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2005
JUDr. Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu