ECLI:CZ:US:2005:2.US.147.05
sp. zn. II. ÚS 147/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Mgr. P. K., zastoupeného Mgr. Janem Nussbergerem, advokátem, se sídlem Čajkovského 8, Praha, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 8 Tdo 1332/2004, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. 14 To 176/2004, rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. 13 T 169/2003, a usnesení Okresního soudu v Táboře ze dne 10. 1. 2005, č. j. 13 T 169/2003-139, za účasti 1) Nejvyššího soudu ČR, 2) Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, a 3) Okresního soudu v Táboře, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství ČR, 2) Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích - pobočka Tábor, 3) Okresního státního zastupitelství v Táboře, a 4) I. V., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě 14. 3. 2005 se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. 13 T 169/2003, kterým byl uznán vinným ze spáchání trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. z., trestného činu poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. z., a trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. z., a za to mu byl uložen trest odnětí svobody v délce 6 měsíců, podmíněně odložený na zkušební dobu v délce 18 měsíců, a povinnost uhradit poškozenému I. V. náhradu škody, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. 14 To 176/2004, kterým byla zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku soudu prvého stupně, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 8 Tdo 1332/2004, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání, a usnesení Okresního soudu v Táboře ze dne 10. 1. 2005, č. j. 13 T 169/2003-139, kterým mu byla uložena povinnost nahradit náklady trestního řízení paušální částkou 10.000 Kč. Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jeho základního práva podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel považuje výklad obsahu jeho námitek, provedený dovolacím soudem za nepřípustně restriktivní, neboť v jeho případě nejde "neproniknutelně" oddělit skutkovou a právní stránku věci, které jsou na sobě závislé tím, že na základě skutkových zjištění činí soud právní závěry. Dovolací soud ani nikterak blíže neodůvodnil, jak dospěl k závěru, že obsah slov stěžovatele byl "napadením výrazné intenzity", ani co rozumí pod pojmem "jednání značné intenzity". Nižší soudní instance vzaly za prokázány skutečnosti, o kterých svědci vůbec nehovořili. Je podle něj nepřípustné, pokud soudy dovozují věrohodnost poškozeného V. z toho, že vypovídal v přípravném řízení a v hlavním líčení naprosto shodně za situace, kdy v přípravném řízení policejnímu orgánu pouze podával vysvětlení. Obecné soudy se taktéž vůbec nezabývaly skutečností, že v době činu byl 1 měsíc po prodělané operaci menisku a trpěl artrózou II. a III. stupně, a proto byl zcela nezpůsobilý dopustit se trestného činu poškozování cizí věci, jak je mu vytýkáno. Výše náhrady škody pak zcela nepřípustně vycházela z odborného vyjádření, které se omezilo na konstatování cen náhradních dílů. Usnesení o povinnosti k náhradě nákladů trestního řízení napadá vzhledem k jeho návaznosti na rozhodnutí dovolacího soudu.
Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví. Není jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody těchto osob zaručených ústavním pořádkem. (viz nález sp. zn. I. ÚS 68/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení. Svazek č. 1. Nález č. 17). Tato zásada má význam i pro otázku hodnocení důkazů, provedených obecnými soudy. V řízení o ústavních stížnostech Ústavní soud ingeruje do rozhodovací činnosti obecných soudů v případech konkurence norem jednoduchého práva, konkurence interpretačních alternativ, a konečně případy svévolné aplikace jednoduchého práva (nález sp. zn. III. ÚS 671/02 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení. Svazek č. 29. Nález č. 10). Co do ústavněprávní relevance pochybení v procesu dokazování, resp. při zjišťování skutkového stavu, pak Ústavní soud ingeruje v případech důkazů získaných a tudíž posléze použitých v rozporu s procesními předpisy, v případech důkazů opomenutých a konečně v případech svévolného hodnocení provedených důkazů (usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení. Svazek č. 32. Usnesení č. 1).
Obecné soudy dospěly k závěru o vině, trestu a povinnosti k náhradě škody na základě výpovědi poškozeného I. V., coby přímého svědka, a výpovědí svědků E. H. a J. R., fotodokumentace vozidla poškozeného, a odborného vyjádření firmy Peta Car, tedy důkazů více či méně nepřímých. Přitom braly v úvahu výpověď a další tvrzení stěžovatele a jeho matky J. K., slyšené v pozici svědkyně, kterým neuvěřily. Věrohodnost poškozeného I. V. nebyla dovozena pouze ze shodností jeho výpovědi z přípravného řízení [ať už tato byla provedena podle §158 odst. 3 písm. a) tr. ř. či podle §101 tr. ř.] a z hlavního líčení, jak namítá stěžovatel, nýbrž i z porovnání jeho výpovědi s ostatními provedenými důkazy. Takový postup lze mít za ústavně souladný. Rovněž lze mít za ústavně souladné, že byly k prokázání viny použity důkazy výpověďmi svědků E. H. a J. R., tedy důkazy více či méně nepřímé. Obecné soudy mají v §2 odst. 6 tr. ř. stanovenu povinnost hodnotit všechny důkazy, a to pečlivě vzhledem ke všem okolnostem případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Pokud tak postupovaly, naplnily podstatu základních práv obsažených v čl. 2 odst. 2, 8 odst. 2, a 36 odst. 1 Listiny. S námitkou nepříznivého zdravotního stavu (a tím i současně s lékařskou zprávou tuto skutečnost prokazující) se rovněž ústavně souladným způsobem vypořádal odvolací soud tím, že dospěl k závěru, že existence zdravotních potíží nemohla stěžovateli zabránit v jednání, které je mu vytýkáno. Tento závěr je založen na osobním seznámení s osobou stěžovatele, kterého odvolací soud označil za vzrostlého, robustního a fyzicky zdatného. Námitka stanovení výše náhrady škody byla odmítnuta s tím, že pracovník firmy Peta Car podával odborné vyjádření coby osoba znalá oboru, vycházel z platných cen výrobků, obvyklých v daném místě, s přihlédnutím na současný stav věci (rozuměj vozidla poškozeného), jeho opotřebení a stupeň používání. Bylo procesním oprávněním stěžovatele, aby uvedené odborné vyjádření napadl kvalifikovaným způsobem, tedy zejména konkurenčním odborným vyjádřením či znaleckým posudkem, což stěžovatel neučinil. Rovněž nelze nic vytknout ani usnesení dovolacího soudu, pokud se striktně držel zákonných mezí přezkumu rozhodnutí nižších instancí. Ústavní soud v této souvislosti poukazuje na to, že v každém meritorním rozhodnutí soudu musí být právní závěry činěny až na základě skutkových zjištění. Z toho však nelze vyvodit, že by v důsledku toho měla být v intencích §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přezkoumávána skutková zjištění nižších soudních instancí, jak se mylně domnívá stěžovatel. Pokud dovolací soud v jednání stěžovatele ve vztahu ke skutkové podstatě trestného činu podle §202 odst. 1 tr. z., shledal jednání značné intenzity, učinil tak na základě podrobného rozboru skutkové podstaty tohoto trestného činu a s odkazem na stávající judikaturu obecných soudů, a lze tedy pro stručnost odkázat na str. 4 a 5 jeho rozhodnutí. Nelze tedy souhlasit ani s námitkou, že se dovolací soud nevyjádřil k tomu, co rozumí pod pojmem "jednání značné intenzity".
Ze shora vyložených důvodů tedy Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. května 2005
JUDr. Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu