ECLI:CZ:US:2005:2.US.157.05
sp. zn. II. ÚS 157/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Z. V., zastoupené JUDr. Vladimírem Peškem, advokátem se sídlem v Třeboni, Březinova 84/1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. 8 To 192/2004, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Dne 18. 3 2005 bylo Ústavnímu soudu doručeno podání, jímž se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedeného usnesení Městského soud v Praze. Tímto usnesením byl zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 3. 2004, sp. zn. 6 T 160/2001, jímž byla stěžovatelka zproštěna obžaloby pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 a 3 písm. b) zák. č. 140/1941 Sb., trestní zákon, v celém rozsahu a věc byla tomuto soudu vrácena k novému rozhodnutí. Současně bylo nařízeno, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Stěžovatelka se domnívá, že napadeným rozhodnutím byla porušena její práva, garantovaná čl. 38 odst.1 a 2 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud se v prvé řadě zabýval tím, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti. Pouze v takovém případě se podaným návrhem může zabývat i po stránce věcné. Primárně zkoumal, zda je ústavní stížnost přípustná.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4).
Koncepce specializovaného a koncentrovaného soudnictví je v ústavním systému České republiky založena na tom, že Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Je proto sice součástí soudní moci, nicméně zřetelně oddělen od soustavy obecných soudů. Jeho úkolem ve vztahu k obecným soudům (a ostatně i k jiným orgánům veřejné moci) je přezkoumávat jejich rozhodnutí výhradně z hlediska kategorie ústavnosti, nikoli zákonnosti či dokonce jiných hledisek. Nezbytný předpoklad pro to, aby mohl Ústavní soud své ústavní poslání náležitě plnit, představuje proto ukončení přezkoumávaných řízení, prováděných jinými orgány veřejné moci. Stav "dvojkolejnosti" v řízení, kdy by stejnou věc souběžně a na sobě nezávisle přezkoumávaly příslušný orgán veřejné moci i Ústavní soud, je z hlediska funkce ústavního soudnictví nežádoucí. Mezi základní atributy ústavní stížnosti tudíž náleží požadavek její subsidiarity, vyjádřený v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, dle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní soud vychází ve své judikatuře ustáleně z názoru, že ústavní soudnictví se zásadně orientuje na přezkum věcí, v nichž nelze protiústavnost napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které jednotlivci poskytuje zákon (srov. III. ÚS 62/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 4, str. 243 a násl.).
Z výše uvedených obecných mezí činnosti Ústavního soudu vyplývá, že Ústavní soud je oprávněn rozhodovat toliko o rozhodnutích pravomocných, a to zjevně nikoli jen ve smyslu formálním, nýbrž i potud, že se musí jednat o rozhodnutí "konečná". Ústavní soud ve své dosavadní praxi opakovaně odmítl jako nepřípustné ústavní stížnosti v případě, kdy existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž byla vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení (srov. Filip, Holländer, Šimíček: Zákon o Ústavním soudu, komentář, 1. vydání 2001, str. 338, nepubl. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 1. 2002, sp. zn. II. ÚS 650/01).
V projednávané věci podala stěžovatelka ústavní stížnost za situace, kdy Městský soud v Praze napadeným rozhodnutím zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 a věc mu vrátil k novému rozhodnutí, tedy ve fázi, kdy v projednávané věci dosud nebylo rozhodnuto konečným způsobem. Ústavní soud má za to, že stěžovatelka může v průběhu dalšího řízení realizovat veškerá svá práva zakotvená v příslušných právních normách. Nadto jí zůstává zachována možnost podat ústavní stížnost proti konečnému rozhodnutí ve věci.
Vzhledem k nastíněné koncepci ústavního soudnictví nelze tudíž projednávanou ústavní stížnost přijmout jako přípustnou.
Ústavní soud se zabýval i tím, zda nejsou naplněny podmínky ustanovení §75 odst. 2 zák. o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení totiž Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele podle předchozího odstavce, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo, nebo pokud v řízení o podaném opravném prostředku podle odst. 1 §75 téhož zákona dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná nebo neodvratitelná újma. Ústavní soud ovšem naplnění žádné z uvedených podmínek v projednávaném případě nezjistil a stěžovatelka je v ústavní stížnosti ostatně ani netvrdila.
S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 11. dubna 2005
JUDr. PhDr. Stanislav Balík
soudce zpravodaj