ECLI:CZ:US:2005:2.US.189.05
sp. zn. II. ÚS 189/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti obchodní společnosti Hotel Fontána, s. r. o., IČ 25931636, se sídlem U stadionu 6, Svitavy, zastoupené Mgr. Karlem Hulešem, advokátem, se sídlem Pernerova 10/32, Praha, směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 12. 2004, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 11. 2003, sp. zn. 16 C 82/2003, spojené s návrhem na zrušení §40 odst. 3, věta za středníkem zákona č. 121/2000 Sb., a s návrhem na odklad vykonatelnosti rozhodnutí, za účasti 1) Vrchního soudu v Praze, a 2) Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a DILIA, divadelní a literární agentury, se sídlem Krátkého 1, Praha, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou k poštovní přepravě 30. 3. 2005, se stěžovatelka domáhá zrušení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 11. 2003, sp. zn. 16 C 82/2003, kterým jí bylo uložena zaplatit vedlejší účastnici řízení 4.200 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, a to z titulu bezdůvodného obohacení, spočívajícího v neuhrazení odměny za neoprávněný výkon kolektivně spravovaných autorských práv, a ve zbytku byla žaloba zamítnuta, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 12. 2004, kterým byl odvolání stěžovatele i vedlejšího účastníka řízení potvrzen rozsudek soudu prvého stupně. Stěžovatel tvrdí, že těmito rozhodnutími byla porušena jeho základní práva podle čl. 1 odst. 1, 89 odst. 2 Ústavy České republiky, čl. 1, 4 odst. 1, 36 odst. 1, a 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně navrhl zrušení ustanovení §40 odst. 3, věta za středníkem, zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (dále jen "a. z."), pro rozpor s čl. 1 Listiny, a navrhl odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Stěžovatelka nesouhlasí s právním názorem obecných soudů, že samo vybavení hotelového pokoje zakládá, vedlejším účastníkem zastupovaným nositelům práv, nárok na odměnu za veřejné provozování televizního vysílání. Podle ní hotelový pokoj nemá povahu společných prostor, ale naopak požívá ochrany domovní svobody. Vybavení hotelového pokoje televizním přijímačem je službou bezprostředně související s poskytnutím přechodného ubytování, která nepřináší tržbu, a jsou jí vytvářeny podmínky pro realizaci základního práva podle čl. 17 odst. 1 Listiny. Je ale na hotelovém hostu, zda televizní přijímač vůbec uvede do chodu. Uvedený právní závěr obecných soudů je tak v rozporu s dosavadní judikaturou v jiných odvětvích právního řádu, a s čl. 27 Směrnice Evropského Parlamentu a Rady 2001/29/ES, o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti.
Obecné soudy také nepřihlédly k námitce nedostatku aktivní legitimace s ohledem na to, že rozhodnutí ministerstva kultury, č. j. 380/2001, ze dne 27. 2. 2001, ve znění dalších třech rozhodnutí ministerstva kultury, kterým bylo vedlejšímu účastníkovi řízení uděleno oprávnění k výkonu kolektivní správy majetkových práv autorů, je s ohledem na důvody uvedené v nálezu, sp. zn. IV. ÚS 690/01, protiprávní. Důkazy, které stěžovatelka k prokázání svých tvrzení navrhovala, byly (až na jeden) označeny za nadbytečné a nebyly provedeny. Při určení výše nároku vycházely obecné soudy pouze z jednostranně stanovené sazby za jeden televizní přijímač, aniž by za použití §136 o. s. ř. přihlédly k majetkovému prospěchu stěžovatele, k tomu, že vedlejší účastník do roku 2003 žádné nároky vůči stěžovateli neuplatňoval, a s ohledem na nevelký počet autorů zastupovaných vedlejším účastníkem řízení (9.000).
Ústavní soud se nejprve zabýval návrhem stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí. Ten byl odůvodněn tím, že vedlejšímu účastníkovi tím nemůže vzniknout žádná újma, kdežto "výskyt" vykonavatele či exekutora v hotelu může stěžovatelce způsobit vážnou újmu na podnikání a dobrém jménu. Ústavní soud je při posuzování tohoto návrhu veden jednak maximou rovnosti účastníků řízení před Ústavním soudem, a jednak speciální povahou institutu řízení o ústavní stížnosti, z něhož by extenzita postupu dle §79 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), učinila de facto řádný opravný prostředek. Proto Ústavní soud odkládá vykonatelnost napadených rozhodnutí zpravidla jen tehdy, měl-li by výkon napadeného rozhodnutí nezvratné důsledky osobní, vylučující i reparační či satisfakční funkci právní odpovědnosti (viz též nález sp. zn. III. ÚS 258/03 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení. Svazek č. 33. Nález č. 66. str. 155). V posuzované věci bylo stěžovatelce uloženo zaplatit částku 4.200 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Ústavní soud má zato, že respektování vykonatelnosti napadených rozhodnutí, a tedy zaplacení uvedené částky, nemůže vést k ohrožení podnikání a dobrého jména stěžovatelky. Přitom pokud by bylo ústavní stížnosti vyhověno má stěžovatelka možnost domáhat se navrácení takto zaplacené částky běžnými prostředky poskytovanými právním řádem. Z takto vyložených důvodů Ústavní soud návrh stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadených soudních rozhodnutí pro zjevnou neopodstatněnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Již v minulosti Ústavní soud dovodil, že pokud je v ústavní stížnosti napadán právní názor obecných soudů, které se po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů zcela jednoznačně shodly a konkrétně svůj právní názor v odůvodnění vyjádřily, je třeba ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou. Právo na soudní ochranu není porušeno tím, že soud vysloví svůj právní názor, lišící se od názoru navrhovatele, na základě něho rozhodne a toto rozhodnutí řádně odůvodní (sp. zn. I. ÚS 260/96 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení. Svazek č. 6. Usnesení č. 32). Tento zásadní postoj Ústavního soud lze v převážné míře uplatnit i v posuzovaném případě.
Stěžovatelka jak v řízení před obecnými soudy, tak v řízení před Ústavním soudem nesouhlasí s výkladem ustanovení §23 a. z., tak jak z něj vyšel vedlejší účastník řízení při podávání žaloby a posléze obecné soudy při odůvodňování svých rozhodnutí. K tomu lze dodat jen tolik, že zákon č. 81/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů, potvrdil právní názor obecných soudů, pokud dovodily, že podle právní úpravy platné do účinnosti posledně uvedeného zákona se i umístění televizních přijímačů v hotelových pokojích považovalo za provozování televizního vysílání díla. Argumentace Směrnicí Evropského Parlamentu a Rady 2001/29/ES je zcela nepřípadná, protože skutkový děj, o kterém bylo obecnými soudy rozhodováno, se odehrál před vstupem České republiky do Evropské unie. S nesouhlasem stěžovatelky s výší bezdůvodného obohacení se obecné soudy rovněž podrobně vypořádaly a svůj postup dostatečně odůvodnily. Na okraj lze uvést, že zákonné zakotvení sankce za neoprávněné nakládání s dílem (tedy bez potřebné licence) ve formě násobku odměny za získání licence nelze považovat za rozporné s ústavním pořádkem. Konečně se obecné soudy podrobně zabývaly i aktivní legitimací vedlejšího účastníka řízení v souvislosti se shodnou námitku, kterou stěžovatelka uplatnila v ústavní stížnosti. Za ústavně souladný lze považovat jejich závěr, že nejsou mimo rámec správního soudnictví oprávněny přezkoumávat věcnou správnost správního aktu, jímž bylo rozhodnuto o obsahu a rozsahu oprávnění vedlejšího účastníka řízení při kolektivní správě autorských práv, za současného konstatování, že uvedená správa vedlejšímu účastníku řízení náleží a o jejím obsahu a rozsahu bylo ministerstvem kultury poprvé rozhodnuto již 27. 2. 2001. Argumentace nálezem, sp. zn. IV. ÚS 690/01 (in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení. Svazek č. 29 Nález č. 45. str. 417), je nepřípadná z toho důvodu, že v tomto nálezu byla řešena situace, kdy o obsahu a rozsahu kolektivní správy jiného kolektivního správce autorských práv nebylo zákonem stanoveným způsobem rozhodnuto.
Stanovení rozsahu dokazování, potřebného pro zjištění skutkového stavu věci a pro rozhodnutí ve věci, je zcela v pravomoci obecných soudů. Je přitom povinností účastníků řízení tvrdit rozhodné skutečnosti a navrhovat k nim důkazy, na což navazuje povinnost soudů se s těmito tvrzeními a důkazními návrhy vypořádat. Pokud tedy obecné soudy učinily závěr o skutkovém stavu a odmítly důkazní návrhy stěžovatelky jako nadbytečné, lze to v daném případě považovat za ústavně souladný postup.
Za této situace Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou, a to podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon").
Jestliže byla ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto odmítnutí promítnout i do návrhu zrušení ustanovení §40 odst. 3, věta za středníkem, a. z. Ústavní soud dříve dovodil (sp. zn. III. ÚS 101/95 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení. Svazek č. 4. Usnesení č. 22. str. 351), že je-li samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona (jeho jednotlivých ustanovení, příp. jiného právního předpisu); opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu zcela nežádoucím způsobem přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění - nejsouce ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni - nemají.
Proto byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků Ústavním soudem odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. b) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. května 2005
JUDr. Jiří Nykodým
předseda senátu