ECLI:CZ:US:2005:2.US.206.05
sp. zn. II. ÚS 206/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti V. K., zastoupené JUDr. Rostislavem Tomisem, advokátem Advokátní kanceláře v Opavě, Hauerova 3, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 2. 2005, sp.zn. 13 Co 913/2004 a rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 19. 10. 2004, č.j. P 528/96- 657, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Opavě, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 3, čl. 9, čl. 16 Úmluvy o právech dítěte, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými nebylo vyhověno jejímu návrhu na změnu úpravy styku matky s nezletilou dcerou V. a otce s nezletilou dcerou A. po dobu po rozvodu manželství.
V ústavní stížnosti uvádí, že žalobou usilovala o změnu rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 6. 9. 2000, č.j. P 528/96-469, kterým ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 1. 2001, č.j. 11Co 35/2001-520, byla nezletilá dcera V. svěřena do výchovy otce M. K. a nezletilá dcera A. svěřena do výchovy stěžovatelce, přičemž otci byl zakázán styk s dcerou A. a stěžovatelce s dcerou V. V řízení namítala, že nejsou splněny zákonné důvody, aby se nemohla stýkat s dcerou V., otec s dcerou A. a dcery navzájem. Byla ochotna přijmout jakoukoliv formu a jakýkoliv rozsah styku, případně i prostřednictvím mediátora, neboť jakákoliv úprava styku rodičů s dětmi a dětí navzájem by byla v zájmu obou dětí. O styk otce s dcerou A. usilovala a usiluje přesto, že o něj otec neprojevil zájem, neboť by vytvořil podmínky pro obnovu styku mezi sestrami a mezi stěžovatelkou a dcerou V.
Stěžovatelka poukazuje na to, že soudy nerespektovaly závěry znaleckého posudku, ve kterém jsou uvedeny možnosti vedoucí k obnově styků mezi rodiči a dětmi, a neměly zájem najít a prosadit řešení, které by např. pomocí vhodného mediátora vedlo k realizaci styků mezi rodiči a dětmi nebo alespoň mezi dětmi.
Odvolacímu soudu vytýká necitlivý přístup a neschopnost hledat jiná řešení nežli je úprava styku rodičů s dětmi obvyklým způsobem na straně jedné anebo naprostý zákaz styku na straně druhé.
Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a vyjádřil přesvědčení, že jeho postupem nedošlo k žádnému zásahu do práv zaručených Ústavou ČR nebo Úmluvou o právech dítěte.
Okresní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti zejména poukázal na dodatek ke znaleckému posudku, který aktuálně reagoval na vývoj vzájemného vztahu mezi sestrami a mezi rodiči a dětmi. V posudku byl vyjádřen odborný názor, že nezl. V. velmi tvrdě odmítá kontakt se sestrou i matkou a nemá proto význam ji do kontaktu nutit, přičemž neformální setkání je téměř nemožné.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Okresního soudu v Opavě, sp.zn. 14 P 528/96, z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná.
Z obsahu uvedeného spisu je zřejmé, že ve věci bylo provedeno velmi podrobné a důkladné dokazování za účelem zjištění, zda došlo od právní moci rozsudku, kterým bylo rozhodnuto o svěření nezletilých dětí do výchovy rodičů a o jejich vzájemném styku po dobu po rozvodu manželství, ke změně poměrů umožňující vydat nové rozhodnutí. Ve věci byli opakovaně vyslechnuti oba rodiče, sociální pracovnice, která prováděla pohovory s nezl. V. a nezl. A., třídní učitelé nezl. V., byl proveden i výslech nezl. V., vypracován znalecký posudek (řešící otázky vzájemného vztahu a citových vazeb rodičů k nezl. dcerám, vzájemný vztahu družky otce a nezl. V., sourozenecký vztah, možnosti styku rodičů s dcerami, mezi sestrami navzájem a dopad rodinných kontaktů na zdravý duševní vývoj nezletilých) a dodatek znaleckého posudku (aktuálně řešící otázku vzájemné citové vazby sester a možnosti komunikace a realizace vzájemného neformálního styku). Z takto provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že nedošlo ke změně poměrů ve smyslu ustanovení §28 zákona o rodině. Bylo zjištěno a výsledky znaleckého posudku potvrzeno, že nezletilá dcera V. má nadále k matce negativní až hostilní vztah, přičemž zesilování tlaku matky na kontakt s dcerou vede k tomu, že se dcera od ní odvrací. Stejně tak velmi tvrdě odmítá kontakt se sestrou, vynucený kontakt by zvýšil celkově negativní postoj k matce a sestře a mohlo by dojít k dalšímu vyhrocení konfliktu. Rodina otce je pro nezletilou dceru V. v současné době zárukou jistoty, dává jí pocit klidu a spokojenosti, nezletilá navázala blízký vztah k bratrovi a otcově družce, ke které má nyní větší důvěru než k biologické matce, a kontakt s matkou a sestrou chápe jako ohrožení stávající rodiny.
Z obsahu žalobního návrhu a vyjádření stěžovatelky je zřejmé, že podstatou sporu byla její snaha dosáhnout možnosti stýkat se s nezl. dcerou V., a to i prostřednictvím vnuceného kontaktu nezletilé dcery A. s otcem a sestrou, přičemž otec o kontakt s mladší dcerou výslovně nestojí a stejně tak jej razantně odmítá nezl. V.
Ústavní soud ověřil, že obecné soudy se velmi důkladně zabývaly všemi aspekty případu a odpovědně zvažovaly zájmy nezletilých dětí a na rozdíl od tvrzení stěžovatelky je zřejmé, že pečlivě vážily závěry vyplývající ze znaleckého posudku.
Závěry soudů, že v dané věci nebyly splněny předpoklady spočívající v podstatné změně poměrů, vyžadující změnu úpravy práv a povinností rodičů k nezletilým dětem, a názor vyjádřený krajským soudem, že návrh stěžovatelky, podaný v krátkém časovém odstupu od právní moci rozsudku, jímž byly upraveny vztahy rodičů k dětem, je spíše nutno vnímat jako snahu o reparaci pravomocného rozhodnutí, korespondují s obsahem spisu.
Jakkoliv lze souhlasit s postojem stěžovatelky, že je v zájmu nezletilých dětí, aby měly možnost se setkávat s oběma rodiči i navzájem, a je pochopitelná silná touha matky po kontaktu s dcerou V., je nutno vzít v úvahu, že to byli právě rodiče, kteří svými nekompromisními postoji a tvrdošíjným trváním na výkonu rodičovských práv, aniž by vzali v úvahu zájmy dětí, vystavili děti neúměrnému psychickému zatížení, jehož následky zejména pokud jde o dceru V. přetrvávají, čímž zapříčinili rozpad citových vazeb mezi dětmi a rodiči a sestrami navzájem (mezi nimiž se sourozenecký vztah ani nemohl vytvořit).
Mezi rodiči trvá spor o dcery narozené v roce 1990 a 1994 již od roku 1994, neboť rodiče se nemohli na jejich svěření do péče a následném styku dohodnout a v podstatě po dobu 11 let děti absolvovují různá psychologická vyšetření a pohovory, jsou zatahovány do sporu rodičů a zejména jsou vystaveny traumatizujícím zážitkům spojeným s nucenými výkony rozhodnutí, když rodiče dobrovolně neplnili soudem stanovené povinnosti. Za této situace nelze očekávat, že by soudem nařízený styk matky s téměř 15tiletou dcerou V., která jej naprosto odmítá, byl v zájmu nezletilé. Naopak lze očekávat, že neustálé odmítaní 11tileté A. ze strany otce a sestry bude mít další negativní vliv na psychiku dítěte.
Z tohoto zorného úhlu opodstatněně posuzovaly spor rodičů soudy jak v řízení týkajícím se svěření dětí do výchovy a úpravy styku s nimi, tak v nyní projednávané věci, kdy případ mohl být posuzován výhradně z hlediska existence nových závažných změn, které by mohly být důvodem pro změnu pravomocného rozsudku, které však jak bylo podáno výše shledány nebyly.
Stěžovatelka soudu vytýká, že neprosadil řešení, které by vedlo k realizaci styků mezi rodiči a dětmi nebo alespoň mezi dětmi, a neschopnost hledat jiná řešení nežli je úprava styku rodičů s dětmi obvyklým způsobem. Mimo to, že nastolení úpravy styků rodičů s dětmi nebylo předmětem sporu, však přehlíží, že navrhované řešení je za daných okolností pouze v možnostech rodičů a jakýkoliv striktní postup ze strany soudních orgánů, případně mocensky vynucovaný, by vedl k dalšímu odcizení dcery s matkou a sestrou, neboť právě tento přístup zapříčinil současný stav. Dle Ústavního soudu v budoucnosti není vyloučeno, že s ohledem na větší osobní vyzrálost nezl. V., vyloučení obavy ze ztráty stávajícího rodinného prostředí poskytujícího jí bezpečí, event. její zletilost a tedy i odpovědnost sama za sebe, dojde i ke změně postoje k matce a sestře a v návaznosti na uvedené i ke změně dosavadního rozsudku, či k neformálním stykům s členy rodiny. Konečně vstřícný a empatický přístup rodičů může časem vést k nenásilnému přirozenému neformálnímu kontaktu sester, např. prostřednictvím prarodičů či jiných příbuzných. Za situace, kdy je zřejmé, že matka nehodlá změnit svůj postoj a vynucuje si kontakty s dcerou V. a otec se naopak chová přezíravě a odmítavě k dceři A., nelze považovat přístup soudů za neadekvátní věci a již vůbec jej hodnotit jako nezákonný či dokonce neústavní.
Pokud jde o poukaz stěžovatelky na porušení čl. 32 odst.1 a 4 Listiny, zakotvujícímu právo rodičů na péči a výchovu dětí, Ústavní soud uvádí, že tento článek připouští rovněž možnost omezení těchto práv, a to rozhodnutím soudu na základě zákona. Rodičovská práva na výchovu dětí a kontakty s nimi nelze totiž chápat izolovaně od práv dětí a autoritativně si je vynucovat, aniž by byl respektován a upřednostněn především zájem dítěte (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 559/02). Podle stěžejního ustanovení čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte totiž zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonnými orgány. Z odůvodnění rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy, které zjistily, že při přetrvávající konfliktní povaze vztahu a postojů nezletilé V. k matce a sestře a nezájmu otce o kontakt s nezl. A., nejsou dány důvody ke změně úpravy styku nezletilých dcer s rodiči, neboť by byly v rozporu s jejích psychickým vývojem, přičemž v případě nezl. V. přihlédly i k jejímu názoru, upřednostnily právě zájmy dítěte chráněné Úmluvou o právech dítěte. Za dané situace nelze obecným soudům, které se při rozhodování řídily platnými právními předpisy a respektovaly Úmluvu o právech dítěte, a to i pokud jde o namítané porušení čl. 9 a 16, z ústavněprávního hlediska nic vytknout.
Vzhledem k tomu, že obecné soudy na základě řádně provedeného dokazování v konkrétní situaci aplikovaly příslušná ustanovení zákona o rodině, přičemž za prioritní vzaly nikoliv zájem rodičů, ale ochranu práv nezletilých dětí a ohledy na jejich zdárný vývoj, svá rozhodnutí pak řádně odůvodnily, Ústavní soud nevidí důvod, aby z ústavně právního hlediska jejich rozhodnutí zpochybňoval.
Jak Ústavní soud ověřil, rozhodnutí obecných soudů, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěry soudů, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. června 2005
Jiří Nykodým
předseda senátu