ECLI:CZ:US:2005:2.US.251.05
sp. zn. II. ÚS 251/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti V. T., zastoupené JUDr. Hanou Koudelovou, advokátkou Advokátní kanceláře v Hodoníně, Národní tř. 71, proti rozsudku Krajského soudu v Brně sp.zn. 38 Co 422/2004, ze dne 9. 12. 2004 a Okresního soudu v Hodoníně, sp.zn. 11 P 154/2002, ze dne 26. 3. 2004, za účasti Krajského soudu v Brně a rozsudku Okresního soudu v Hodoníně, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým byl v řízení o úpravu rodičovské zodpovědnosti k nezletilému M. a o úpravu styku otce s nezletilým změněn rozsudek soudu prvého stupně v odvoláním napadeném výroku II tak, že po dobu 3 měsíců po právní moci rozsudku je otec oprávněn se s nezletilým stýkat každou neděli v době od 15.00 hod do 17.00 hod, v období následujícím je otec oprávněn se s nezletilým stýkat každou neděli v sudém týdnu v kalendářním roce v době v době od 10.00 hod do 17.00 hod a každý sudý rok dne 26. 12. v tomtéž časovém rozmezí. Byly také určeny podmínky pro předávání dítěte, potvrzen výrok III. o nákladech řízení a rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení.
Rozsudkem soudu prvého stupně, jehož zrušení stěžovatelka rovněž požaduje, byl výrokem I. nezletilý svěřen do výchovy matce a otci bylo uloženo platit výživné. Dle odvoláním napadeného výroku II. byl otec oprávněn se s nezletilým stýkat každou neděli v době od 15.00 hod do 17.00 hod, a to za přítomnosti matky. Dále byly stanoveny podmínky pro předávání dítěte a rozhodnuto o nákladech řízení.
Stěžovatelka, která v řízení požadovala vyslovení zákazu styku otce s nezletilým, navrhovala provedení důkazu znaleckým posudkem znalce z oboru dětské psychologie k zjištění, zda styk nezletilého s otcem může nezletilému způsobit újmu na zdraví. Stěžovatelka uváděla, že po rozchodu s otcem trpěla psychickými potížemi, které dle jejího názoru byly vyvolány chováním otce dítěte a po styku syna s otcem pozorovala, že dítě je plačtivé a nervózní a důvodně se proto domnívá, že styk s otcem synovi neprospívá.
Porušení svých práv, vyplývajících z uvedených článků Listiny a Úmluvy, spatřuje stěžovatelka v tom, že soudy neprovedly jí navrhovaný důkaz znaleckým posudkem k posouzení negativního vlivu styku otce s dítětem, aniž by toto nevyhovění jakýmkoliv způsobem odůvodnily. V tomto směru stěžovatelka odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, nález sp. zn. III. ÚS 61/94. Dále stěžovatelka namítá, že soudy obou stupňů konstatovaly dobrý vztah otce k nezletilému, přičemž se spokojily s jeho tvrzením uvedeným při jednání, aniž je ověřovaly. Naopak tvrzení stěžovatelky o skutečných důvodech, proč se otec domáhá styku s nezletilým, vzaly soudy za účelové, aniž uvedly, na základě jakých skutečností k tomuto závěru došly.
Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti poukázal na odůvodnění rozhodnutí, v němž je uvedeno, proč považoval důkaz znaleckým posudkem za nadbytečný a proč nebyl proveden.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Okresního soudu v Hodoníně, sp.zn. 11 P 154/2002, z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná.
Stěžejní námitkou stěžovatelky je tvrzení, že soudy se nevypořádaly s jejím návrhem na provedení důkazu znaleckým posudkem.
Z judikatury Ústavního soudu (např. sp. zn. III. ÚS 150/93, sp. zn. IV. ÚS 185/96, sp. zn. II. ÚS 213/2000, sp. zn. I. ÚS 549/2000 a další, včetně stěžovatelkou zmiňovaného rozhodnutí sp.zn. III.ÚS 61/94) vyplývá, že tvz. opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud při postupu podle §132 o.s.ř. (podle zásady volného hodnocení důkazů) nezabýval, či nevyložil, z jakých důvodů je neprovedl, téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 95 odst. 1 Ústavy).
Ústavní soud konstatuje, že o takovou situaci se v projednávané věci nejedná, neboť z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je jednoznačně zřejmé, že krajský soud se s důkazním návrhem stěžovatelky vypořádal, když uvedl, že má shodně se soudem prvého stupně za to, že návrh na vypracování znaleckého posudku z oboru dětské psychologie je nadbytečný, protože poškozování nezletilého v souvislosti se stykem s otcem bylo matkou spatřováno v negativním dopadu jejích psychických potíží na atmosféru v rodině a nezletilého a nikoliv v negativním vztahu otce k nezletilému.
V projednávané věci obecné soudy přihlédly k tomu, že otec od ukončení soužití s matkou nezletilého projevoval trvalý zájem o styk se synem a pokud mu v tom nebylo matkou nezletilého zabráněno, navštěvoval syna v domě jejích rodičů. Z dokazování a výslechu svědků včetně rodičů stěžovatelky nevyplynulo, že by se otec k nezletilému choval nevhodně či dokonce způsobem, který by nějak dítě ohrožoval, ale naopak se dítěti při návštěvách odpovídajícím způsobem věnoval. Za této situace obecné soudy vzaly za prokázané a přirozené jeho tvrzení, že má o syna opravdový zájem, má k němu citový vztah a jeho odloučením trpí.
Naopak stěžovatelka neprokázala, že by nezletilý byl kontaktem s otcem nějak traumatizován, ale jako důvod k žádosti o zákaz styku uváděla, že přítomnost otce nezletilého v ní vyvolává obavy a vede k psychickým obtížím, které sice již odezněly (v současné době není v psychiatrické péči), ale má obavu z jejich obnovení, což by se negativně odrazilo na nezletilém, který je na ni silně fixován. Dále pouze uváděla, že nezletilý má svou rodinu (prarodiče ze strany matky), matka uvažuje o sňatku s přítelem a ingerence otce by mohla zázemí nezletilého narušit. Domnívá se, že otec předstírá zájem o syna, aby jí působil potíže.
Z obsahu spisu je zřejmé, že ve věci bylo provedeno podrobné a důkladné dokazování, na jehož základě byly zjištěny skutečnosti opravňující soudy k rozhodnutí o tom, komu z rodičů bude nezletilý syn svěřen do výchovy a jak bude upraven styk otce s nezletilým. Ústavní soud připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá, že soud v každé fázi řízení váží, které důkazy vzhledem k navrhovanému petitu je třeba provést, případně jak dokazování doplnit, provedené důkazy pak hodnotí podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti, přičemž jen jemu přísluší rozhodnout, které z důkazů navrhovaných účastníky provede a které nikoliv. Povinností soudu přitom není provést všechny důkazy, které účastník navrhl, je však povinen odmítnutí důkazu odůvodnit.
Jak tedy Ústavní soud ověřil, dokazování v projednávané věci bylo provedeno v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a principy Listiny. Obecné soudy v odůvodnění uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, z jakých důvodů a na základě jakých důkazů uvěřily tvrzení účastníků řízení, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Za dostatečné lze považovat i odůvodnění závěru krajského soudu ohledně nadbytečnosti provedení důkazu znaleckým posudkem z oboru dětské psychologie. Opodstatněnost tohoto závěru je zřejmá i z celého průběhu řízení a skutečností vyplývajících z dalších provedených důkazů, z nichž jednoznačně vyplynulo, že je v zájmu nezletilého syna udržovat a rozvíjet citový kontakt s otcem, přičemž konflikty mezi matkou a otcem a obava matky se setkání s otcem nemohou být řešeny formou zákazu styku otce se synem.
Ústavní soud proto neshledal stěžovatelkou namítané porušení práva na spravedlivý proces vyplývajícího z čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy, neboť stěžovatelce nebylo upřeno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěry soudů, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. června 2005
Jiří Nykodým
předseda senátu