ECLI:CZ:US:2005:2.US.30.05
sp. zn. II. ÚS 30/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatelů I. S., M. S. a I. S., všech zastoupených Mgr. Davidem Purmenským, advokátem, se sídlem v Ostravě, Pobialova 846/10, směřující proti rozsudku Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 6. prosince 2000, č. j. 13 Cm 6/99-47, a proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. října 2004, č. j. 6 Cmo 76/2001-195, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Rozsudkem Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 6. prosince 2000, č. j. 13 Cm 6/99-47, byl výrokem I. zamítnut návrh žalobce I. S., aby byla žalovaná (JUDr. Halina Cibienová, se sídlem Zahradní 311, Orlová-Lutyně, správkyně konkursní podstaty úpadce A-Z Agency, spol. s r. o., se sídlem Havířov-Bludovice, Okrajová 4, povinna vyloučit ze soupisu konkursní podstaty úpadce zaknihované cenné papíry, a to 27 kusů akcií emitenta Živnobanka - I. investiční fond (BFAZBFON), ve jmenovité hodnotě 500 Kč. Výrokem II. byl zamítnut návrh žalobkyně M. S., aby žalovaná byla povinna vyloučit ze soupisu konkursní podstaty úpadce zaknihované cenné papíry, a to 20 kusů akcií emitenta IPF Komerční banky, a. s. (BFAKB), ve jmenovité hodnotě 1.000 Kč. Konečně výrokem III. byl zamítnut návrh žalobkyně I. S., aby žalovaná byla povinna vyloučit ze soupisu konkursní podstaty úpadce zaknihované cenné papíry, a to 20 kusů akcií Speciálního investičního fondu, a. s. (BFASPEIN), ve jmenovité hodnotě 500 Kč, a 20 kusů akcií Všeoborového investičního fondu, a. s (BFAVSEIN), ve jmenovité hodnotě 500 Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že vlastníkem předmětných akcií, registrovaných u Střediska cenných papírů, je úpadce. Tvrzení žalobců o tom, že neuzavřeli s úpadcem platnou smlouvu, resp. žádnou smlouvu o převodu cenných papírů, vyhodnotil soud prvního stupně jako účelová. Z příkazů k registraci vyplývá, že dle §13 zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, byla uzavřena smlouva o úplatném převodu cenných papírů mezi žalobci a úpadcem. Slib jednatele úpadce, že v případě krachu si mohou vzít žalobci akcie zpět, nemá z právního hlediska relevanci.
K odvolání žalobců Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 11. října 2004, č. j. 6 Cmo 76/2001-195, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že mezi žalobci a úpadcem byly uzavřeny smlouvy o převodu zaknihovaných akcií, u kterých byly určeny jak převáděné akcie, tak i jejich cena. Jejich žaloba na vyloučení akcií z konkursní podstaty úpadce není tedy důvodná. Návrh žalobců I. S. a M. S. by bylo, dle názoru odvolacího soudu, třeba zamítnout i z toho důvodu, že původní návrh se týkal akcií fondů, které v mezidobí zanikly, resp. se přeměnily, a z konkursní podstaty tedy nelze vyloučit neexistující zaknihované akcie. Odvolací soud nepřipustil v tomto směru změnu žaloby, protože podání jmenovaných žalobců, jímž se domáhali změny žalobního návrhu, bylo natolik nejasné, že z něj nebylo zřejmé čeho se týká.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítali porušení základních práv, zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jež zakotvují právo na spravedlivý proces, právo na právní pomoc v řízení před soudy a právo na projednání věci bez zbytečných průtahů za přítomnosti účastníka s možností vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Porušení základních práv se dle názoru stěžovatelů týkalo následujících okruhů:
1) Stěžovatelé nebyli v řízení před soudem prvního stupně zastoupeni právním zástupcem ani advokátem, ačkoliv z povahy složitého excindačního řízení vyplývá, že zastoupeni být měli, neboť byli osvobozeni od povinnosti hradit soudní poplatky a ustanovení právního zástupce vyžadovala ochrana jejich zájmů. O možnosti ustanovení právního zástupce nebyli soudem prvního stupně řádně poučeni.
2) Soud prvního stupně i odvolací soud neprovedl důkazní návrhy stěžovatelů (zejména výslech svědka Pecha), i když tyto důkazy mohly objasnit podstatu sporné věci.
3) Odvolací soud provedl pouze výslech stěžovatelů I. S. a M. S., ale nikoli již I. S., která ačkoliv se řádně omluvila, nemohla se vyjádřit ke všem skutečnostem a důkazům.
4) Odvolací soud dostatečně nepoučil stěžovatele I. S. a M. S., v jakém směru má být jejich žalobní návrh změněn, či upraven.
5) Stěžovatelé mají za to, že odvolací řízení vykazovalo značné průtahy, neboť od podání odvolání do rozhodnutí odvolacího soudu uplynula doba téměř čtyř let.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byli stěžovatelé účastníky, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Z výše uvedeného hlediska přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Ústavněprávní argumentace stěžovatelů, obsažená v ústavní stížnosti byla poměrně stručná a lze ji rozdělit do několika základních okruhů. Prvním okruhem stěžovatelé uplatňovali námitky, které se týkaly procesních vad v průběhu řízení jak před soudem prvního stupně, tak i před soudem odvolacím [body 1) a 4) ústavní stížnosti]. Ústavní soud v této souvislosti podotýká, že není příslušným k tomu, aby se zabýval jakýmkoli porušením jednoduchého práva, ale pouze takovým, jak bylo naznačeno výše, které má ústavněprávní rozměr. V tomto směru je třeba konstatovat, že námitka obsažená v bodě 1), a to že stěžovatelé nebyli v řízení zastoupeni, ač to jejich zájem vyžadoval, není relevantní. I pokud by bylo možno shledat pochybení soudu prvního stupně v tom, že stěžovatele nepoučil o této možnosti, byla tato vada napravena v řízení před odvolacím soudem, kde se stěžovatelům dostalo řádného zastoupení. Ohledně námitky, že stěžovatelé nebyli řádně poučeni o tom, jak má být jejich žalobní návrh změněn, či upraven, Ústavní soud zdůrazňuje, že odvolací soud postavil své rozhodnutí především na závěru, že mezi stěžovateli a úpadcem byla uzavřena řádná smlouva o převodu cenných papírů. Otázka, které se mělo týkat poučení, byla v rámci rozhodnutí odvolacího soudu podružná. Navíc občanské soudní řízení je ovládáno zásadou dispoziční a soud nemůže za účastníky doslovně formulovat žalobní návrhy. Stěžovatelé byli nadto v průběhu odvolacího řízení již řádně zastoupeni, takže od jejich právního zástupce bylo možno očekávat kvalifikované podání.
Další okruh námitek se týkal provedení resp. neprovedení důkazů [zejména výslech svědka Pecha a stěžovatelky I. S.; body 2) a 3) ústavní stížnosti]. K těmto námitkám Ústavní soud pokládá za nutné připomenout, že zásadu spravedlivého procesu, vyplývající z článku 36 Listiny je třeba vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Ze zmíněných zásad však nikterak nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník navrhl (srov. nález sp. zn. III.ÚS 150/93). Je to obecný soud, který je povinen a současně oprávněn zvažovat, v jaké fázi řízení které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřeba dosavadní stav dokazování doplnit, a zda je určitý důkazní prostředek způsobilý prokázat tvrzenou skutečnost.
Poslední námitka se pak týkala průtahů v řízení. Pokud jde o tuto část stížnosti, je třeba konstatovat, že Ústavní soud v minulosti nevyžadoval vyčerpání tzv. hierarchické stížnosti, tj. stížnosti předsedovi soudu na průtahy v řízení před podáním ústavní stížnosti, a to z důvodu, že takovou stížnost nepovažoval za efektivní prostředek nápravy průtahů v řízení (viz např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. I. ÚS 600/03, II. ÚS 504/03). Novelou zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (dále jen "zákon o soudech a soudcích"), provedenou zákonem č. 192/2003 Sb. byl do právního řádu včleněn s účinností od 1. července 2004 nový institut, tzv. návrh na určení lhůty pro provedení procesního úkonu (§174a zákona o soudech a soudcích). Vzhledem k této snaze zákonodárce zavést do právního řádu nový efektivnější prostředek, sloužící jednotlivci k nápravě situace vzniklé průtahy v řízení, považuje Ústavní soud za nezbytnou podmínku přípustnosti ústavní stížnosti proti zbytečným průtahům v řízení vyčerpání tohoto návrhu před obecnými soudy (srov. např. usnesení ve věcech sp. zn. I. ÚS 506/04, sp. zn. IV. ÚS 259/04). Pokud stěžovatelé tento prostředek v řízení neuplatňovali, nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že v této části je ústavní stížnost nepřípustná podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soud, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Jestliže se průtahy v řízení týkaly situace před účinností citované novely zákona o soudech a soudcích, je třeba obecně dodat, že zákon o Ústavním soudu neumožňuje zpětně napravit v současné době již neexistující pochybení obecného soudu spočívající v průtazích řízení, neboť bylo v dané věci již pravomocně rozhodnuto.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti, Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout. V části, kterou Ústavní soud shledal jako nepřípustnou, byla ústavní stížnost odmítnuta podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 5. května 2005
JUDr. Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu