ECLI:CZ:US:2005:2.US.329.05
sp. zn. II. ÚS 329/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti J. K., zastoupeného JUDr. Filipem Matoušem, advokátem Advokátní kanceláře v Praze, Lazarská 6/11, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2005, č. j. 28 Cdo 2120/2004, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2004, č.j. 18 Co 221/2003-200, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 9. 8. 2002, č.j. 14 C 32/95, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), čl. 90 Ústavy ČR a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, jimiž mu byla stanovena povinnost vyklidit v rozsudcích specifikované místnosti, nacházející se v suterénu domu v Praze 6, Macharovo nám. 3 a tyto místnosti předat vyklizené žalobcům do 15ti dnů od právní moci rozhodnutí. Současně požaduje odložit vykonatelnost napadených rozhodnutí.
Stěžovatel spatřuje pochybení v tom, že obecné soudy jednaly s žalobci jako s účastníky řízení, ačkoliv tyto subjekty nebyly nadány aktivní legitimací. Žalobci vstoupili do řízení na místo původního žalobce Bytového družstva Macharovo náměstí z důvodů přechodu vlastnického práva k sporným prostorám jako následku singulární sukcese. K přechodu vlastnického práva mělo dojít prohlášením původního vlastníka o vymezení bytových jednotek a společných částí budovy podle zák. č. 72/1994 Sb. a následným převodem vymezených bytových jednotek spolu s podílem na společných prostorách domu (do nichž byl zahrnut i nebytový prostor užívaný stěžovatelem) na jednotlivé spoluvlastníky - žalobce v řízení u obecných soudů. Stěžovatel namítá, že původní vlastník v rozporu s ustanovením §2 písm. b), g) zák. č. 72/1994 Sb. mezi společné části domu zahrnul i sporné prostory označené jako "bývalý domovnický byt" a zkolaudované jako byt, které tak nemohou mezi společné části domu spadat. Prohlášení vlastníka, v němž byly mezi společné prostory chybně zařazeny prostory zkolaudované jako byt, je právním úkonem přinejmenším v tomto rozsahu neplatným a vlastnické právo k tzv. bývalému domovnickému bytu svědčí i nadále původnímu vlastníku, který je jediný aktivně legitimovaný vést spor o vyklizení předmětných prostor. Uvedený protiprávní stav obecné soudy ignorovaly, když konstatovaly rozpor se zákonem v prohlášení vlastníka domu, avšak nevyvodily z toho odpovídající důsledky. Tím, že zavázaly stěžovatele konat ve prospěch subjektu, jenž dle hmotného práva zjevně nebyl osobou disponující hmotným právem, porušily právo stěžovatele na spravedlivý proces.
Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými usneseními z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Předmětem řízení u obecných soudů byla žaloba o vyklizení v žalobě specifikovaných místností, které stěžovatel užíval jako nebytové prostory v domě č.p. 419 v Praze 6, Macharovo nám. 3, jehož spoluvlastníky se stali na základě prohlášení původního vlastníka dle zák. č. 72/1994 Sb. žalobci. V řízení jednak vyšlo najevo, že dané prostory byly v roce 1923 zkolaudovány jako byt a ke změně účelu užívání nedošlo a jednak, že stěžovatel (spolu se svým otcem) předmětné místnosti užívá bez právního důvodu, přičemž tento závěr stěžovatel nezpochybňuje. Podstatou ústavní stížnosti je polemika s právními závěry obecných soudů ohledně aktivní legitimace žalobců, přičemž však stěžovatel uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy včetně Nejvyššího soudu vypořádaly, čímž právě staví Ústavní soud do role další odvolací instance.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Nesprávná aplikace a interpretace práva by mohla být důvodem zrušení rozhodnutí soudu, pokud by ji bylo možné opodstatněně kvalifikovat jako interpretaci a aplikaci mající za následek porušení základních práv a svobod, tj. zejména tehdy, jeví-li se v daných souvislostech jako svévolná, argumentačně vybudovaná bez přesvědčivého a konzistentního racionálního logického odůvodnění, a není ji proto možné objektivně akceptovat. O takovýto případ interpretace a z ní vyvozené aplikace podústavního práva se v dané věci nejedná. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy se námitkou stěžovatele ohledně nedostatku aktivní legitimace důsledně zabývaly, přičemž dospěly k názoru, že v prohlášení vlastníka o vymezení bytových jednotek v domě, které má konstitutivní charakter, a v jehož důsledku byly vlastnické vztahy zaneseny do katastru nemovitostí, je sice do společných částí budovy nesprávně zahrnut "bývalý" domovnický byt, neboť bezpochyby jde o jednotku, která měla být vymezena v souladu s §5 písm. b) zák. č. 72/1994 Sb., nicméně toto pochybení nemůže mít vliv na charakter vlastnických vztahů k této jednotce, která je v ideálním spoluvlastnictví všech žalobců. Uvedená nepřesnost nezakládá neplatnost prohlášení vlastníka a lze ji opravit v katastrálním operátu podle §8 odst. 2 zák. č. 344/1992 Sb. (katastrální zákon). Následky dosud zapsané nesprávnosti nikoho nepoškozují a není ve veřejném zájmu zpochybňovat platnost v zásadě jinak správného dokumentu a jeho zápisu v katastru. Rovněž zdůraznily, že u stěžovatele je podstatná absence právního důvodu užívání předmětných prostor (tento závěr soudu I. a II. stupně nebyl napaden dovoláním ani ústavní stížností). Obecné soudy tedy v odůvodnění napadených rozhodnutí s poukazem na konkrétní zákonná ustanovení logickým způsobem vyložily, proč považovaly žalobce za aktivně legitimované k podání žaloby o vyklizení předmětných místností.
S ohledem na uvedené skutečnosti nepovažuje Ústavní soud právní závěr obecných soudů o splnění podmínky aktivní legitimace žalobců jako spoluvlastníků nemovitosti, v níž se prostory nacházejí, k podání žaloby o vyklizení stěžovatelem užívaných místností, za závěr, který by měl být podroben přezkumu na úrovni ústavního práva, jako závěr vybočující z mezí ústavnosti.
K námitce stěžovatele týkající se porušení práva na spravedlivý proces Ústavní soud uvádí, že čl. 90 Ústavy, ze kterého vyplývá, že soudům je svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, přímo negarantuje základní práva a svobody, neboť v podstatě upravuje jen principy činnosti soudů, přičemž jinak jsou soudci při výkonu své funkce nezávislí. Právo na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 a z dalších ustanovení Listiny (a analogicky z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru (garantován úspěch v řízení), ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovateli se bezpochyby dostalo možnosti hájit svá práva u nezávislého a nestranného soudu, přičemž jeho věc byla meritorně přezkoumána i Nejvyšším soudem, kterému především a ze zákona jako vrcholnému orgánu náleží zajišťovat zákonnost rozhodování.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudů, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný. Vzhledem k odmítnutí návrhu se Ústavní soud nezabýval akcesorickým návrhem na odložení vykonatelnosti rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. prosince 200
Jiří Nykodým
předseda senátu