ECLI:CZ:US:2005:2.US.386.05
sp. zn. II. ÚS 386/05
Usnesení
II. ÚS 386/05
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky L. Š., právně zastoupené JUDr. Vítem Buršou, advokátem se sídlem Hradební 174, Uherské Hradiště, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 4. 2005, sp. zn. 33 Odo 1023/2003, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 2. 2003, sp. zn. 38 Co 142/2001, a rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 22. 1. 2001, sp. zn. 4 C 1190/97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i jinak byla podána co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka shora uvedená rozhodnutí a tvrdí, že jimi byl porušen čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv svobod.
Napadeným rozsudkem rozhodl Okresní soud v Hodoníně, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalobci částku 70 850 Kč s 21% úrokem z prodlení. Soud vyšel ze zjištění, že žalobce nabyl v dědickém řízení dědictví po zemřelém otci E. Š. mimo jiné také zůstatek vkladu na vkladní knížce ve výši 76 293 Kč. Žalovaná z této vkladní knížky v průběhu dědického řízení vybrala částku 70 850 Kč. Soud I. stupně na základě provedených důkazů nevzal za prokázané tvrzení žalované, že vkladní knížku daroval E. Š. před svou smrtí jejímu manželovi a neuznal ani námitku započtení ohledně částky 51 338 Kč, která se měla vztahovat na náklady vynaložené manželem žalované na pohřeb. Soud uzavřel, že žalovaná se bezdůvodně obohatila na úkor žalobce, který byl dědicem zesnulého, a proto je povinna předmětnou částku žalobci zaplatit. Na základě odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně rozsudek soudu I. stupně ve výroku, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobci předmětnou částku potvrdil, ve výroku ohledně úroků a ve výroku o nákladech řízení rozsudek zrušil a vrátil k dalšímu řízení soudu I. stupně. Odvolací soud dal za pravdu soudu nalézacímu, že nebylo prokázáno darování vkladní knížky manželovi žalované. K pasivní legitimaci žalované konstatoval, že je dána tím, že předmětnou částku z vkladní knížky vybrala ona, což je zcela nepochybně prokázáno Českou spořitelnou, a. s., pobočka Veselí nad Moravou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání k Nejvyššímu soudu, který dovolání jako nepřípustné usnesením odmítl.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti vytýká okresnímu soudu, že od počátku řízení postupoval zcela tendenčně při provádění důkazů, jejich hodnocení i právním posouzení ve prospěch žalobce. Stěžovatelka má za to, že ona prokázala, že vkladní knížku zemřelý daroval jejímu manželovi. V rozporu se zákonem je to, že povinnost vrátit peníze byla uložena jí, ačkoliv peníze pouze na pokyn svého manžela vybrala a předala mu je. Jestliže krajský i okresní soud dospěly k závěru, že je povinna vydat peníze, které měl někdo jiný a použil je na náklady pohřbu a současně nepřiznaly kompenzační námitku, porušily zásadu rovnosti účastníků před soudem a právo na spravedlivý proces. Porušení těchto práv se dopustil podle názoru stěžovatelky i Nejvyšší soud, který odmítl její dovolání
Účastníci řízení, jimž zaslal Ústavní soud ústavní stížnost k vyjádření, pouze zopakovali argumentaci použitou v napadených rozhodnutích a z jejich vyjádření nevyplynuly žádné nové, pro posouzení věci relevantní, skutečnosti.
Ústavní soud přezkoumal všechna napadená rozhodnutí obecných soudů a shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Především je třeba zdůraznit, že Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti, není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995), o což dle povahy vývodů ústavní stížnosti stěžovatelka usiluje. Jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly.
Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky jako nepřípustné, neboť dovolací soud neshledal, že by se v daném případě jednalo o otázku zásadního právního významu (§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.). Ústavní soud důsledně respektuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů, a proto v souzené věci - z ústavně právního hlediska - neshledal důvod tento právní závěr Nejvyššího soudu, vyplývající z podstaty dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a z povahy dovolacího řízení, zpochybňovat. Tento postup Ústavního soudu je v souladu s jeho ustálenou judikaturou.
Ústavní soud se zabýval i ústavností postupu v řízení před soudy nižších stupňů a dospěl k závěru, že nebyla porušena žádná základní práva stěžovatelky. Soud I. stupně provedl celou řadu důkazů, na základě jejich volného hodnocení dospěl k závěrům, které řádně odůvodnil. Odvolací soud se v odůvodnění svého rozsudku ztotožnil se skutkovými i právními závěry okresního soudu a i on své rozhodnutí náležitě odůvodnil.
K námitkám stěžovatelky, týkajícím se provádění důkazů, jejich hodnocení a vyvozování právních závěrů, je třeba uvést, jak již bylo Ústavním soudem mnohokrát judikováno, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, a nemůže tudíž vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s Ústavou ČR i Listinou základních práv a svobod. Z ústavního principu nezávislosti obecných soudů vyplývá rovněž zásada jejich volného hodnocení důkazů. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se případným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných předpisy obecného práva, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv nebo svobod. Pokud obecné soudy při svém rozhodování respektují pravidla ustanovení §132 OSŘ, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval.
Podstata ústavní stížnosti stěžovatelky tak spočívá v pouhé polemice s právním názorem obecných soudů, se kterým se neztotožňuje. V tomto směru tvrzení v ústavní stížnosti nepřináší do posuzované věci nic nového, neboť byla předmětem úvah rozhodování v předchozím řízení a obecné soudy se s nimi řádně vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Nesouhlas stěžovatelky s právním názorem soudu nezakládá sám o sobě důvod k ústavní stížnosti. Uvedené konstatování se týká především opakované námitky ohledně darování vkladní knížky a námitky započtení.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti neuvádí jiné skutečnosti, kterými by odůvodňovala namítané porušení ústavně zaručených práv, a ústavní stížnost je tedy jen zjevnou polemikou s ústavně konformním názorem obecných soudů. Z tohoto pohledu tedy Ústavní soud neshledal zákonný důvod k tomu, aby využil svých mimořádných pravomocí, označil napadené soudní rozhodnutí za odporující ústavně zaručeným právům a svým nálezem zasáhl do nezávislého soudního rozhodování obecných soudů.
Protože z výše uvedených důvodů nebyl shledán zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2005
Jiří Nykodým
předseda senátu