ECLI:CZ:US:2005:2.US.408.04
sp. zn. II. ÚS 408/04
Usnesení
II.ÚS 408/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. J. S., právně zastoupené JUDr. I. P., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 4. 2004, čj. 14 Cmo 731/2004-150, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka usnesení Vrchního soudu v Praze uvedené v záhlaví. Tvrdí, že napadeným rozhodnutím byla porušena její ústavně zaručená práva garantovaná čl. 1, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva") a navrhuje, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud z připojených kopií rozhodnutí a ústavní stížnosti zjistil následující:
Stěžovatelka se žalobou ze dne 17. 10. 2003, jako akcionářka a členka dozorčí rady společnosti Harvardský průmyslový holding, a.s., v obchodním rejstříku zapsané jako Harvardský průmyslový holding, a.s. - v likvidaci (dále jen "HPH"), domáhala vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady HPH, konané dne 12.10.2003. Řízení o této žalobě je vedeno u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 5 Cm 210/2003. Na její návrh vydal soud usnesení ze dne 24. 10. 2003, čj. 5 Cm 210/2003-10, kterým nařídil předběžné opatření, jímž uložil pěti v rozhodnutí označeným fyzickým osobám, aby se zdržely veškerých jednání jménem HPH, zejména činění právních úkonů jménem této společnosti a veškerých jednání a úkonů, které příslušejí členům představenstva, a třem v rozhodnutí specifikovaným fyzickým osobám, aby se zdržely veškerých jednání a úkonů, které příslušejí členům dozorčí rady HPH. Proti usnesení bylo podáno odvolání. Vrchní soud napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvého stupně změnil tak, že návrh na vydání předběžného opatření zamítl.
Stěžovatelka napadla rozhodnutí odvolacího soudu projednávanou ústavní stížností. Je přesvědčena, že napadené usnesení vrchního soudu porušuje její výše uvedená ústavně zaručená práva. V této souvislosti stěžovatelka odkazuje na judikaturu Ústavního soudu týkající se práva na spravedlivý proces, zejména zdůrazňuje, že toto právo zahrnuje právo na spravedlivé, nestranné a především zákonné rozhodnutí soudu. V další části stěžovatelka podrobně popisuje argumenty, týkající se podmínek pro vydání předběžného opatření. Domnívá se, že její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces bylo dotčeno i tím, že ve věci podle jejího názoru rozhodovali podjatí soudci. Stěžovatelka údajně podáním ze dne 17. 3. 2004 vznesla námitku podjatosti čtyř soudců vrchního soudu. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí o námitce nerozhodl Nejvyšší soud ČR, jak ukládá ustanovení §15b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném v době vydání rozhodnutí obecných soudů (dále jen "o.s.ř."). Stěžovatelka dovozuje, že vrchní soud v tomto směru pochybil, když námitku podjatosti k rozhodnutí Nejvyššímu soudu ČR nepředložil.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ve své ustálené judikatuře (srov. II. ÚS 221/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 16, č. 158, IV. ÚS 189/01, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 24, č. 178) vychází z názoru, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecného soudu (čl. 90 Ústavy). Ústavní soud se zpravidla necítí oprávněn zasahovat do rozhodnutí o předběžných opatřeních, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem. Při posuzování ústavní stížnosti je však povinen přesvědčit se, zda obecné soudy při rozhodování o předběžných opatřeních postupují způsobem stanoveným zákonem.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud zkoumal, zda při vydání rozhodnutí, jímž odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně o nařízení předběžného opatření a návrh na jeho vydání zamítl, bylo postupováno zákonem stanoveným způsobem tak, jak to zaručuje článek 36 odst. 1 Listiny, jež zajišťuje právo na soudní ochranu a spravedlivý proces.
Podle ustanovení §102 odst. 1 o.s.ř., je-li třeba po zahájení řízení zatímně upravit poměry účastníků nebo je-li po zahájení řízení obava, že by výkon rozhodnutí v řízení posléze vydaného mohl být ohrožen, může soud nařídit předběžné opatření. Zákon s ohledem na stadium řízení a lhůtu, v níž má být o předběžném opatření rozhodnuto (dle ustanovení §75 odst. 4 o.s.ř. bezodkladně, nejpozději do sedmi dnů), nepředpokládá, že by soud měl provádět při rozhodování o nařízení předběžného opatření dokazování. Rozhodné skutečnosti stran potřeby upravit zatímně poměry účastníků je povinen soudu prokázat, popřípadě osvědčit, ten, kdo návrh na vydání předběžného opatření podal (srov. Bureš a kol.: Občanský soudní řád, komentář, 2003, str. 225). Při rozhodování o předběžném opatření směřujícímu k uložení zákazu nakládat s určitými věcmi nebo právy nebo zákazu něco vykonat, něčeho se zdržet nebo něco snášet, musí soud též zvažovat přiměřenost újmy, která by nařízením předběžného opatření vznikla žalovanému. Újma žalovaného nesmí být zřejmě nepřiměřená výhodě, které se nařízením předběžného opatření dostane žalobci (srov. Bureš a kol.: Občanský soudní řád, komentář, 2003, str. 230).
Ústavní soud předně konstatuje, že napadené usnesení, jímž byl zamítnut návrh stěžovatelky na nařízení předběžného opatření, má zákonný podklad a bylo vydáno k tomu příslušným orgánem.
Z obsahu usnesení soudu prvního stupně i napadeného usnesení odvolacího soudu vyplývá, že stěžovatelka navrhla vydání předběžného opatření s odůvodněním, že navrhovaná úprava předběžným opatřením soudu by do doby rozhodnutí ve věci samé zabránila úkonům, kterými by mohly vzniknout nevratné, jen ztěží napravitelné škody. Jak uvedl odvolací soud v odůvodnění svého usnesení, pro nařízení navrhovaného opatření nebyly splněny zákonné předpoklady. Konstatoval, že k vyřešení otázky, zda stěžovatelka osvědčila svá tvrzení stran možného ohrožení jejích práv, by bylo nutné provést dokazování. Bez jeho provedení nelze jednoznačně konstatovat, zda valná hromada byla svolána protiprávně a specifikované fyzické osoby nebyly do svých funkcí dosazeny zákonným postupem. Podle názoru soudu tak stěžovatelka tvrzené právo pro účely vydání předběžného opatření náležitě neosvědčila. Ústavní soud konstatuje, že uvedený závěr odvolacího soudu není projevem jeho libovůle, nýbrž vychází z ustálené soudní judikatury (srov. Bureš a kol.: Občanský soudní řád, komentář, 6. vydání 2003, str. 230). Posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecného soudu, přičemž odvolací soud tak učinil ústavně konformním způsobem. Jak již bylo uvedeno, vzhledem ke krátké lhůtě, v níž musí soud o návrhu rozhodnout, nemůže provádět dokazování a vyjde pouze ze skutečností tvrzených v návrhu, jež jsou v době jeho podání osvědčeny. Je nezbytné podotknout, že stěžovatelčin návrh na vydání předběžného opatření vychází z premisy, že valná hromada byla svolána nezákonně a všechna jí přijatá usnesení jsou neplatná. Vydání požadovaného předběžného opatření by do značné míry předvídalo obsah meritorního rozhodnutí (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 611/04, jímž byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta jiná ústavní stížnost týkající se dalších návrhů na nařízení předběžných opatření v téže věci).
Napadené rozhodnutí nevybočuje z mezí zákona a je z ústavního hlediska akceptovatelné. Okolnost, že se stěžovatelka se závěry odvolacího soudu neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Ústavní soud tak dospěl k závěru, že v řízení před odvolacím soudem nebylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu a spravedlivý proces.
Tvrzení stěžovatelky, že odvolací soud postupoval chybně, když o námitce podjatosti, kterou stěžovatelka vznesla proti čtyřem soudcům odvolacího soudu s odůvodněním, že o jiných souvisejících věcech dříve rozhodli nespravedlivě, rozhodl sám a nepředložil věc k rozhodnutí Nejvyššímu soudu ČR, nelze přisvědčit. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí námitku podjatosti shledal zjevně nedůvodnou, neboť podle §14 odst. 4 o.s.ř. důvodem pro vyloučení soudce či přísedícího nemohou být okolnosti, které spočívají v jejich postupu v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech, a k rozhodnutí nadřízenému soudu ji nepředložil. Takový postup jako výjimku ze zásady předkládání námitky podjatosti k rozhodnutí nadřízenému soudu umožňuje ustanovení §15b odst. 2 o.s.ř. z důvodu procesní ekonomie a zamezení průtahů v řízení. Stěžovatelce ostatně nic nebránilo, aby své námitky, týkající se údajného rozhodnutí vydaného vyloučeným soudcem či soudci, uplatnila v žalobě pro zmatečnost. O podání tohoto opravného prostředku se stěžovatelka nezmiňuje.
Ze shora uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2005
J i ř í N y k o d ý m
předseda senátu