ECLI:CZ:US:2005:2.US.419.05
sp. zn. II. ÚS 419/05
Usnesení
II. ÚS 419/05
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti J. S., právně zastoupeného JUDr. Irinou Culkovou, advokátkou se sídlem Dolní 222, Choceň, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. 26 Cdo 1938/2004, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 4. 2004, sp. zn. 19 Co 631/2003, a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 30. 6. 2003, sp. zn. 14 C 9/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou řádně a včas se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů.
Žalobce - město Česká Třebová - se žalobou domáhal, aby žalovaný J. S. byl povinen vyklidit byt v Pernerově ulici čp. 1658 v České Třebové. V žalobě uvedl, že otec žalovaného A. B., nájemce předmětného bytu, zemřel dne 6. 5. 2002. Žalovaný se domáhal přechodu nájmu bytu na svou osobu s tím, že žil s otcem ve společné domácnosti. Okresní soud v České Třebové rozsudkem ze dne 30. 6. 2003, sp. zn. 14 C 9/2003, žalobě vyhověl a zavázal žalovaného k vyklizení předmětného bytu. Rozhodnutí odůvodnil tím, že z provedených důkazů je prokázáno, že žalovaný sice pečoval o svého otce, a z tohoto důvodu v bytě také pobýval, ale nejednalo se o vedení společné domácnosti ve smyslu příslušného ustanovení občanského zákoníku. Žalovaný se svou manželkou po celou dobu trvání jejich manželství společně hospodařili, pořizovali si společně věci a jejich příjmy se společně používaly na úhradu jejich potřeb a potřeb jejich syna. Pokud byl otec žalovaného delší dobu hospitalizován, tak spolu i bydleli. Soud tedy dovodil, že žalovaný vedl společnou domácnost s manželkou, a to i v den smrti svého otce. Soud proto tvrzení žalovaného o společné domácnosti s otcem hodnotil jako účelová.
K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem ze dne 6. 4. 2004, sp. zn. 19 Co 63/2003, rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Ztotožnil se závěry okresního soudu, že se žalovanému nepodařilo prokázat, že v den smrti otce s ním žil ve společné domácnosti a nesplňuje ani další podmínku pro přechod nájmu bytu podle §706 odst. 1 o. s. ř. , a to nemít vlastní byt. Manželka žalovaného je spoluvlastníkem id. 1/2 rodinného domu, v němž užívá spolu se synem byt. Lze proto podle odvolacího soudu uzavřít, že žalovaný má vlastní byt, který je způsobilý trvale uspokojovat jeho bytové potřeby. Vlastním bytem se rozumí i byt manželky, pokud manželství trvá. Právo žalovaného bydlet v takovém bytě vyplývá z rodinně právních vztahů a je nerozhodné, že žalovaný z různých důvodů tento odvozený právní důvod bydlení nerealizuje.
Stěžovatel podal dovolání k Nejvyššímu soudu, jehož přípustnost opíral o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen " o. s. ř."). Nejvyšší soud posoudil dovolání jako nepřípustné a usnesením ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. 26 Cdo 1938/2004, jej odmítl. Usnesení bylo právnímu zástupci stěžovatelky doručeno dne 25. 5. 2005.
Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky, které uplatnil již v odvolacím i dovolacím řízení. Především tvrdí, že splňuje obě zákonné podmínky pro přechod nájmu k bytu, uvedené v ustanovení §706 odst. 1 občanského zákoníku, neboť žil v den smrti otce s ním ve společné domácnosti a nemá vlastní byt. Ze skutečnosti, že jeho manželka je spoluvlastnicí nemovitosti, v níž se nalézá byt, nelze v jeho případě mít za to, že má vlastní byt. Podle jeho názoru by takový byt musel mít ve vlastnictví nebo spoluvlastnictví, popř. by musel mít nájemní právo k určitému bytu, či věcné břemeno užívání bytu. Nic takového však neexistuje a nebylo tudíž prokázáno. Rovněž druhou zákonnou podmínku stěžovatel podle jeho tvrzení splňuje, neboť s otcem v bytě bydlel, hradil náklady spojené s bydlením a nájem. Otec nebyl vzhledem ke svému věku a zdravotnímu stavu schopen se o tyto věci postarat, stěžovatel se o něj denně staral a vedli společnou domácnost.
Stěžovatel je přesvědčen, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo zasaženo do jeho základního práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení. Nejvyšší soud odkázal na odůvodnění usnesení, v němž podal výklad pojmu "vlastní byt". Dále uvedl, že úvahám stěžovatele na téma odděleného soužití manželů nelze v obecné rovině nic vytknout, avšak je třeba zdůraznit, že bytové poměry odděleně žijících manželů nelze řešit na úkor pronajímatelů bytů. Z toho, co stěžovatel uvedl v ústavní stížnosti, nelze podle názoru Nejvyššího soudu usoudit na porušení ústavních práv stěžovatele, tudíž ani jeho práva na spravedlivý proces. Krajský soud v Hradci Králové ve vyjádření pouze uvedl, že jeho právní posouzení věci je správné. Okresní soud v Ústí nad Orlicí odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí.
Po zhodnocení všech výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K námitkám stěžovatele, týkajícím se provádění důkazů, jejich hodnocení a vyvozování právních závěrů, je třeba uvést, jak již bylo Ústavním soudem mnohokrát judikováno, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, a nemůže tudíž vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s Ústavou ČR i Listinou. Z ústavního principu nezávislosti obecných soudů vyplývá rovněž zásada jejich volného hodnocení důkazů. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se případným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných předpisy obecného práva, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv nebo svobod. Pokud obecné soudy při svém rozhodování respektují pravidla ustanovení §132 OSŘ, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval.
Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhuje zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11.5. 2005, sp. zn. 26 Cdo 1938/2004, kterým bylo pouze odmítnuto dovolání stěžovatele jako nepřípustné, neboť dovolací soud neshledal, že by se v daném případě jednalo o otázku zásadního právního významu (§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.). Ústavní soud důsledně respektuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů, a proto v souzené věci z ústavně právního hlediska neshledal důvod tento právní závěr Nejvyššího soudu, vyplývající z podstaty dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a z povahy dovolacího řízení, zpochybňovat. Tento postup Ústavního soudu je v souladu s jeho ustálenou judikaturou. Ostatně stěžovatel v tomto smyslu žádné konkrétní námitky v ústavní stížnosti nevznáší.
Dovolání může být ve smyslu citovaného ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění,přípustnosti dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až zjištěním (závěrem), že tomu tak vskutku je. Rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, tedy představuje-li v tomto směru odlišné ("nové") řešení této právní otázky (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne24. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1339/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 13, ročník 1997, pod číslem 101), nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Nejvyšší soud v napadeném usnesení vysvětlil, že z žádného shora cit. hlediska rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam nemá.
Ústavní soud se zabýval i ústavností postupu v řízení před soudy nižších stupňů a dospěl k závěru, že nebyla porušena žádná základní práva stěžovatele. Soud I. stupně provedl celou řadu důkazů, na základě jejich volného hodnocení dospěl k závěrům, které řádně odůvodnil. Odvolací soud se v odůvodnění rozsudku ztotožnil se skutkovými i právními závěry okresního soudu a své rozhodnutí také náležitě odůvodnil. Pro přechod nájmu bytu po dle ustanovení §706 odst. 1 občanského zákoníku musí být oba předpoklady, tj. vedení společné domácnosti a nemít vlastní byt, splněny současně. V daném případě se však stěžovateli nepodařilo prokázat ani jeden z nich, proto obecné soudy dospěly k závěru, že na něj nájem bytu po zemřelém otci nepřešel. Vzhledem k tomu, že právním závěrům soudů učiněných v napadených rozhodnutích nelze z ústavně právního hlediska ničeho vytknout, lze uzavřít, že k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny v daném případě nedošlo.
Proto Ústavní soudní podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením ústavní stížnost stěžovatele odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. října 2005
Jiří Nykodým
předseda senátu