ECLI:CZ:US:2005:2.US.494.03
sp. zn. II. ÚS 494/03
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké - ze dne 2. února 2005 sp. zn. II. ÚS 494/03 ve věci ústavní stížnosti H. K. proti rozsudku Nejvyššího soudu z 29. 7. 2003 sp. zn. 22 Cdo 1346/2002 o zamítnutí stěžovatelčina dovolání a proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 19. 11. 2001 sp. zn. 44 Co 615/2000, jímž byl změněn rozsudek okresního soudu ohledně zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví stěžovatelky a vedlejších účastníků k nemovitostem.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2003 č. j. 22 Cdo 1346/2002-190 a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. 11. 2001 č. j. 44 Co 615/2000-156 se zrušují.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížnosti, která i v ostatním splňuje náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů, kterými bylo zrušeno a vypořádáno podílové spoluvlastnictví stěžovatelky a vedlejších účastníků O. Š. a P. Ch.
Okresní soud v Blansku rozhodl rozsudkem ze dne 23. 5. 2000 č. j. 3 C 429/96-128 na základě žaloby vedlejších účastníků o zrušení podílového spoluvlastnictví jejich a stěžovatelky k domu č. p. 107, k pozemku p. č. 500, 501 a 502, vše v k. ú. K. a přikázal tyto nemovitosti do výlučného vlastnictví stěžovatelky. Současně ji zavázal k vyrovnání podílu zaplatit žalobci částku 446 000 Kč a žalobkyni částku 223 000 Kč nejpozději do 31. 12. 2000. Soud odkázal na ustanovení §142 odst. 1 občanského zákoníku, dle kterého nedojde-li k dohodě, zruší spoluvlastnictví a provede vypořádání na návrh některého spoluvlastníka soud. Přihlédne přitom k velikosti podílů a k účelnému využití věci. Není-li rozdělení věci možné, přikáže soud věc za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům; přihlédne přitom k tomu, aby věc mohla být účelně využita. Soud posoudil účelnost využití nemovitosti a vzhledem k tomu, že žalovaná je vlastnicí ideální 1/4 nemovitosti, užívá v ní dva byty, což je 7 místností a 1 sklep, tedy přesně podle svého podílu, bydlí zde s manželem, vdanou dcerou a se synem, přikázal nemovitost do vlastnictví jí. V odůvodnění rozsudku rovněž soud uvedl, že stěžovatelka je schopna prostředky na finanční vyrovnání opatřit ve stanovené výši.
Proti rozsudku Okresního soudu v Blansku podali žalobci odvolání, v němž především namítali, že soud prvního stupně nesprávně hodnotil jejich potřebu bydlení, nevzal v úvahu velikost podílů ani neschopnost žalované uhradit vyrovnání podílů. Navrhli, aby soud přikázal 3/4 nemovitosti žalobci a 1/4 nemovitosti žalobkyni. Žalovaná namítala, že na rozdíl od žalobců ona nemá možnost jiného bydlení. Krajský soud v Brně rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zrušení podílového spoluvlastnictví potvrdil, ve výroku ohledně přikázání nemovitosti jej změnil tak, že nemovitosti přikázal do podílového spoluvlastnictví žalobcům, a to ideální 3/4 žalobci a ideální 1/4 žalobkyni. Současně zavázal žalobce zaplatit žalované na vyrovnání podílu částku 223 000 Kč. Odvolací soud vytýkal soudu prvního stupně, že nepřihlédl k zákonem stanovenému kritériu, tedy k velikosti podílů účastníků na předmětných nemovitostech. Toto hledisko jasně hovoří ve prospěch žalobců, neboť žalovaná vlastní toliko ideální 1/4 nemovitostí. Další kritérium, a to účelné využití nemovitosti, posoudil odvolací soud shodně se soudem prvního stupně tak, že hovoří ve prospěch žalované, která v domě bydlí nejméně se svým synem. Žalobce na rozdíl od ní nemá naléhavou potřebu bydlení a žalobkyně ani netvrdila, že by v domě hodlala bydlet. Odvolací soud však musel vzít v úvahu další hledisko, a to solventnost jednotlivých účastníků, tedy jejich schopnost vyplatit částku na vyrovnání podílů. Žádný z účastníků nedoložil, že by měl příslušnou částku v hotovosti. Za tohoto stavu soud vzal v úvahu především skutečnost, že žalovaná by musela k výplatě obstarat částku téměř 700 tis. Kč a tu by zcela jistě nemohla obstarat z běžného příjmu. Nijak neprokázala, že by jí (resp. synovi) byl poskytnut úvěr v dostatečné výši, jak uváděla. Žalobce sám sice rovněž nedoložil nic, ale podle zhodnocení soudu je dostatečně majetkově situován a v jeho prospěch hovoří i to, že má k výplatě obstarat oproti žalované jen třetinovou částku. Z těchto důvodů se odvolací soud přiklonil k závěru, že pro vypořádání dle návrhu žalobců hovoří více hledisek, a proto změnil rozsudek soudu prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání. Nesouhlasila s tím, že ve prospěch žalobců svědčí více hledisek. Podle ní šlo o hledisko jediné, a to o velikost spoluvlastnických podílů. Naproti tomu u stěžovatelky je předpoklad účelného využití nemovitosti. Odvolací soud podle názoru stěžovatelky nesprávně zhodnotil možnost účastníků zaplatit přiměřenou náhradu na vyrovnání podílů. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky rozsudkem napadeným ústavní stížností zamítl. V odůvodnění uvedl, že skutkové zjištění, že žalovaná nemá finanční prostředky na zaplacení přiměřené náhrady, má oporu v provedeném dokazování. Žalovaná podle dovolacího soudu neprokázala, že má finanční prostředky na zaplacení přiměřené náhrady, neboť sama uvedla před soudem, že kromě částky 112 000 Kč jinou hotovost nemá, přičemž částka, kterou by musela žalobcům zaplatit, činila 669 000 Kč. Zbytek měla získat z úvěru, který jí byl přislíben, což však nedoložila. Naproti tomu u žalobce správně odvolací soud dovodil, že jeho majetková situace je dobrá a že je schopen částku 223 000 Kč na vyrovnání podílu žalované obstarat. Dovolací soud dále posoudil správnost aplikace ustanovení §142 odst. 1 občanského zákoníku. Z citovaného ustanovení podle něj vyplývá, že pokud soud podílové vlastnictví zruší a vypořádá ho přikázáním nemovitosti do vlastnictví jednomu nebo více spoluvlastníkům, jsou pro přikázání stanovena nejen kritéria velikosti podílů a účelného využití věci, ale také schopnost spoluvlastníka, kterému jsou nemovitosti přikazovány do vlastnictví, zaplatit přiměřenou náhradu. Jestliže zákon stanoví, že přikázání věci jednomu ze spoluvlastníků je možné jen za přiměřenou náhradu, pak to znamená, že soud může přikázat věc jen tomu spoluvlastníku, který prokáže schopnost přiměřenou náhradu zaplatit.
Stěžovatelka má za to, že postupem Krajského soudu v Brně i Nejvyššího soudu byla porušena její základní práva, a to právo na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a rovněž čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť podle jejího přesvědčení došlo v řízení u soudů všech stupňů k neodůvodněným průtahům. Žaloba na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví byla podána již dne 5. 4. 1996. Pravomocně bylo rozhodnuto ve věci teprve dne 8. 1. 2002, tedy po více jak pěti letech. Rovněž řízení u dovolacího soudu trvalo více než rok a půl.
Porušení práva na ochranu vlastnictví spatřuje stěžovatelka v tom, že zrušení spoluvlastnictví a odnětí vlastnického práva některým ze spoluvlastníků je třeba chápat jako vyvlastnění. V tom případě byl stěžovatelce její spoluvlastnický podíl odňat fakticky bez náhrady, neboť obecné soudy vytvořily jen jakousi pohledávku. Do dne podání ústavní stížnosti jí nebyla náhrada za spoluvlastnický podíl žalobcem poskytnuta, a to ani přes to, že své vlastnické právo si v katastru nemovitostí nechal vyznačit již po právní moci rozsudku. Náhradu je nutno považovat za hodnotový ekvivalent odňaté věci, za nějž je možno pořídit věc obdobných vlastností. Stěžovatelka chápe význam slova "pořídit" z hlediska časového tak, že tak bude moci učinit bezprostředně po uplynutí lhůty k plnění stanoveném rozsudkem.
K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Nejvyšší soud a Krajský soud v Brně. Nejvyšší soud odkázal na odůvodnění rozsudku a má za to, že žádná práva stěžovatelky neporušil. Krajský soud v Brně uvedl, že všechny podstatné otázky byly reflektovány v odůvodnění rozhodnutí. Pokud nebyly prováděny konkrétní důkazy k finanční situaci účastníků, bylo tak učiněno z důvodu, který je v odůvodnění uveden, zejména proto, že navržené důkazy tuto situaci stejně nemohly ozřejmit. Při respektování kritéria velikosti podílu jednotlivých účastníků bylo rozhodnuto tak, že věc byla přikázána do vlastnictví většinových spoluvlastníků. Soud nesouhlasí s tvrzením stěžovatelky, že rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je srovnatelné s vyvlastněním. Jde pouze o nucený způsob vypořádání spoluvlastníků uplatnitelný pouze tehdy, pokud nejsou schopni se vypořádat dobrovolně mimosoudně. Proti výši ocenění nemovitosti neměla stěžovatelka v průběhu řízení žádné námitky. Námitka délky řízení nemůže dle názoru soudu mít vliv na správnost jeho rozhodnutí.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů a posouzení argumentace uvedené v ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud již vyslovil, že zpravidla není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a není vrcholem jejich soustavy (čl. 81 a 90 Ústavy České republiky), a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem jen potud, pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy České republiky); podrobněji srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 ve věci sp. zn. III. ÚS 23/93 in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 1, nález č. 5, str. 41 a násl. Ústavní soud však ve své judikatuře připouští, že interpretace právních předpisů obecnými soudy, která se opticky jeví jako interpretace na první pohled zákonná, může být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí ústavnosti. Tak tomu bude zejména tehdy, jestliže bude např. výklad natolik extenzivní, že zasáhne do některého ústavně garantovaného základního práva, a tím poruší čl. 4 odst. 4 Listiny, který ukládá právo aplikujícím orgánům šetřit podstatu a smysl základních práv (srov. k tomu nález Ústavního soudu ze dne 26. 6. 1995 ve věci sp. zn. IV. ÚS 188/94 in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 39, str. 284).
Podle §142 odst. 1 občanského zákoníku nedojde-li k dohodě, zruší spoluvlastnictví a provede vypořádání na návrh některého spoluvlastníka soud. Přihlédne přitom k velikosti podílů a k účelnému využití věci. Není-li rozdělení věci dobře možné, přikáže soud věc za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům; přihlédne přitom k tomu, aby věc mohla být účelně využita. Ústavní soud již ve své předchozí judikatuře dospěl k závěru, že zákonem stanovená možnost rozdělení podílového spoluvlastnictví ve svých důsledcích znamená pro spoluvlastníka, jehož spoluvlastnický podíl je přikázán ostatním spoluvlastníkům, nucené odejmutí vlastnického práva, jež musí splňovat ústavní podmínky stanovené čl. 11 odst. 4 Listiny. Mezi tyto podmínky patří i povinnost poskytnutí náhrady. Přiměřenou náhradu nutno chápat jako hodnotový ekvivalent vyjádřený v penězích, ekvivalent umožňující podle místních podmínek obstarání obdobné věci, jaká byla představována podílem spoluvlastníka, jenž byl přisouzen ostatním spoluvlastníkům (viz k tomu nález Ústavního soudu ze dne 15. 12. 1994 ve věci sp. zn. III. ÚS 102/94 in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 2, nález č. 61, str. 175 a násl.).
Pokud jde o námitku stěžovatelky, že k omezení jejího vlastnického práva nedošlo v souladu s premisami čl. 11 odst. 4 Listiny za náhradu, uvádí Ústavní soud, že za dané skutkové situace nelze spatřovat v postupu obecných soudů protiprávnost ve vztahu k tomuto kritériu. Fakt, že stěžovatelce doposud žádná náhrada nebyla poskytnuta, neznamená, že se jedná o bezplatné nucené omezení vlastnického práva. Občanský zákoník upravuje náhradu pro ostatní spoluvlastníky, jimž nebyla věc přikázána, soud má tedy povinnost o náhradě rozhodnout, konkrétní časové okolnosti placení této náhrady, eventuálně časový posun mezi právními účinky "zbavení" vlastnického práva a faktickým zaplacením náhrady jsou z tohoto pohledu irelevantní.
Ve svých rozhodnutích Ústavní soud v minulosti opakovaně konstatoval, že je vázán petitem ústavní stížnosti, ne však jejím odůvodněním (k tomu viz např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2000 ve věci sp. zn. II. ÚS 305/99 in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 20, nález č. 172, str. 224). Ústavní soud po přezkoumání podaného návrhu dospěl k závěru, že napadaná rozhodnutí vykazují protiústavnost z jiného pohledu, než je namítán stěžovatelkou.
Jak z napadených rozsudků, tak i z rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že obecné soudy provedly dokazování ke všem okolnostem významným pro rozhodnutí, kterému spoluvlastníku po zrušení podílového spoluvlastnictví nemovitosti přikázat za situace, kdy znaleckým posudkem bylo prokázáno, že nemovitost nelze reálně rozdělit. Odvolací soud, který změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, se přiklonil při svém rozhodování, dle názoru Ústavního soudu správně, zejména k prvnímu zákonem stanovenému kritériu velikosti podílu a rovněž správně dovodil, že je nutno se zabývat i kritériem schopnosti vyplatit stanovenou částku na vypořádání podílu. V souvislosti s posuzováním účelu zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví dospěl k závěru, že účel je naplněn jednak změnou podílů tak, aby mezi spoluvlastníky nedocházelo k neshodám, ale také tím, aby spoluvlastník, který neobdrží podíl, měl co nejrychleji k dispozici "vypořádací částku". Obdobně i Nejvyšší soud konstatoval, že pro postup dle §142 odst. 1 občanského zákoníku jsou stanovena nejenom kritéria velikosti podílu a účelného využití věci, ale také kritérium schopnosti spoluvlastníka, kterému je nemovitost přikazována, zaplatit přiměřenou náhradu.
Pokud jde tedy o hmotněprávní postoj, je Ústavní soud s obecnými soudy zajedno v tom smyslu, že je třeba zkoumat kredibilitu toho spoluvlastníka (těch spoluvlastníků), jemuž (jimž) má být věc přikázána a jenž má (již mají) poskytnout náhradu zbylému spoluvlastníkovi (zbylým spoluvlastníkům). Z ústavního požadavku vyplývajícího z čl. 11 odst. 4 Listiny tak dle názoru Ústavního soudu vyplývá, že pokud soud přikročí ke zrušení vlastnického práva a vypořádání spoluvlastnických podílů na základě §142 občanského zákoníku, musí beze zbytku naplnit uvedené principy a v řízení musí být prokázáno, zda jsou splněny veškeré předpoklady pro to, aby za zrušení spoluvlastnického podílu mohla být i fakticky poskytnuta přiměřená náhrada. Naplnění tohoto kritéria nemůže být založeno pouhou úvahou soudu, ale musí mít jednoznačnou oporu v učiněných skutkových zjištěních. Pokud uvedená okolnost není jednoznačně prokázána, může postup dle §142 odst. 1 občanského zákoníku znamenat zásah do práva vlastnit majetek, neboť není garantováno, že vlastník bude svého vlastnického práva zbaven při poskytnutí přiměřené náhrady. Takováto situace, jak je zřejmé ze shora uvedených skutečností, nastala v projednávané věci.
Přes názor vyjádřený v odůvodnění rozhodnutí, že nikdo ze spoluvlastníků není solventní, dospěl nakonec krajský soud k závěru, že solventnost žalobce lze dovodit ze zprávy detektivní agentury předložené stěžovatelkou k prokázání naprosto jiné skutečnosti, z jejíhož obsahu navíc nelze jednoznačně prokázat, že je žalobce oprávněn zcizovat majetkové hodnoty zmíněné v této zprávě tak, aby je mohl použít k realizaci náhrady ostatním spoluvlastníkům (sama skutečnost, že jezdí ve dvou bílých vozech, není způsobilá prokázat, že je oprávněn s těmito věcmi právně disponovat). Z uvedeného je podle názoru Ústavního soudu patrné, že z dokazování provedeného obecnými soudy nevyplývá závěr o solventnosti žalobce a ostatně ani stěžovatelky. Schopnost vypořádat přiměřenou náhradu byla dovozována také ze skutečnosti, že žalobci svědčí, že má vyplatit menší objem finančních prostředků. Těmto tvrzením přisvědčil i Nejvyšší soud v řízení o dovolání, kdy potvrdil rozsudek krajského soudu, poněvadž rovněž shledal naplnění všech kritérií splňujících podmínky pro postup dle §142 odst. 1 občanského zákoníku. Tato okolnost hraje jistě ne nepodstatnou roli, nicméně sama o sobě nemůže představovat prokázání solventnosti některého z účastníků řízení.
Podle mínění Ústavního soudu nelze konstatovat, že závěr obecných soudů o solventnosti žalobce má oporu v provedených důkazech, neboť z výsledků provedeného dokazování nevyplývá podklad pro jednoznačný závěr soudů o tom, že by byl žalobce schopen poskytnout náhradu ostatním spoluvlastníkům při přikázání věci dle §142 odst. 1 občanského zákoníku. Výsledek řízení před krajským a Nejvyšším soudem tak nevyhovuje kritériím spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 odst. 1 Listiny. Toto ustanovení obsahuje základní zásady spravedlivého procesu, k nimž náleží právo každého na to, aby nestranný a nezávislý soud při nalézání práva dbal stanoveného, tj. zákonného postupu. Jestliže učinily obecné soudy závěr ohledně skutečnosti rozhodné pro výsledek svého rozhodování, aniž pro to lze najít oporu v provedeném dokazování, resp. jestliže soudy zhodnotily některý z důkazů v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů, nelze mít za to, že proběhnuvší proces vyhovuje zákonnému postupu soudu v řízení. Obecné soudy vybočily z výše zmíněných mantinelů ústavnosti soudního rozhodování a jejich rozhodnutí nelze vnímat jako rozhodnutí, jež bylo učiněno v mezích ústavně akceptovatelné aplikace práva.
Ústavní soud konstatuje, že v projednávané věci postupem Krajského soudu v Brně i Nejvyššího soudu došlo k zásahu do ústavně zaručeného práva stěžovatelky na spravedlivý proces dle 36 odst. 1 Listiny a v důsledku toho také k porušení ústavních garancí ochrany vlastnického práva dle čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny, a proto rozhodnutí napadená ústavní stížností dle §82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zrušil.
Pokud jde o námitku stěžovatelky ohledně průtahů v řízení před obecnými soudy, Ústavní soud se jí podrobněji nezabýval s ohledem na meritorní výrok. Nadto považuje Ústavní soud za důležité také zdůraznit, že se lze domáhat ochrany před průtahy v řízení před obecnými soudy jedině tehdy, pokud se jedná o aktuální a trvající stav, jenž má být v důsledku zásahu Ústavního soudu odstraněn, nelze je proto bez dalšího akceptovat jako důvod pro zrušení napadaných rozhodnutí, neboť eventuální průtahy v řízení nezakládají neústavnost rozhodnutí (ve smyslu jeho věcné nesprávnosti). Nadto lze rovněž ve světle judikatury Evropského soudu pro lidská práva zdůraznit, že délka řízení sama o sobě nesvědčí o existenci průtahů v řízení. Stěžovatelka ostatně ani v ústavní stížnosti kromě některých dat počátků, eventuálně konců jednotlivých fází řízení před obecnými soudy neuvádí konkrétní okolnosti, z nichž by bylo možno neodůvodněnost průtahů v řízení před obecnými soudy odvozovat, rovněž neuvádí, zda využila prostředků k ochraně před průtahy, které jí jednoduché právo [zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů] poskytuje.