ECLI:CZ:US:2005:2.US.54.04
sp. zn. II. ÚS 54/04
Usnesení
II.ÚS 54/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. B., zastoupeného JUDr. M. H., proti rozhodnutí Ministerstva vnitra České republiky ze dne 4. 3. 2003 č. j. OAM-221/Le-11-06-2003, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2003 č. j. 10 Az 109/2003-87, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003 č. j. 2 Azs 47/2003-130, za účasti Ministerstva vnitra České republiky, Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Podanou ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví označené správní rozhodnutí o neudělení azylu jeho osobě, jakož i rozsudky vydané v rámci jejich přezkumu správními soudy. Tvrdí, že v řízení, které vydání těchto rozhodnutí předcházelo, došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, zakotveného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), rovněž tak soudy porušily článek 90 Ústavy ČR, podle něhož mají poskytovat stanoveným způsobem ochranu právům. Domáhá se vyhlášení nálezu, kterým by Ústavní soud všechna označená rozhodnutí zrušil. Zároveň navrhl odložit vykonatelnost napadených rozhodnutí.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že do České republiky přicestoval v únoru 2001. Dne 6. 2. 2003 zde podal žádost o udělení azylu. Žádost odůvodnil tím, že má obavy z návratu do vlasti, kde je trestně stíhán a hrozí mu nespravedlivé odsouzení. Stíhán je v souvislosti se svou podnikatelskou činností, ale tento proces je široce medializován a má politický podtext. Stěžovatel pak vylíčil aktivity akciové společnosti HORIZONT SLOVAKIA, se kterou byl v obchodních vztazích, a vyložil důvody, které podle jeho názoru zakládají obavu, že proces nebude probíhat spravedlivě. Jmenovaná společnost totiž získala pohledávku za státním podnikem Slovenské telekomunikace, které se nehodlala vzdát, což vyvolalo reakci policejních orgánů, které obsadily centrálu společnosti a zabavily její dokumentaci. Stěžovatelovo postavení v čele společnosti se pak stalo předmětem předvolebního boje mezi vládnoucí SDKU a opozicí. Proti společnosti byla sdělovacími prostředky zahájena kampaň, jež vyústila v trestní stíhání stěžovatele. Českou republiku zvolil jako útočiště zejména proto, že zde žije jeho družka. Stěžovatel dále uvedl, že v době podání stížnosti se nacházel ve vydávací vazbě na základě žádosti Okresního soudu v Košicích. Podle zatýkacího rozkazu ze dne 22. května 2002, sp. zn. 8 Ntv 56/02, se měl dopustit trestného činu zpronevěry podle ustanovení §248 odst. 1 a 5 slovenského trestního zákona, podle zatýkacího rozkazu ze dne 21. listopadu 2002, sp. zn. 2 Ntv 122/02, se měl dopustit trestného činu založení, zosnování a podporování zločinecké skupiny podle ustanovení §185a odst. 1, v jednočinném souběhu s trestným činem podvodu podle ustanovení §250 odst. 1 a 5 slovenského trestního zákona. V dalším textu stěžovatel shrnuje průběh řízení před správním orgánem a soudy, cituje z odůvodnění rozsudků Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu, nesouhlasí s hodnocením důkazů, jak bylo rozhodujícími orgány provedeno. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že Slovensko není bezpečnou zemí a právním státem. Uvádí, že na Slovensku, ale i v České republice dochází k excesům, kdy je kriminalizováno podnikání. Připojuje seznam jmen českých podnikatelů, kteří byli či jsou trestně stíháni v souvislosti se svou podnikatelskou činností a jejichž kauzy pozorně sledovaly či sledují sdělovací prostředky. Stěžovatel rovněž vysvětluje, že o azyl nepožádal ihned po příjezdu do České republiky; tlak na jeho osobu se stupňoval a tím rostly i jeho obavy. Situace eskalovala vydáním zatýkacích rozkazů, pak teprve o azyl požádal. Skutkový děj tak byl podle stěžovatele správním orgánem i soudy vyhodnocen nesprávně, čímž bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces.
K podané stížnosti se vyjádřili všichni účastníci řízení.
Ministerstvo vnitra České republiky přípisem ze dne 10. 2. 2005 navrhlo stížnost jako nedůvodnou odmítnout. Popírá, že by bylo v řízení upřeno právo stěžovatele na spravedlivý proces. Naopak, stěžovatel měl možnost správní akt napadnout žalobou a následně i podat kasační stížnost, aniž by mu v realizaci tohoto práva bylo jakkoliv bráněno; tohoto práva stěžovatel také využil. Jiný názor správního orgánu a soudů na posuzovanou věc, než jaký má stěžovatel, nezakládá ještě porušení označeného ústavního práva. V podrobnostech odkázalo ministerstvo na příslušný správní spis.
Také Městský soud v Praze navrhl stížnost odmítnout, eventuálně zamítnout. Ve vyjádření uvedl, že do označených práv stěžovatele ani nemohlo být zasaženo, když právo na soudní ochranu před dopady rozhodnutí správních orgánů vyplývá z odstavce druhého článku 36 Listiny; toho se však stěžovatel nedovolává. Článek 90 pak není ustanovením zakládajícím právo občana. Stěžovatel měl možnost prostředků k ochraně svých práv využít, soud dodržel procesní pravidla přezkumu a ve věci v přiměřené lhůtě rozhodl. V rozhodnutí se soud vypořádal se všemi skutečnostmi, které nyní stěžovatel v textu stížnosti uvádí a výklad aplikovaných ustanovení azylového zákona vychází z ustálené judikatury správních soudů.
Rovněž Nejvyšší správní soud je toho názoru, že stížnost je namístě odmítnout, neboť jeho rozhodnutí není v rozporu s označenými ustanoveními Ústavy ani Listiny. Opakuje, že stěžovatel naplnil podmínky §16 odst. 1 písm. k) azylového zákona, poněvadž je zřejmé, že o udělení azylu požádal pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vydání k trestnímu stíhání, ačkoliv tak mohl učinit již dříve. Své úvahy Nejvyšší správní soud podrobně vyložil v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí, na které odkázal.
Z připojených spisů o správním i soudním řízení Ústavní soud zjistil, že azylové řízení mělo následující průběh. Nejprve rozhodovalo Ministerstvo vnitra ČR, které žádosti stěžovatele nevyhovělo s odkazem na ustanovení §16 odst. 1 písm. k) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o azylu), tedy že žádost byla podána s cílem vyhnout se vydání k trestnímu stíhání. Stěžovatel se totiž dovolával azylu teprve poté, co byl jeho pobyt v Praze vypátrán pomocí Interpolu a byl předán do vydávací vazby, ačkoliv se na území republiky zdržoval již řadu měsíců a měl možnost podat si žádost dříve. Správní orgán provedl podrobné dokazování. Zjišťoval, jaká panovala situace okolo činnosti výše jmenované obchodní společnosti HORIZONT SLOVAKIA a jak probíhalo vyšetřování představitelů této společnosti na Slovensku. Chronologicky uspořádal jednotlivé události až po podání žádosti o azyl. Vzhledem k tomu, že stěžovatel požádal o azyl až poté, co byl vzat do vydávací vazby, ačkoliv mu tvrzené skutečnosti byly známy dávno předtím a nic mu nebránilo o azyl žádat dříve, učinil správní orgán závěr, že jedinou pohnutkou stěžovatele byla snaha vyhnout se na Slovensku trestnímu stíhání. Ministerstvo vnitra též shromáždilo a vyhodnotilo množství informací o situaci na Slovensku pro potřeby posouzení existence překážky vycestování a dospělo k negativnímu závěru.
Správní soud v řízení o žalobě posoudil výhrady stěžovatele a provedl jím navržené důkazy. Ztotožnil se však se závěry správního orgánu a žalobu zamítl. Dospěl k závěru, že byly prokazatelně doloženy okolnosti nasvědčující důvodu pro zamítnutí žádosti podle §16 odst. 1 písm. k) azylového zákona. Navíc stěžovatel ani netvrdil, že se stal nepohodlným slovenským úřadům pro své politické přesvědčení, politickou činnost či projevy, ale orgány státu věnovaly pozornost jeho podnikání, přičemž posuzování legality jeho podnikání je předmětem trestního řízení. Pro aplikaci ustanovení §12 azylového zákona tedy nebyl prostor.
Kasační stížnost Nejvyšší správní soud zamítl, když neshledal důvodnými procesní ani hmotněprávní námitky stěžovatele.
Ústavní soud se nejprve stížností zabýval z hlediska jejích formálních náležitostí vyžadovaných zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Zjistil, že stížnostní lhůta byla dodržena, stěžovatel je v řízení zastoupen advokátem, stížnost je přípustná a po provedení úpravy stížnostního petitu, provedeném k výzvě soudu, má i veškeré náležitosti podání vyžadované zákonem o Ústavním soudu.
Po stránce obsahové Ústavní soud přezkoumal stížnost z důvodů a v rozsahu, jak byly stěžovatelem vymezeny. Z dále uvedených důvodů se ztotožnil s účastníky řízení, že svými rozhodnutími do tvrzeného stěžovatelova ústavně zaručeného práva či svobody nezasáhly a stížnost odmítl.
Předně nutno připomenout, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému soudnictví, a to i soudnictví správního. Neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí a eventuálním porušením běžných práv osob se zabývá pouze tehdy, znamená-li zároveň porušení základního práva či svobody zaručené ústavním zákonem. Nenahrazuje provedené hodnocení důkazů závěry vlastními, správností hodnocení dokazování se Ústavní soud zabývá leda tehdy, pokud byl postup získávání a provádění důkazů v rozporu s ústavními principy práva na spravedlivý proces.
V posuzované věci stěžovatel podal stížnost pro porušení práva na spravedlivý proces, zakotveného v článku 36 odst. 1 Listiny. Jeho porušení spatřuje v tom, že skutkový děj (hovoří o represi jeho osoby) jím vylíčený rozhodující orgány hodnotily jinak, než si představoval. Bližší ústavněprávní argumentaci pak stížnost postrádá. Pokud - a tak je tomu i v tomto případě - stěžovatel v ničem jiném pochybení rozhodujících orgánů nespatřuje a ani nic jiného postupu soudu nevytýká, staví Ústavní soud právě do role třetí instance, což neodpovídá jeho úloze vymezené článkem 83 Ústavy České republiky. Ústavní soud opakovaně judikoval (v obdobné věci např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 532/02), že právo na spravedlivý proces nelze interpretovat tak, že soud je povinen přijmout výklad práva tak, jak je na něj nahlíženo účastníkem řízení. Prostor pro zásah Ústavního soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by takový výklad byl v extrémním rozporu s požadavky ústavnosti. Jinak řečeno, právo na spravedlivý proces nemůže být porušeno tím, že správní orgán či soud vysloví svůj názor, byť se s ním stěžovatel neztotožňuje, na základě takového názoru rozhodne a své rozhodnutí řádně odůvodní. V dané věci se navíc jeví Ústavnímu soudu zcela logickým závěr, k němuž na základě podrobného dokazování a informací samotného stěžovatele dospělo Ministerstvo vnitra ČR a který oba soudy akceptovaly, totiž že je namístě aplikovat §16 odst. 1 písm. k) azylového zákona, neboť jediným motivem stěžovatele získat azyl v České republice byl jeho kalkul, že se takto vyhne trestnímu stíhání na Slovensku.
I kdyby stěžovatel mínil stížnost tak, že bylo vydáním napadených rozhodnutí zasaženo do jeho práva na soudní ochranu, kterou ve věcech přezkumu správních rozhodnutí garantuje článek 36 odst. 2 Listiny (a nikoliv odstavec 1 téhož článku, jak trefně upozornil ve svém vyjádření Městský soud v Praze), na hodnocení věci Ústavním soudem to ničeho nemění. Správní rozhodnutí měl stěžovatel možnost napadnout žalobou a také tak učinil. Rozhodnutí o žalobě pak napadl kasační stížností. Správní soudy obou stupňů o věci jednaly a rozhodly v souladu s příslušnými procesními pravidly a svá rozhodnutí velmi pečlivě odůvodnily. Ani subjektivní právo stěžovatele na soudní ochranu zaručenou mu v rámci práva na spravedlivý proces citovaným ustanovením Listiny tak porušeno nebylo.
Pokud stěžovatel namítá porušení práva "...garantovaného článkem 90 Ústavy...", pak Ústavní soud - opět ve shodě s Městským soudem v Praze - dodává, že nejde o ustanovení zakládající právo občana. Jak již Ústavní soud opakovaně vyložil (např. nález sp. zn. I. ÚS 16/97), jde sice o článek, který s právem na spravedlivý proces úzce souvisí, nicméně lze stěží dovozovat, že by garantoval základní práva či svobody, neboť jeho obsahem je určení principů organizace a činnosti soudů. Také tato úvaha stěžovatele je tedy chybná.
Vzhledem ke shora uvedenému bylo podání stěžovatele shledáno pouhým pokusem učinit z Ústavního soudu další stupeň soustavy správního soudnictví. Protože stěžovatel nebyl na svých ústavních právech žádným z napadených rozhodnutí zkrácen, ústavní stížnost byla podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. května 2005
JUDr. Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu