ECLI:CZ:US:2005:2.US.567.03
sp. zn. II. ÚS 567/03
Usnesení
II.ÚS 567/03
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 26. 10. 2005 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného, v právní věci stěžovatele D. H., zastoupeného JUDr. Ing. J. M., o ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2003, č. j. 36 Co 51/2003-171, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 28. 11. 2002, č. j. 4 C 503/1999-154, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 17. 12. 2003 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž mu byla uložena povinnost zaplatit obchodní společnosti BcB, s.r.o., částku 4 550 Kč s příslušenstvím.
Stěžovatel se domníval, že obecné soudy vydáním napadených rozhodnutí porušily jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a zprostředkovaně i právo vlastnické ve smyslu čl. 11 Listiny.
V průběhu řízení před Ústavním soudem došlo ke změně v osobě soudce zpravodaje tak, že v souladu s §8 odst. 8 rozvrhu práce Ústavního soudu byla s účinností od 22. 6. 2004 tato ústavní stížnost přidělena soudkyni JUDr. Michaele Židlické. Dle §8b téhož předpisu se ústavní stížnost projedná v senátu, v němž zasedá soudce zpravodaj, přičemž spisová značka věci zůstává nezměněna. Z tohoto důvodu ve věci rozhodoval čtvrtý senát Ústavního soudu.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas a splňuje veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k jejímu věcnému přezkumu. Za tímto účelem si Ústavní soud vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 3, sp. zn. 4 C 503/1999, z nějž vyplynulo následující:
Dne 7. 7. 1999 bylo u Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") zahájeno řízení, v němž se obchodní společnost BcB, s.r.o., (dále jen "vedlejší účastnice") domáhala, aby byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit jí z titulu smluvní pokuty částku 4 550,- Kč s příslušenstvím. Obvodní soud rozsudkem ze dne 19. 6. 2000, č. j. 4 C 503/99-31, žalobě vedlejší účastnice vyhověl, toto rozhodnutí však bylo k odvolání stěžovatele usnesením Městského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2001, č. j. 18 Co 607/2000-42, zrušeno a věc byla vrácena soudu prvního stupně za účelem doplnění dokazování. Obvodní soud následně rozsudkem ze dne 28. 11. 2002, č. j. 4 C 503/1999-154, opětovně přiznal vedlejší účastnici právo na předmětné plnění. Vycházel přitom ze zjištění, že dne 28. 5. 1998 byla mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí platně uzavřena smlouva o umístění technického zařízení, na jejímž základě byl stěžovateli za účelem podnikání zapůjčen kávomlýnek s tím, že stěžovatel bude po dobu 4 let od vedlejší účastnice pravidelně odebírat určené množství kávy. Stěžovatel tuto svou povinnost nesplnil, vedlejší účastnice proto odstoupila od smlouvy a uplatnila nárok na smluvní pokutu dle čl. 16 smlouvy. Stěžovatel namítal, že smlouva o umístění technického zařízení ze dne 28. 5. 1998 nebyla platně uzavřena, neboť M. K., který ji za vedlejší účastnici podepsal, nebyl k provedení takového úkonu řádně zmocněn. M. K. vykonával činnost pro vedlejší účastnici na základě mandátní smlouvy, jež mu výslovně zapovídala vedlejší účastnici zavazovat. Nedostatek zmocnění se vedlejší účastnice pokusila zhojit předložením plné moci ze dne 23. 3. 1998, jež opravňovala M. K. k podepisování obchodních smluv souvisejících s umísťováním a zapůjčováním techniky zákazníkům a smluv týkajících se odběru kávy, nicméně tato plná moc jednak nebyla zmocněncem akceptována, neboť ji nepodepsal, a ani nebyla vedlejší účastnicí řádně vyhotovena, když z označení zmocnitele, jakož i ze skutečnosti, že plná moc není vystavena na hlavičkovém papíře, bylo zřejmé, že ji jednatel vedlejší účastnice podepsal nikoliv jménem společnosti, nýbrž jako soukromá osoba. Je rovněž možné se domnívat, že předmětná plná moc byla dodatečně účelově vyhotovena, poté, co se vedlejší účastnice dostala do důkazní nouze.
Soud prvního stupně výše uvedeným námitkám stěžovatele nepřisvědčil, přičemž v této souvislosti odkázal na znění §23 a §31 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), kde je rozlišováno uzavření dohody o plné moci a udělení plné moci. Dle názoru obvodního soudu byla dohoda o plné moci uzavřena současně s podpisem mandátní smlouvy a k udělení plné moci došlo následně dne 23. 3. 1998 jednostranným právním úkonem vedlejší účastnice. Soud prvního stupně se zabýval i dalšími námitkami obžalovaného, týkajícími se údajného předchozího porušení smlouvy ze strany vedlejší účastnice, přičemž dospěl k závěru, že to byl naopak stěžovatel, kdo porušil smlouvu tím, že přestal kávu odebírat.
Rozsudek obvodního soudu napadl stěžovatel odvoláním. V něm uvedl, že soud prvního stupně chybně zhodnotil výsledky provedeného dokazování a dospěl k nesprávným právním závěrům. Stěžovatel konstatoval, že smlouva o umístění technického zařízení je neplatná, a to zejména z toho důvodu, že nebyla ze strany vedlejší účastnice uzavřena oprávněnou osobou. Jak vyplynulo z provedeného dokazování, vedlejší účastnice původně vycházela z přesvědčení, že k tomu, aby její obchodní zástupci mohli jejím jménem uzavírat smlouvy se zákazníky, postačovala mandátní smlouva. Tento názor se ukázal být mylným, neboť v mandátní smlouvě nebylo na toto jejich oprávnění pamatováno. Teprve k námitce stěžovatele vedlejší účastnice předložila plnou moc ze dne 23. 3. 1998, jež nedostatek zmocnění obchodního zástupce zhojovala. Stěžovatel zopakoval, že plná moc mohla být vyhotovena dodatečně a následně antidatována, neboť obchodní zástupci vedlejší účastnice, kteří byli slyšeni jako svědci, existenci plné moci nepotvrdili.
Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 23. 10. 2003, č. j. 36 Co 51/2003-171, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Stěžovateli přisvědčil pouze v tom, že mandátní smlouva otázku uzavírání smluv neřešila, ovšem již se neztotožnil s jeho názorem, že předmětná plná moc byla antidatována a že trpěla formální vadami. Skutečnost, že plná moc nebyla vyhotovena na hlavičkovém papíře, nemohla dle odvolacího soudu způsobit její neplatnost, neboť z jejího znění bylo dostatečně zřejmé, že ji udělila vedlejší účastnice, zastoupená jednatelem jako statutárním orgánem. Odvolací soud se ztotožnil i s argumentací soudu prvního stupně týkající se existence ústní dohody o plné moci a následného udělení plné moci zmocnitelem. K argumentu stěžovatele, že svědci nepotvrdili existenci plné moci, odvolací soud uvedl, že ji ani výslovně nepopřeli. Odvolací soud rovněž konstatoval, že M. K. byl k podpisu smlouvy o umístění technického zařízení ze dne 28. 5. 1998 zmocněn mimo jiné i na základě §15 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obchodní zákoník"), dle nějž platí, že kdo byl při provozování podniku pověřen určitou činností, je zmocněn ke všem úkonům k nimž při této činnosti obvykle dochází.
II.
Usnesení městského soudu ze dne 23. 10. 2003, č. j. 36 Co 51/2003-171 a rozsudek obvodního soudu ze dne 28. 11. 2002, č. j. 4 C 503/1999-154, napadl stěžovatel svou ústavní stížností. V ní zrekapituloval průběh řízení před obecnými soudy a zopakoval námitky, jež uplatnil v odvolacím řízení. Stěžovatel se především domníval, že obecné soudy postupovaly při hodnocení důkazů v rozporu se základními zásadami občanského soudního řízení a zejména pak v rozporu s §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, když nepřihlédly k tomu, že obchodní zástupci vedlejší účastnice nebyli k výkonu své činnosti dostatečným způsobem zmocněni a tedy jakékoliv smluvní ujednání se zákazníky, jež jménem vedlejší účastnice uzavřeli, bylo od samého počátku neplatné. Výše uvedeným postupem bylo dle názoru stěžovatele porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Ústavní soud následně vyzval účastníky řízení, aby se k obsahu ústavní stížnosti vyjádřili. Obvodní soud odkázal na obsah spisu, průběh dokazování a na odůvodnění svého rozsudku ze dne 28. 11. 2002, č. j. 4 C 503/1999-154. Městský soud se ve lhůtě stanovené Ústavním soudem nevyjádřil. S ohledem na skutečnost, že vyjádření soudu I. stupně neobsahovalo žádné nové skutečnosti či tvrzení, jež by mohly ovlivnit rozhodování Ústavního soudu, nebylo toto vyjádření s ohledem na princip procesní efektivity zasíláno stěžovateli na vědomí.
IV.
Ústavní soud poté posoudil věcnou stránku ústavní stížnosti, přičemž shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
Podstatu ústavní stížnosti tvoří nesouhlas stěžovatele se závěry obecných soudů, že smlouva o umístění technického zařízení ze dne 28. 5. 1998 byla platně uzavřena. Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že jeho posláním je především ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přehodnocovat jimi provedené dokazování a právní závěry na jeho základě učiněné. Pouze tehdy, jestliže současně došlo k neoprávněnému zásahu do některého z ústavně zaručených základních práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Existenci takového zásahu by Ústavní soud mohl dovodit tehdy, jestliže by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, nenalezl.
Pokud jde o otázku platnosti smlouvy o umístění technického zařízení, stěžovatel namítal, že ji jménem vedlejší účastnice uzavřela osoba, jež k takovému úkonu nebyla oprávněna. Stěžovateli lze přisvědčit v tom, že mandátní smlouva uzavřená mezi vedlejší účastnicí a M. K. výslovně zapovídala mandatáři přejímat jménem mandanta jakékoliv závazky. Mandátní smlouva rovněž obsahovala ustanovení, dle nějž její změny či dodatky, což by se zřejmě vztahovalo i na dohodu o plné moci, musí být vyhotoveny písemně a podepsány oběma stranami, jinak jsou neplatné. Bylo by tedy možné dospět k závěru, že ústní dohoda o plné moci, jež modifikovala podmínky výkonu činnosti upravené mandátní smlouvou, byla neplatná pro nedostatek formy. Této neplatnosti by se ovšem s ohledem na §272 odst. 2 obchodního zákoníku mohla domáhat pouze strana mandátní smlouvy, tedy vedlejší účastnice či její obchodní zástupce, což se ovšem nestalo. Nelze tedy mít za to, že by úvaha obecného soudu stran uzavření ústní dohody o plné moci byla v příkrém rozporu s provedenými skutkovými zjištěními. Ke stejnému závěru dospěl Ústavní soud i ve vztahu k námitkám stěžovatele, týkajícím se okolností vyhotovení plné moci a jejích formálních náležitostí. Obecné soudy se námitkami stěžovatele řádně zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí vyložily, z jakých důvodů je neshledaly důvodnými. Právní závěry, obsažené v napadených rozhodnutích, mají dostatečnou oporu v provedeném dokazování, za těchto okolností tedy Ústavnímu soudu nepřísluší je jakkoliv přehodnocovat.
Na základě výše uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že nebylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces, proto ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. 10. 2005
Michaela Židlická
předsedkyně senátu