ECLI:CZ:US:2005:2.US.582.05
sp. zn. II. ÚS 582/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Pavla Rychetského ve věci návrhu stěžovatelů L. F. a nezl. Petra (jedná se o pseudonym), zastoupeného matkou L.F., zastoupených JUDr. Dagmar Křesťanovou, advokátkou, se sídlem Brno, Stará 18-20, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. července 2005, sp. zn. 25 Cdo 1523/2004, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2003 sp. zn. 17 Co 358/2003, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatelé podáním Ústavnímu soudu ze dne 21. října 2005 brojili proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. července 2005 (25 Cdo 1523/2004-181), kterým bylo zamítnuto dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2003 (17 Co 358/2003-152), jímž soud potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 12. března 2003 (8C 19/2001-127) ohledně částky 301.870,- Kč a ohledně povinnosti žalované České republiky zastoupené Ministerstvem vnitra, zaplatit stěžovatelům úrok z prodlení ve výši 3,5% ročně z částky 301.870,- Kč od 18. ledna 2003 do zaplacení a změnil jej ohledně úroku z prodlení za dobu od 2. června 1991 do 17. ledna 2003 a úroků z prodlení ve výši 19,5 % ročně z částky 301.870,- Kč za dobu od 18. ledna 2003 do zaplacení tak, že žaloba se zamítá.
Stěžovatelé svou ústavní stížností napadli předmětné rozhodnutí obecných soudů s poukazem na blíže rozvedené skutkové okolnosti a namítané nedostatky při výkladu vzniku nároku na placení úroků z prodlení dle ust. §517 zák. č. 40/1964 Sb. v platném znění (dále jen "občanský zákoník"). Pokud Česká republika zastoupená Ministerstvem vnitra uznala svou odpovědnost za způsobenou škodu, pak byla povinna toto plnění řádně a včas poskytovat. Jestliže výše plnění závisí na úvaze soudu nebo znaleckém posudku, nic to nemění na povinnosti dlužníka platit dluh řádně a včas. Znaleckým posudkem se zjistilo kolik má žalovaná uhradit, ale bylo věcí žalované, aby si výši své povinnosti zjistila sama tak, aby ji mohla splnit řádně a včas. V případě, že by procesní úkony měly přímý vliv na hmotněprávní nárok, respektive na jeho výši, bylo by to v rozporu s ústavně zaručenými právy stěžovatelů.
Stěžovatelé poukázali na rozpor mezi názorem dovolacího a odvolacího soudu, jež uvedl, že stěžovatelům vznikl nárok na příslušenství až doručením znaleckého posudku žalované dnem 17. ledna 2003. Dovolací soud v odůvodnění rozhodnutí nevyjádřil závazný právní názor ke vzniku nároku na placení úroků z prodlení, jen uvedl, že s názorem soudu odvolacího se neztotožnil. Stěžovatelé považují postup dovolacího soudu za nesprávný, neboť dle jejich názoru rozhodnutí odvolacího soudu mělo být Nejvyšším soudem ČR zrušeno a věc vrácena k novému projednání.
Stěžovatelé tvrdili, že rozhodnutím napadeným ústavní stížností Nejvyšší soud ČR i Městský soud v Praze zasáhl do jejich ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces plynoucího z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 37 odst. 3 Listiny, jež zaručuje všem účastníkům řízení rovnost. Dále čl. 26 odst. 3 Listiny, jež zaručuje každému právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací. Občany, kteří toto právo nemohou bez své viny vykonávat (tím spíše, pokud nemohou práci konat vinou státu), stát v přiměřeném rozsahu hmotně zajišťuje. Obecné soudy neposkytly ochranu právům stěžovatelů zákonem stanoveným způsobem a proto navrhli, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil rozhodnutí napadené ústavní stížností.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 7, z něhož vyplynuly dále uvedené základní skutečnosti.
Právní předchůdce stěžovatelů J. Š. se domáhal na České republice - Ministerstvu vnitra náhrady škody na zdraví, na bolestném, na ztížení společenského uplatnění a na ztrátě na výdělku v celkové částce 263.918,80 Kč s příslušenstvím. Zranění - zástřel, v jehož důsledku byl plně invalidním, mu bylo způsobeno v Brně dne 22. srpna 1969 příslušníky veřejné bezpečnosti při jejich zásahu proti demonstracím. Žaloba však byla Obvodním soudem pro Prahu 7 (8 C 26/1993) zamítnuta pro překážku věci rozsouzené. Rozhodnutí bylo potvrzeno odvolacím soudem a Nejvyšší soud ČR dovolání zamítl. Právní předchůdce stěžovatelů podal ústavní stížnost k Ústavnímu soudu, ale dne 27. září 1998 zemřel a do řízení vstoupili jeho právní nástupci - stěžovatelé. Ústavní soud návrhům stěžovatelů vyhověl a nálezem ze dne 17. ledna 2001 sp. zn. I.ÚS 281/97 všechna napadená rozhodnutí zrušil.
Právní předchůdce stěžovatelů a žalovaná v souladu s ust. §92 odst. 1 občanského zákoníku upravili sporná práva dohodou dne 6. září 1991 a 10. září 1991, kdy žalovaná uznala svoji odpovědnost za způsobenou škodu. Sjednaná částka byla řádně vyplacena a co se týče renty do budoucna, měla být uzavřena dohoda jiná, ale k jejímu uzavření nedošlo. Obvodní soudu pro Prahu 7 pokračoval v řízení a rozhodl rozsudkem ze dne 12. března 2003 (8C 19/2001-127), kterým uložil žalované povinnost zaplatit stěžovatelům částky 301.870,- Kč s příslušenstvím. Dále do požadovaných částek 8.786,80 Kč a 204.750,- Kč s příslušenstvím řízení zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud, Městský soud v Praze, rozsudkem ze dne 11. listopadu 2003 (17 Co 358/2003-152) potvrdil rozsudek ohledně povinnosti žalované zaplatit stěžovatelům úrok z prodlení ve výši 3,5% ročně z částky 301.870,- Kč od 18. ledna 2003 do zaplacení, změnil jej ohledně úroku z prodlení za dobu od 2. června 1991 do 17. ledna 2003 a úroků z prodlení ve výši 19,5 % ročně z částky 301.870,- Kč za dobu od 18. ledna 2003 do zaplacení tak, že žalobu zamítl.
Nejvyšší soud ČR zamítl dovolání stěžovatelů rozsudkem ze dne 27. července 2005 (25 Cdo 1523/2004-181), dle ustanovení §243b odst. 2, věta před středníkem zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o.s.ř."), neboť dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí obecného soudu pouze z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů.
Stěžovatelé nenapadají skutková zjištění, z nichž vycházely obecné soudy všech tří stupňů. Ústavní stížnost směřuje proti právnímu posouzení věci, resp. nesprávné aplikaci příslušných ustanovení jednoduchého práva na zjištěný (a nesporný) skutkový stav, a to ve zcela shodném smyslu a rozsahu, jak byly uplatněny již v řízení před obecnými soudy, kterýmižto tvrzeními se obecné soudy zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí se s nimi náležitě vypořádaly (§157 odst. 2 o.s.ř.); z hlediska ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) jim proto nelze nic vytknout.
Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR), a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností; jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly a nebyly stěžovateli ani tvrzeny.
Již samotné důvody ústavní stížnosti, jimiž stěžovatelé svá tvrzení o porušení ústavně zaručených práv podložili (nepřiznání příslušenství náhrady škody), vyvolávají pochybnosti o tom, že jimi stěžovatelé usilují o přezkum věcné správnosti či legality jimi napadených rozhodnutí obecných soudů, a že tak přehlížejí ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu, dle níž se takový přezkum z pravomoci Ústavního soudu vymyká (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další); protože jde o konstantní judikaturu Ústavního soudu obecně přístupnou, pro odůvodnění tohoto usnesení postačí stěžovatele na ni odkázat, aniž by se jevila potřeba k zásadám dříve vyloženým cokoli dodávat. Je totiž v pravomoci Nejvyššího soudu ČR, jako vrcholného soudního orgánu ve věcech patřících do pravomoci soudů v občanském soudním řízení a v trestním řízení, aby prováděl sjednocování judikatury nižších soudů stran výkladu jednoduchého práva [§14 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů], jak se v dané věci stalo.
Z obsahu ústavní stížností napadeného rozsudku zásah do práv, které stěžovatelé v návrhu uplatňují, shledán nebyl. Dovolací soud postupoval podle §242 o.s.ř., dovolání stěžovatelů bylo přípustné dle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť dovolání směřovalo proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ohledně úroků z prodlení z částky 301.780,- Kč. Dovolatelé namítali nesprávné posouzení stanovení počátku prodlení žalované s plněním jejího dluhu z titulu náhrady škody. Nejvyšší soud ČR přezkoumal předchozí řízení a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné. Z toho důvodu je zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí, s jehož obsahem se Ústavní soud ztotožňuje, se zabýval otázkou prodlení se splněním peněžitého závazku.
Ústavní soud konstatuje, že dovolací soud své rozhodnutí řádným, vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem, v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, odůvodnil tak, jak vyžadují příslušná ustanovení o.s.ř. (zejména §2, §132, §157) a vyložil ustanovení §517 odst. 1, 2, §121 odst. 3, §563 občanského zákoníku, dle kterého dlužník, který svůj dluh řádně a včas nesplní, je v prodlení a věřitel má právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení. K splatnosti závazku k náhradě škody uvedl, že pokud není doba splatnosti stanovena právním předpisem a nebyla ani dohodnuta mezi škůdcem a poškozeným, měl by být rozhodný okamžik první den po tom, kdy byl škůdce poškozeným o splnění požádán. Konstatoval, že právním základem závazku žalované k plnění není nárok poškozeného na náhradu škody na zdraví, nýbrž projev vůle žalované poskytnout mu odškodnění. Toto uznání nebylo učiněno formálně-právně kvalifikovaným způsobem, a vzhledem k tomu, že návrh na dohodu ohledně platební povinnosti žalované nebyl poškozeným přijat, nemohlo toto uznání založit závazek, z něhož by vyplýval přímý nárok na plnění. Pokud tedy nenastala splatnost pohledávky žalobce na plnění, nelze stěžovatelům přiznat vznik nároku na úroky z prodlení od data 2. června 1991. Právní závěry soudu jsou výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti, a rozhodnutí dovolacího soudu je v souladu s konstantní judikaturou Ústavního soudu. Okolnost, že se stěžovatelé se závěry napadeného rozhodnutí neztotožňují, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.
Protože ve věci posuzované ústavní stížnosti Ústavní soud neshledal porušení ani jiného ústavně zaručeného práva, než na který (čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 26 odst. 3 Listiny) poukazovali stěžovatelé, nezbylo než ústavní stížnost posoudit jako zjevně neopodstatněnou, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána již samotnou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 6. prosince 2005
Dagmar Lastovecká v. r.
předsedkyně senátu