ECLI:CZ:US:2005:2.US.596.05
sp. zn. II. ÚS 596/05
Usnesení
II. ÚS 596/05
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti J. B., právně zastoupeného JUDr, PhDr. Jaroslavem Padrnosem, CSc., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 8. 2005, sp. zn. 9 To 337/2005, a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 13. 6. 2005, sp. zn. 70 Nt 3628/2005, takto:
Ústavní stížnost s e odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností zaslanou Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných usnesení, neboť má za to, že obecné soudy svým postupem zasáhly do jeho základních práv a svobod garantovaných ustanovením čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Výše citovaným usnesením ze dne 11. 8. 2005 zamítl krajský soud stížnost stěžovatele proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 13. 6. 2005, č. j. 70 Nt 3628/2005, kterým byl stěžovatel vzat do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a) trestního řádu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že soudy shledaly důvod vazby v tom, že po něm bylo vyhlášeno celostátní pátrání, protože se nedostavoval k úkonům v trestním řízení. Z trestního spisu však vyplývá, že nebyl orgány činnými v trestním řízení ani jednou obeslán na adresu současného trvalého bydliště. Pokud by bylo postupováno v souladu se zákonem a stěžovatel byl obesílán na tuto adresu, tak by se k úkonům v trestním řízení řádně dostavoval. Plně spolupracuje s orgány činnými v trestním řízení a má za to, že z provedeného dokazování jasně vyplývá, že se stal obětí podvodu ze strany osoby, která se mu představovala jako L.
Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti a nic nebrání posouzení její důvodnosti.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do jejich rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
V konkrétní věci, resp. v rámci posuzování tzv. vazebních rozhodnutí obecných soudů, je Ústavní soud oprávněn zasáhnout, pokud shledá, že rozhodnutí obecného soudu o vazbě není podloženo zákonným důvodem, nebo jestliže jsou tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku. Především obecné soudy jsou povolány k výkladu zákonných znaků "konkrétních skutečností" vztahujících se k důvodům vazby, a při důkladné znalosti skutkových okolností, jakož i důkazní situace, mají povinnost v každém stádiu trestního řízení posoudit, zda je další trvání vazby opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak.
Ohledně institutu vazby, resp. právního obsahu vazby jako takové, Ústavní soud již v minulosti ve své judikatuře vyjádřil, že představuje vymezení ústavně akceptovatelných důvodů omezení osobní svobody obviněného s cílem znemožnit zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení. Takové omezení za podmínky presumpce neviny slouží orgánům činným v trestním řízení k uskutečnění a ukončení řízení, jehož primárním účelem přitom není jenom "spravedlivé potrestání pachatele", ale i "fair proces" (srov. Pl. ÚS 4/94, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 2., Praha, C. H. Beck 1995, str. 57).
Z obsahu ústavní stížnosti a předložených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel je stíhán pro pokračující trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. a), odst. 4 trestního zákona. Napadeným usnesením Městského soudu v Brně byl stěžovatel vzat do vazby z důvodu podle §67 písm. a) trestního řádu. Podle odůvodnění usnesení obviněný v posledních třech letech několikrát měnil místo bydliště, v současném místě bydlí teprve poslední tři měsíce. Před tím místa střídal a navíc se živil příležitostným způsobem, naposledy pravidelně pracoval v r. 2002-2003. Kromě toho bylo po obviněném vyhlášeno celostátní pátrání, které teprve v červnu 2005 vedlo k zajištění jeho osoby. Sama tato skutečnost, jak uvedl soud, by však nepostačovala ke vzetí do vazby, ale obviněnému je k tíži, že je ohrožen vysokým trestem odnětí svobody na 5-12 let. S přihlédnutím k podílu obviněného na spáchání trestného činu, k jeho trestní minulosti a ostatním okolnostem dospěl soud k závěru, že obviněnému hrozí konkrétně nepodmíněný trest odnětí svobody přesahující hranici 8 let. Soud však neshledal důvodným návrh státního zástupce na uvalení vazby i z důvodu podle §67 písm. b) trestního řádu.
V odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení krajský soud jako soud stížnostní uvedl, že napadené rozhodnutí městského soudu je po věcné stránce správné. Stěžovatel byl v minulosti vícekrát soudně trestán pro majetkovou trestnou činnost. Ve lhůtě podmíněného propuštění z výkonu trestu se opět dopustil majetkové trestné činnosti a za účelem rozhodnutí o nařízení výkonu nevykonaného zbytku trestu byl na něho vydán příkaz k zatčení a vyhlášeno celostátní pátrání. Obviněný od posledního výkonu trestu odnětí svobody měnil svoje bydliště, aniž tuto skutečnost nahlásil příslušným orgánům a nebylo možno jej zajistit ani na základě vyhlášeného celostátního pátrání. Nadto krajský soud konstatoval, že ze zjištěných skutečností vyplývají rovněž důvody pro uvalení vazby předstižné (§67 písm. c) trestního řádu), neboť stále pokračuje v trestné činnosti, která je pro něj zdrojem obživy. Protože však stížnost podal pouze obviněný, nikoli státní zástupce, nemohl krajský soud rozhodnout v jeho neprospěch.
Ústavní soud na základě přezkoumání napadených rozhodnutí shledal, že mezi skutkovými zjištěními o osobě stěžovatele a právními závěry obecných soudů stran uvalení tzv. vazby útěkové neexistuje extrémní rozpor, který by odůvodňoval zásah Ústavního soudu. Všechny skutečnosti objektivní povahy, tj. skutečnosti nasvědčující spáchání skutků, pro něž bylo zahájeno trestní stíhání, počet útoků, opakování majetkové trestné činnosti, poměry atd., obecné soudy náležitě vyhodnotily a právní závěry, k nimiž dospěly, se Ústavnímu soudu jeví jako přiléhavé. V daném případě proto Ústavní soud současné trvání omezení osobní svobody stěžovatele z důvodu dle §67 písm. a) trestního řádu shledává přípustným z pohledu ústavněprávních kautel obsažených v trestním procesu, tj. že omezení osobní svobody stěžovatele odůvodněné dle §67 písm. a) trestního řádu je ve vztahu proporcionality k ústavně konformnímu veřejnému zájmu na účinném stíhání trestné činnosti.
Podstata stěžovatelovy ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry napadených usnesení. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu zjevně nepřísluší. Stejně tak skutečnost, že soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (k tomu též sp. zn. II. ÚS 294/95 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 5. N. 63). Stěžovatelova námitka ohledně doručování obsílek do místa jeho bydliště nemůže shora uvedené závěry nikterak ovlivnit, neboť důvodem vazby nebyla okolnost, že by se stěžovatel nedostavoval k úkonům v tomto trestním řízení.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo než ustavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2005
Jiří Nykodým
předseda senátu