ECLI:CZ:US:2005:2.US.627.02
sp. zn. II. ÚS 627/02
Usnesení
II.ÚS 627/02
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Pavla Holländera a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Ing. V. P., zastoupeného JUDr. M. S., proti rozsudku Okresního soudu pro Prahu - východ, č. j. 13 T 223/2000-286, ze dne 18. 10. 2001, a usnesení Krajského soudu v Praze, sp. zn. 9 To 262/2002, ze dne 7. 8. 2002, za účasti Okresního soudu pro Prahu - východ a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že byl rozsudkem Okresního soudu pro Prahu - východ, č. j. 13 T 223/2000-286, ze dne 18. 10. 2001, uznán vinným ze spáchání trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální a zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. z. a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu dvou let. Spoluobžalovaný Ing. I. Š. byl taktéž uznán vinným uvedeným trestným činem, ale soud v jeho případě odlišně vymezil období, v němž se měl se stěžovatelem na spáchání skutku podílet a uložil mu mírnější trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu osmnácti měsíců. Odvolání proti uvedenému rozsudku, které podali pouze oba obžalovaní, však Krajský soud v Praze svým usnesením sp. zn. 9 To 262/2002, ze dne 7. 8. 2002, zamítl. Uvedeného trestného činu se měl stěžovatel dopustit tím, že spolu se spoluobžalovaným Ing. Š., jakožto jednatelé společnosti neodvedli sraženou daň z příjmu fyzických osob a sražené pojistné na zdravotní pojištění za své zaměstnance a nesplnili tak svou zákonnou povinnost v celkové výši 494.355, Kč, na níž se Ing. Š. podílel do výše 174.859,- Kč.
Stěžovatel ve své obsáhlé ústavní stížnosti, podané dne 24. 9. 2002 a doplněné podáním ze dne 24. 10. 2002, napadenému rozsudku soudu prvního stupně vytýká, že soud výrok v zásadě neodůvodnil a nevyplývá z něj, o jaké důkazy soud opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů. Stěžovatel soudem mu vytýkané jednání co do objektivní stránky před soudem doznal, zastával však názor, že podíl obou jednatelů společnosti na skutku si byl roven. Oba obecné soudy však přes stěžovatelem dokládané skutečnosti a navrhované důkazy stran jednání Ing. Š. vyhodnotily podíl Ing. Š. na spáchaném skutku odlišně od stěžovatele, když uvěřily obhajobě Ing. Š., že od června 1998 mu bylo stěžovatelem znemožněno účastnit se na řízení společnosti tím, že mu bylo stěžovatelem zrušeno podpisové právo k účtu střediska Ř. a znemožněn přístup do sídla společnosti v Ř., a že tedy neměl možnost zasahovat do dění společnosti a nemůže tedy ani nést odpovědnost za neodvedení daní a dávek za období od června 1998 do prohlášení konkursu dne 28. 7. 1999. V podaném odvolání a v rámci řízení před Krajským soudem v Praze stěžovatel navrhoval doplnění dokazování a předložil kopie listin z účetnictví společnosti. V rámci veřejného zasedání však odvolací soud doplnil dokazování jen zčásti s tím, že odmítl provést doplnění dokazování, které by mohlo zhoršit postavení spoluobžalovaného Ing. Š., neboť okresní státní zastupitelství nepodalo v jeho neprospěch odvolání. Jako nadbytečný zamítl odvolací soud rovněž návrh stěžovatele na doplnění dokazování znaleckým posudkem z oboru ekonomie a účetnictví. Bez tohoto znaleckého posudku však podle stěžovatelova názoru nelze posoudit finanční situaci společnosti a ověřit zprávy finančního úřadu a Všeobecné zdravotní pojišťovny o neodvedení finančních dávek. Rozdílný podíl obou obžalovaných na spáchaném skutku ponechal přitom odvolací soud beze změny a odvolání podaná oběma obžalovanými zamítl. Obecné soudy tak ve svých rozhodnutích nepřihlédly k nekalé hospodářské činnosti Ing. Š., který svým jednáním nemalou měrou přispěl ke špatné hospodářské situaci společnosti, a nezabývaly se důvody, které k neodvedení finančních dávek vedly (stěžovatel v tomto směru odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 3 Tz 155/2000). Obecné soudy podle stěžovatelova názoru rovněž nijak nevyhodnotily zjištění, že Ing. Š. nespolupracoval se správci konkursní podstaty, že připravil společnost o milionové částky v hotovosti a milionový majetek v období, které je v souvislosti se spáchaným skutkem dáváno za vinu jen stěžovateli, a že nezpřístupnil účetní doklady b. střediska společnosti. Soudy se rovněž nezabývaly skutečností, že stěžovatel sám podal dvakrát návrh na prohlášení konkursu, a že ze svých soukromých prostředků zaplatil na dluh společnosti 110.000,- Kč. Napadeným rozhodnutím obecných soudů proto stěžovatel vytýká porušení ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., v jehož důsledku bylo dotčeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, a navrhuje proto, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu pro Prahu - východ, sp. zn. 13 T 223/2000, a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Okresního soudu pro Prahu - východ, Krajského soudu v Praze a Krajského státního zastupitelství v Praze. Okresní státní zastupitelství Praha - východ se postavení vedlejšího účastníka vzdalo.
Okresní soud Praha - východ ve svém vyjádření nesouhlasí se stěžovatelovými námitkami, že rozhodnutí soudu I. stupně bylo učiněno na základě neúplných skutkových zjištění, když toto pochybení nebylo podle stěžovatele odstraněno ani odvolacím soudem, který z části dokazování doplnil. Z provedeného dokazování bylo možno podle vyjádření okresního soudu vyvodit spolehlivá skutková zjištění, pokud jde o podstatu věci, a zda a v jakém rozsahu se stěžovatel dopustil žalovaného trestného činu. V dalším soud odkazuje na důvody rozvedené v jeho rozsudku ze dne 18. 10. 2001.
Krajský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že ji považuje za nedůvodnou. Námitky v ní uvedené byly uplatněny již v důvodech odvolání, o němž krajský soud rozhodl usnesením, ve kterém vyjádřil své stanovisko k těmto námitkám. Na toto rozhodnutí proto Krajský soud v Praze plně odkazuje a vyslovuje přesvědčení, že postupem krajského soudu žádná práva stěžovatele, zaručená mu Ústavou ČR, nebyla porušena.
Ve svém vyjádření Krajské státní zastupitelství v Praze sděluje, že usnesení Krajského soudu v Praze považuje za správné a zákonné. Dokazování bylo provedeno v rozsahu nezbytném pro správné posouzení věci a vypracování znaleckého posudku bylo zcela nadbytečné. Odkazuje na obsah odůvodnění zmíněného rozhodnutí Krajského soudu v Praze a navrhuje odmítnutí ústavní stížnosti s tím, že postavení vedlejšího účastníka řízení nevyužije.
V průběhu řízení před Ústavním soudem došlo ke změně v osobě soudce zpravodaje tak, že v souladu s §8 odst. 8 rozvrhu práce Ústavního soudu byla ústavní stížnost s účinností od 22. 6. 2004 přidělena soudkyni Michaele Židlické. Dle §8b téhož předpisu se ústavní stížnost projedná v senátě, v němž zasedá soudce zpravodaj, přičemž spisová značka věci zůstává nezměněna. Z tohoto důvodu ve věci rozhodoval čtvrtý senát Ústavního soudu.
Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti v zásadě opakuje námitky, které vznesl již v písemném odůvodnění odvolání proti rozhodnutím soudu I. stupně ze dne 28. 2. 2002 (č.l. 295-298) a v průběhu veřejného zasedání (č.l. 368). Ústavní soud v této souvislosti zjišťuje, že odvolací soud se zmíněnými námitkami stěžovatele zabýval, ale nepřisvědčil jim. Pokud tedy stěžovatel tyto námitky opakuje v ústavní stížnosti, staví tak Ústavní soud do role další soudní instance, která Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod.
Meritum ústavní stížnosti představuje stěžovatelova námitka týkající se hodnocení důkazů ze strany orgánů činných v trestním řízení, při němž bylo podle stěžovatelova názoru porušeno ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Tuto námitku však stěžovatel nevztahuje na otázku spáchání trestného činu samotného, který byl přesvědčivě doložen listinnými důkazy předloženými Finančním úřadem v Ř. a Všeobecnou zdravotní pojišťovnou ČR, specifikujícími částky neodvedené za jednotlivé měsíce od ledna 1998 do prohlášení konkursu 28. 7. 1999, jakož i výslechem stěžovatele u hlavního líčení, při němž se k neodvedení daně z příjmu a pojistného na zdravotní pojištění doznal. O neodvedení těchto plateb nevznikla tedy v průběhu trestního řízení žádná pochybnost, stěžovatel však namítá, že obecné soudy neodůvodněně dovodily u spoluobžalovaného Ing. Š. jeho menší podíl na spáchání skutku, na němž se měl podílet pouze od ledna 1998 do 20. května 1998. Podle stěžovatelova názoru byl ale podíl Ing. Š. rovnocenný jeho míře zavinění. Pro toto tvrzení snáší stěžovatel důkazy, které uplatnil již v odvolacím řízení. Závěry obecných soudů se stěžovatel cítí být poškozen navíc i proto, že vynaložil velké úsilí, aby eliminoval počínaní spoluobžalovaného Ing. Š., jenž odčerpal ze společnosti mnoho finančních prostředků, a že na rozdíl od spoluobžalovaného uznal odpovědnost jako jednatel společnosti za neodvedení plateb a část dluhu společnosti ze svých soukromých prostředků i splatil. V konečné fázi však byl navzdory tomu potrestán přísněji než spoluobžalovaný.
Z připojeného spisového materiálu Ústavní soud shledává, že v posuzované věci bylo nalézacím soudem provedeno poměrně obsáhlé dokazování, které reagovalo i na obhajobu stěžovatele. Samotné odůvodnění prvoinstančního soudního rozhodnutí v posuzované věci, jak ostatně konstatoval i odvolací soud, bylo však kusé a dostatečně nevysvětlilo úvahy, kterými se okresní soud při hodnocení důkazů řídil. Tento evidentní nedostatek však byl podle názoru Ústavního soudu dostatečně napraven v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, které je natolik podrobné, že postihlo všechny podstatné okolnosti posuzovaného případu. Vysvětlilo v tomto směru i to, jakými úvahami se obecný soud řídil při posuzování odpovědnosti obou obžalovaných za spáchaný skutek a proč nepovažuje za nezbytné provádět další důkazy, včetně oběma obžalovanými navrhovaného vyžádání znaleckého posudku z oboru ekonomiky a účetnictví (č.l. 375-377). Soudy při posuzování podílu stěžovatele a spoluobžalovaného Ing. Š. na trestné činnosti vycházely z jednoznačné snahy stěžovatele omezit podíl spoluobžalovaného Ing. Š. na rozhodování o nakládání s finančními prostředky společnosti zrušením jeho podpisového práva k účtu střediska společnosti v Říčanech a dále zohlednily i okolnost, že na účtu společnosti se běžně pohybovaly finanční prostředky postačující k odvedení předmětných plateb. Odvolací soud při rozhodování o odvolání nemohl rovněž pominout skutečnost, že odvolání podali jen oba obžalovaní a nikoliv státní zástupce, což v dané věci znamenalo vázanost dalšího rozhodování zásadou reformatio in peius. Ke stěžovatelem vznesené námitce, že by mu i tak přehodnocení míry zavinění obou obžalovaných mohlo přinést zlepšení jeho postavení, Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy za situace, kdy skutková podstata daného trestného činu byla po stránce objektivní i subjektivní u obou obžalovaných naplněna, v odůvodnění výše trestu v napadených rozhodnutích výslovně zmínily, že již při výměře výše trestu přihlédly ke snaze stěžovatele minimalizovat rozsah dlužných částek a vyměřily mu tak výši trestu v dolní polovině zákonné trestní sazby a volily podmíněný trest odnětí svobody.
Ke stěžovatelem vyjádřenému nesouhlasu s hodnocením provedených důkazů obecnými soudy pak Ústavní soud konstatuje, že z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy ČR vychází též zásada volného hodnocení důkazů, z níž mimo jiné vyplývá, že obecné soudy hodnotí důkazy podle své úvahy, v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. To se týká i stěžovatelem uplatněných námitek k hodnocení provedených důkazů obecnými soudy a neprovedení navrhovaného znaleckého posudku. Ústavnímu soudu v tomto smyslu nenáleží provádět přehodnocování dokazování, jež obecné soudy provedly. Toto mu přísluší pouze za situace, kdy při důkazním řízení byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. K tomu může dojít tehdy, jsou-li právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají, popřípadě skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (viz např. nález Ústavního soudu vedený pod sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34). Ústavní soud se tak může hodnocením důkazů obecným soudem zabývat jen tehdy, zjistí-li libovůli v jeho postupu, tj. že jeho závěry jsou zjevně neudržitelné ve vztahu ke skutkovým zjištěním, nebo že obecný soud porušil procesní principy obsažené v ústavním pořádku.
Obecným soudům musí být vždy dán určitý prostor pro uvážení, které umožňuje při rozhodování ve věci přihlédnout ke konkrétním zvláštnostem každého jednotlivého případu, kdy právě obecný soud je tím soudem, jenž má na mysli ustanovení čl. 40 Listiny, které stanoví, že jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Ústavní soud nemůže v tomto směru činnost obecných soudů nahrazovat. Závěry, ke kterým v posuzované věci dospěly oba obecné soudy, nelze v tomto směru považovat za závěry, které by byly v extrémním nesouladu s provedenými důkazy anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly, kdy pouze takový nesoulad by zásah Ústavního soudu odůvodňoval. Obecné soudy, zejména však odvolací soud, v reakci na stěžovatelem podané odvolání při hodnocení důkazů a rozhodování v dané trestní věci vycházely z celého provedeného dokazování a v odůvodnění svých rozhodnutí vyložily, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily. Ústavní soud v posuzované věci v postupu obecných soudů při hodnocení důkazů neshledal nic, co by svědčilo o překročení mezí ústavnosti z pohledu stěžovatelem namítaného dotčení jeho práva na spravedlivý proces a vyžadovalo proto jeho zásahu.
Vzhledem k uvedeným důvodům Ústavnímu soudu nezbylo než návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. 6. 2005
Michaela Židlická
předsedkyně senátu