ECLI:CZ:US:2005:2.US.688.04
sp. zn. II. ÚS 688/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Mgr. J.R., právně zastoupeného advokátkou JUDr. B.K., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, ze dne 1. 10. 2004, sp. zn. 31 To 360/2004, a usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 3. 9. 2004, sp. zn. 1 Nt 83/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů. Usnesením soudce Okresního soudu v Liberci byl vzat do vazby, jejímž důvodem byly obavy, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul (§67 písm. a) trestního řádu) a dále, že bude působit na dosud nevyslechnuté svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání (§67 písm. b) trestního řádu). Útěkovou vazbu odůvodnil soud tím, že obviněný, který je stíhán pro trestný čin, na který trestní zákon pamatuje možností uložit trest odnětí svobody v rozmezí od pěti do dvanácti roků, je svobodný, jeho podnikatelské aktivity mu umožňují dlouhodobé pobyty v cizině, není vázán k jednomu místu pobytu, se může skrývat. Koluzní vazba byla odůvodněna tak, že je třeba zamezit, aby se oba obvinění (stěžovatel a společník stěžovatele) mohli stýkat a domlouvat na dalších krocích, stěžovatel by mohl by event. působit na dosud nevyslechnuté svědky.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že je stíhán pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 trestního zákona, kterého se měl dle obvinění dopustit tím, že převedl společně s A.K. z účtu společnosti T., s. r. o., částku 4 935 700 Kč na svůj účet, přičemž tato společnost vyhlásila dne 30. 8. 2004 úpadek. Stěžovatel je přesvědčen, že jeho jednání nemůže být považováno za trestný čin podvodu, ale trestný čin zpronevěry dle §248 odst. 3 trestního zákona, a škoda nepřesáhla 5 mil. Kč, když z účtu společnosti převedli částku 4 935 700 Kč. V tomto případě pak stěžovateli hrozí trest odnětí svobody od dvou do osmi let. Nepřipadá proto v úvahu uložení trestu okolo 8 let jako nejnižší výměra odůvodňující uložení útěkové vazby, nejsou-li dány zřejmé indicie, že stěžovatel uprchne nebo se bude skrývat. Podle stěžovatele nelze souhlasit ani s odůvodněním koluzní vazby, neboť pak by bylo umožněno vzít do vazby kohokoliv, u něhož je obava, že spáchal trestný čin ve spolupachatelství či jsou v jeho případu možní svědkové.
Proti usnesení o vzetí do vazby podal stěžovatel stížnost, která byla bez jeho slyšení zamítnuta napadeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec.
Stěžovatel v ústavní stížnosti dále namítá, že byl zadržen dne 2. 9. 2004 v 18.10 hod. a o vazbě soud rozhodl dne 3. 9. 2004 ve 12.43 hod. Po celou dobu zadržení byl bez kontaktu s obhájcem. Neměl tedy možnost přípravy svého slyšení před soudem ve věci vzetí do vazby a vzhledem k tomu, že před stížnostním soudem nebyl vůbec vyslechnut, má za to, že byly porušeny čl. 5 a ž Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a současně i čl. 8 odst. 3 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
S ohledem na shora uvedené námitky stěžovatel navrhuje obě napadená rozhodnutí zrušit, a to pro porušení práva na slyšení soudem dle čl. 5 a 6 Úmluvy o ochraně práv a základních svobod a práva na osobní svobodu dle čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 1 cit. Úmluvy.
K obsahu ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal stanoviska účastníků řízení. Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, odkázal na obsah odůvodnění napadeného usnesení. Dále uvedl, že stěžovatel byl z vazby dne 4. 1. 2005 propuštěn. Okresní soud v Liberci má za to, že všechna příslušná ustanovení trestního řádu byla dodržena a v otázce důvodů vazby odkazuje rovněž na odůvodnění napadeného usnesení.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů a příslušného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především - s odkazem na svoji ustálenou judikaturu - konstatuje, že institut vazby svou povahou i způsobem zákonné úpravy spadá do oblasti trestního práva procesního. Jedná se toliko o zajišťovací opatření a jeho smysl proto nespočívá v tom, aby byl obviněný sankcionován či vychováván, jako tomu je u ukládání trestů. Vazba tedy nesmí být interpretována ani jako prejudikování odsuzujícího rozsudku o vině obžalovaného, jelikož takové její pojetí by zjevně odporovalo ústavnímu principu presumpce neviny, zakotvenému v čl. 40 odst. 2 Listiny. Obsahem právního institutu vazby je proto vymezení ústavně akceptovatelných důvodů omezení osobní svobody obviněného, jehož cílem je zabránit tomu, aby bylo dosažení účelu trestního řízení zmařeno nebo ztíženo. Vazba tedy představuje nezbytné omezení osobní svobody, u něhož platí princip presumpce neviny, a smyslem tohoto omezení je umožnit orgánům činným v trestním řízení uskutečnění a umožnění tohoto řízení (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 271/96, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, str. 156).
V souzené věci stěžovatel především namítá, že napadené rozhodnutí není dostatečně odůvodněné. Ústavní soud zdůrazňuje, že každé rozhodnutí o vazbě představuje výrazný zásah do osobní svobody jedince (čl. 8 Listiny). Při takovémto zásahu je proto nutno postupovat restriktivně. Právě z tohoto hlediska Ústavní soud - v obecné rovině - považuje za velmi významné, aby vazební rozhodnutí obecného soudu bylo náležitě odůvodněno. Ústavní soud totiž již dříve, že "z hlediska stanoveného postupu (čl. 36 odst. 1 Listiny) je požadavek řádného a vyčerpávajícího zdůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné moci (v daném případě povinnost plynoucí z ustanovení §125 trestního řádu) jednou ze základních podmínek ústavně souladného rozhodnutí.
S ohledem na význam ústavně zaručených základních práv, případně s ohledem na závažnost zásahu do tohoto práva, požadavek zákonem vyžadovaného způsobu odůvodnění rozhodnutí, jímž k jeho omezení dochází, je o to více důrazně důvodný, a proto také jen povšechné a obecné odůvodnění rozhodnutí, jimž je osobní svoboda omezena, není v souladu s ústavním pořádkem republiky" (nález sp. zn. III. ÚS 103/99, in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, str. 121).
V daném případě však Ústavní soud neshledal, že by se obecné soudy dopustily zmíněného protiústavního pochybení. Podle ustanovení §67 odst. 1 trestního řádu smí být obviněný vzat do vazby jen tehdy, jsou-li dány "konkrétní skutečnosti, které odůvodňují obavu" z naplnění některého z důvodů vazby. Přitom je již z povahy věci zřejmé, že nelze požadovat, aby soud činil naprosto jistý závěr o tom, že nebude-li obviněný vzat do vazby, dopustí se některého z jednání upraveného v citovaném ustanovení. Z ústavně právního hlediska je nutno požadovat, aby vazební rozhodnutí byla odůvodněna konkrétními skutečnostmi, z nichž lze na zmíněnou obavu usuzovat.
Z obsahu napadeného usnesení soudu I. stupně je zřejmé, z jakých důvodů soud dovodil, že v případě stěžovatele tyto "důvodné obavy" existují. Jedná se předně o hrozbu vysokým trestem, poněvadž argumentaci stěžovatele, týkající se kvalifikace trestného činu soud vyloučil. Škodu ve výši okolo 5 mil Kč totiž stěžovatel a jeho společník způsobili Č., a. s., když na svůj soukromý účet převedli prostředky cestovní kanceláře T., s. r. o., která poté vyhlásila úpadek a uvedená pojišťovna byla nucena začít s plněním pojistné smlouvy. Škoda způsobená pojišťovně přesáhla částku 5 mil. Kč. Uvedený trestný čin má proto znaky trestného činu podvodu dle §250 odst. 1, 4 trestního zákona a stěžovateli tak reálně hrozí trest odnětí svobody od pěti do dvanácti let. Soud v usnesení uvedl i další důvody, pro které je nutno na stěžovatele uvalit útěkovou vazbu (podnikatelské aktivity v zahraničí, osobní stav, nemá pouto k jednomu místu pobytu). Rovněž tak důvody vazby koluzní soud rozvedl takovým způsobem, že je lze akceptovat (výslech zaměstnanců, prověření účetnictví).
Námitce, že bylo porušeno právo stěžovatele na slyšení soudem dle čl. 5 a 6 Úmluvy, nelze přisvědčit. Jak vyplývá z příslušného spisového materiálu, stěžovatel byl zadržen dne 2. 9. 2004 v 18.10 hod. a ještě téhož dne udělil plnou moc obhájkyni JUDr. B.K.
O vzetí do vazby soud rozhodoval dne 3. 9. 2004 v 16.30 hod. Podle příslušného protokolu stěžovatel před soudem vypovídal, výslechu se zúčastnila i jeho obhájkyně. Z obsahu protokolu není zřejmé, že by stěžovatel nebo jeho obhájkyně namítali nemožnost společné přípravy k tomuto ústnímu jednání. Proti usnesení okresního soudu o vzetí do vazby podal stěžovatel dne 7. 9. 2004 stížnost, jejímž obsahem taková námitka rovněž nebyla, a to ani v doplnění stížnosti ze dne 14. 9. 2004.
Podle §77 odst. 2 trestního řádu má každý zadržený právo být vyslechnut soudem ve věci rozhodování o vzetí do vazby. V případě stěžovatele soud postupoval přesně v intencích tohoto ustanovení, byly dodrženy veškeré lhůty, které trestní řád upravuje a jeho výslechu před soudem se účastnila i advokátka stěžovatele. Ta však námitku shodnou s námitkou obsaženou v ústavní stížnosti, jak již bylo uvedeno, v průběhu řízení o vazbě stěžovatele vůbec nevznesla.
Po shrnutí výše uvedených skutečností Ústavní soud konstatuje, že napadenými soudními rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených práv nebo svobod, a proto Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2005
JUDr. Jiří Nykodým
předseda senátu