ECLI:CZ:US:2005:2.US.70.04
sp. zn. II. ÚS 70/04
Usnesení
II.ÚS 70/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti RNDr. J. B., zastoupeného JUDr. M. V., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2003, č.j. 18 Co 346/2003-119, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 6 odst.1 Evropské úmluvy o lidských právech, domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 30. 4. 2003, sp. zn. 8 C 17/2002, o přivolání k výpovědi z nájmu bytů č. 8 a č. 9 v P., jejichž byl stěžovatel nájemcem. Dovolání bylo rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 26 Cdo 803/2004 -137, ze dne 3. 3. 2003 odmítnuto jako nepřípustné. (Usnesení Nejvyššího soudu ČR stěžovatel ústavní stížností nenapadá).
Ústavní soud předesílá, že s ohledem na podané dovolání řízení o ústavní stížnosti usnesením ze dne 15. 7. 2004 přerušil, a poté, co o dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR rozhodnuto, v řízení o ústavní stížnosti pokračoval.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že nesouhlasí s názory obecných soudů, dle kterých ve věci byly naplněny podmínky výpovědního důvodu dle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák., tj. pronájem bytu bez souhlasu vlastníka bytu.
Stěžovatel uvádí, že uzavřel s pronajímatelem bytů dodatek k nájemní smlouvě, podle níž ukončil nájem, nájemcem předmětných bytů se stal pan L. P. a pronajímatel vyjádřil souhlas s pronajímáním bytů. Stěžovatel se proto právem přestal cítit jako nájemce předmětných bytů. Vzhledem k tomu, že z rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2001, sp. zn. 17 Co 425/2001, vyplynulo, že dodatek k nájemní smlouvě ze dne 9. 12. 1997 je neplatný, stal se stěžovatel opět nájemcem předmětných bytů a takto s ním bylo v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytů i nakládáno. Stěžovatel nikdy neuzavřel podnájemní smlouvy a byty neposkytl jinému do podnájmu. Z jeho strany nedošlo k porušení povinností vyplývajících z nájmu bytů. Stěžovatel dále zdůraznil, že do bytů spolu s bývalou manželkou značně investoval.
Dle jeho názoru došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci a odvolací soud nesprávně posoudil důkazní břemeno. Okolnosti uvedené v rozsudcích sp. zn. 8 C 143/2000 a sp. zn. 17 Co 425/2001 bral jako vyřešenou předběžnou otázku ohledně platnosti dodatku nájemní smlouvy ze dne 9. 12. 1997.
Městský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl shodnou argumentaci jako v odůvodnění svého rozhodnutí, na něž odkázal a navrhl odmítnutí event. zamítnutí ústavní stížnosti.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Obvodního soudu pro Prahu 7, sp. zn. 8 C 17/2002, z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s hodnocením důkazů, na základě nichž byl zjištěn skutkový stav věci, a s vyvozenými právními závěry soudů. Stěžovatel přitom uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly a v podstatě tak staví Ústavní soud do role další odvolací instance.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno podrobné a důkladné dokazování, na jehož základě byl spolehlivě zjištěn skutkový stav věci, opravňující soudy vyvodit právní závěry a přijmout rozhodnutí.
Z dokazování vyplynulo, že stěžovatel se svou tehdejší manželkou byl na základě nájemní smlouvy ze dne 14. 2. 1992 (spolu s dodatkem ze dne 19. 11. 1993) společným nájemcem předmětných bytů. (Bývalá manželka stěžovatele se v roce 1997 z bytů odstěhovala a po rozvodu manželství se stala výlučnou nájemkyní dosavadního bytu bývalých manželů v K. Ke dni podání žaloby o přivolení k výpovědi z nájmu bytů nebyla jejich nájemkyní a v projednávané věci proto nebyla dána její pasivní legitimace). Stěžovatel předmětné byty přenechal panu L. P. na úhradu svého dluhu zajištěného směnkou na 1 500 000č Kč, přičemž nesplacená část dluhu ve výši 500 000 Kč byla hrazena z pronájmu bytů, který zajišťoval L. P. Dne 9. 12. 1997 pak byl uzavřen dodatek k nájemní smlouvě, dle kterého mělo dojít k ukončení nájemního vztahu stěžovatele a vzniku užívacího práva L. P. Dodatek však byl shledán absolutně neplatným, neboť byl podepsán pouze žalovaným a za pronajímatele jej podepsala osoba neoprávněná. Soudy dospěly k závěru, že stěžovatel se dopustil hrubého porušení povinností nájemce, když byty přenechal L. P., který je dále pronajímal za účelem umoření dluhu. Soudy dále zjistily, že stěžovatel byty neužíval, převážně se zdržoval v bytě v Kolíně a od roku 2000 žije a pracuje v USA. K pronajímání bytů bez souhlasu jejich vlastníka docházelo i v době podání žaloby minimálně do 1. 3. 2002, ačkoliv stěžovatel byl informován o neplatnosti dodatku k nájemní smlouvě ze dne 9. 12. 1997 z řízení ve sporu o vyklizení bytů vedeném proti L. P. a rovněž přímo od pana P. I po převzetí bytu od pana P. dále umožnil užívání bytu minimálně jedné další osobě. Soudy pak dospěly proto k závěru, že byl dán výpovědní důvod dle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák.
Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud obecný soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů provedené tímto soudem, a to i kdyby měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování, či se s ním dokonce neztotožnil, neboť zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud tedy neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo). Uvedené konstatování se plně vztahuje i na projednávanou věc, kdy Ústavní soud s ohledem na postup obecných soudů, odpovídající ustanovením občanského soudního řádu i základním principům Listiny, neměl důvod k ingerenci do jejich rozhodovací pravomoci.
Závěry obecných soudů, dle kterých z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že stěžovatel neměl v úmyslu byty pro svou potřebu užívat, neboť v nich nebydlel, ale přenechal je bez souhlasu pronajímatele dlouhodobě k pronájmu za účelem úhrady svého dluhu, totiž nelze považovat za závěry, které by byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, a z tohoto důvodu nelze považovat napadená rozhodnutí za protiústavní, jež by opravňovala zásah Ústavního soudu.
Ústavní soud dále konstatuje, že z obsahu spisu a odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že se soudy zabývaly i otázkou neplatnosti dodatku k nájemní smlouvě (tzn. nevycházely jen ze zjištění učiněných v předchozích řízení) a uvedly, na základě jakých skutečností jej shledaly absolutně neplatným. Konečně důvody neplatnosti, tj. skutečnost, že dohoda o skončení nájmu nebyla podepsána bývalou manželkou stěžovatele, ačkoliv k jejímu podpisu došlo v době trvání společného nájmu a že nebyla za žalobce podepsána oprávněnou osobou, stěžovatel nezpochybňoval. Jeho námitka navíc postrádá smysl, neboť pokud by byl dodatek k nájemní smlouvě platný, stěžovatel by již ode dne jejího podpisu nebyl nájemcem bytů.
Dle názoru Ústavního soudu celá argumentace stěžovatele jak v řízení u obecných soudů, tak v ústavní stížnosti je založena na rozporném tvrzení. Stěžovatel se jednak považuje za řádného nájemce bytů, souhlasí tedy s tím, že dodatek smlouvy, kterým došlo k zániku práva jeho nájmu a vzniku práva nájmu L. P., je neplatný, avšak současně se tohoto dodatku dovolává a tvrdí, že on osobně byty nepronajímal a zcela pomíjí, že byty panu P. přenechal a jejich pronajímání umožňoval.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že dodatečně zaslanou žádostí stěžovatele (nikoliv jeho advokáta), aby při projednání ústavní stížnosti přihlédl k čestnému prohlášení původních majitelů domu, kteří potvrdili, že manželům B. udělili souhlas k pronájmu bytů, nemohl přihlížet. Ústavní soud, jak již bylo shora zdůrazněno, neposuzuje věc z hlediska obecných soudů, přičemž námitky, které mohly a měly být uplatněny v předchozích právních řízeních, nemohou být uplatněny až v řízení o ústavní stížnosti, aniž by se jimi stěžovatel bránil již v řádném řízení.
Právo na spravedlivý soudní proces, zaručené čl. 36 odst. 1a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl a nepochybně využil možnosti uplatnit u příslušného soudu všechny procesní prostředky k ochraně svých práv. Jeho námitkami, a to včetně námitek uplatňovaných v ústavní stížnosti, se soudy náležitě zabývaly a při hodnocení provedených důkazů postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu. Soudy obou stupňů pak svá rozhodnutí v souladu s ust. §157 o.s.ř. náležitě odůvodnily, tzn. že uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami byly při rozhodování vedeny a které předpisy byly ve věci aplikovány.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně den 16. června 2005
Jiří Nykodým
předseda senátu
K : doručit: advokát 2x
Městskému soudu v Praze
vrátit spis: Obvodnímu soudu pro Prahu 7 -vložit rozhodnutí Ústavního soudu
přílohy: ponechat ve spise,
Po obdržení ZPL založ