ECLI:CZ:US:2005:2.US.77.04
sp. zn. II. ÚS 77/04
Usnesení
II.ÚS 77/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Michaely Židlické a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti M. W., zastoupeného JUDr. E. N., proti rozsudku Okresního soudu v Třebíči, č. j. 3 T 58/2002-268, ze dne 10. 1. 2003 a usnesení Krajského soudu v Brně, sp. zn. 4 To 126/2003, ze dne 8. 4. 2003, za účasti Okresního soudu v Třebíči a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že byl rozsudkem Okresního soudu v Třebíči, č. j. 3 T 58/2002-268, ze dne 10. 1. 2003, uznán vinným ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 tr. z. a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 18 měsíců. Krajský soud v Brně svým usnesením, sp. zn. 4 To 126/2003, ze dne 8. 4. 2003, tento rozsudek potvrdil ve výroku o vině a ve výroku o trestu. Podané dovolání Nejvyšší soud ČR usnesením, sp. zn. 11 Tdo 868/2003, ze dne 29. 10. 2003, podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Trestného činu se měl stěžovatel dopustit tím, že neodvedl daň z příjmů a pojistné na zdravotní a sociální zabezpečení ve výši nejméně 182.523,- Kč z mezd svých zaměstnanců.
Stěžovatel namítá, že byl odsouzen za jednání, o kterém zákon nestanoví, že je trestným činem, a to za to, že neodvedl platby z tzv. spropitného, které dostávali jeho zaměstnanci od hostů. V ústavní stížnosti tvrdí, jakož tvrdil i v průběhu celého trestního řízení, že toto spropitné od svých zaměstnanců nikdy neshromažďoval a zpětně nepřerozděloval, ale zůstávalo vždy přímo zaměstnancům. V souzeném případě se u spropitného jednalo o dar a bylo povinností zaměstnanců a nikoliv stěžovatele jako zaměstnavatele odvést případně z takového příjmu (daru) daň. Soud I. stupně neuvěřil pěti svědeckým výpovědím svědčícím v jeho prospěch, ale přiklonil se ke čtyřem výpovědím bývalých zaměstnanců, kteří tvrdili, že spropitné vždy odevzdávali stěžovateli, který je pak zpětně mezi ně rozdělil. K závěrům soudu I. stupně se přiklonil i odvolací soud s konstatováním, že hodnocení důkazů je vzhledem k zásadě bezprostřednosti záležitostí prvoinstančního soudu, a že provedené důkazy jsou dostatečné. Stěžovatel dále odkazuje na výkladové manuály daňových poradců a finančních úřadů, kde se hovoří o tom, že dává-li host spropitné přímo zaměstnanci restaurace, není mezi hostem a zaměstnancem vztah zaměstnavatel - zaměstnanec, a proto i kdyby byla výše spropitného prokázána, není započitatelným příjmem. Stěžovatel tedy, pokud by šlo o spropitné, nikdy nebyl a ani nemohl být povinen platit daň z příjmu a odvádět pojistné na zdravotní a sociální zabezpečení. Dávání spropitného je přitom běžná praxe nejen v ČR, ale prakticky všude ve světě a stěžovateli ani nebyl prokázán úmysl vyžadovaný u daného trestného činu. Stěžovatel proto navrhuje, aby s ohledem na porušení jeho základního práva, zakotveného v čl. 39 Listiny, podle něhož jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem, Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu v Třebíči, sp. zn. 3 T 58/2002, a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Okresního soudu v Třebíči, Krajského soudu v Brně a Krajského státního zastupitelství v Brně.
Okresní soud v Třebíči ve svém vyjádření ke stěžovatelovým námitkám plně odkazuje na jeho rozsudek ze dne 10. 1. 2003 s tím, že s argumentací stěžovatele v ústavní stížnosti se již vyrovnaly soudy všech stupňů a nemá více, co by k věci dodal.
Krajský soud v Brně ve svém vyjádření k ústavní stížnosti zjišťuje, že tato směřuje v podstatě proti hodnocení důkazů učiněného soudem I. stupně, stejně jako proti závěrům přezkoumaného řízení odvolacího senátu. Vyslovuje přesvědčení, že se krajský soud v rámci odvolacího řízení s otázkou viny a trestu vypořádal zákonným způsobem, a odkazuje proto na odůvodnění jeho rozhodnutí.
Ve svém vyjádření Krajské státní zastupitelství v Brně uvádí, že stěžovatel v ústavní stížnosti, obdobně jako v průběhu předchozího trestního řízení, mylně argumentuje tím, že byl odsouzen za to, že neodvedl daň z příjmu a pojistného z tzv. spropitného, které v jeho restauraci jeho zaměstnanci dostávali od hostů. Toto jeho tvrzení však neodpovídá realitě, resp. popisu skutku, tak jak je vymezen ve skutkové větě rozsudku soudu I. stupně. Zmíněný soud přitom správně zjistil skutkový stav z pohledu ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. a vinu evidentně odvodil od zjištěného rozdílu mezi v účetnictvím vykázanými a Finančnímu úřadu v Třebíči, OSSZ Třebíč a VZP ČR deklarovanými mzdami zaměstnanců na straně jedné a skutečně vyplacenými mzdami na straně druhé. Přitom současně konstatoval, že spropitné zde nehraje a ani hrát nemůže žádnou roli. Stěžovateli tedy nebylo kladeno za vinu záměrné zatajení nějaké části příjmu a ani to, že do příjmů svých zaměstnanců nezahrnul ono spropitné od zákazníků. Stíhán a odsouzen byl pouze za to, že zkreslil údaje o výši reálně vyplacených mezd a v důsledku toho došlo ke zkrácení daní a pojistného. V postupu obecných soudů státní zastupitelství neshledává proto žádná hmotně právní či procesně právní pochybení a zastává tudíž názor, že ke stěžovatelem tvrzenému porušení jeho základních práv a svobod nedošlo.
V průběhu řízení před Ústavním soudem došlo ke změně v osobě soudce zpravodaje tak, že v souladu s §8 odst. 8 rozvrhu práce Ústavního soudu byla ústavní stížnost s účinností od 22. 6. 2004 přidělena soudkyni JUDr. Michaele Židlické. Dle §8b téhož předpisu se ústavní stížnost projedná v senátě, v němž zasedá soudce zpravodaj, přičemž spisová značka věci zůstává nezměněna. Z tohoto důvodu ve věci rozhodoval čtvrtý senát Ústavního soudu.
Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti v zásadě opakuje námitky, které vznesl již v rámci své obhajoby v průběhu řízení před soudem I. stupně (č.l. 248-249), v písemném odůvodnění odvolání proti rozhodnutím soudu I. stupně ze dne 14. 2. 2003 (č.l. 273-275) a v průběhu veřejného zasedání (č.l. 277). Ústavní soud v této souvislosti zjišťuje, že oba obecné soudy se zmíněnými námitkami stěžovatele zabývaly, ale nepřisvědčily jim. Pokud tedy stěžovatel tyto námitky opakuje v ústavní stížnosti, staví tak Ústavní soud do role další soudní instance, která Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod.
Meritum ústavní stížnosti představuje stěžovatelova námitka, že byl odsouzen za jednání, o kterém zákon nestanoví, že je trestným činem (čl. 39 Listiny), a to za jednání spočívající v neodvedení daně z příjmu a pojistného na zdravotní a sociální zabezpečení z tzv. spropitného, přičemž stěžovatel tvrdí, že nikdy toto spropitné od svých zaměstnanců neshromažďoval a zpětně nepřerozděloval. Obecným soudům v tomto směru vytýká hodnocení provedených důkazů, když ho uznaly vinným na základě výpovědí čtyř jeho bývalých zaměstnanců a neuvěřily výpovědím svědčícím v jeho prospěch.
Z připojeného spisového materiálu Ústavní soud shledává, že v posuzované věci bylo nalézacím soudem provedeno obsažné dokazování, k němuž odvolací soud nepovažoval za nezbytné provádět další důkazy, neboť o zjištěném skutkovému stavu věci neměl pochybnosti vzhledem k tomu, že nalézací soud logicky a pečlivě vysvětlil, které skutečnosti vzal za prokázané a z jakých důvodů pojal konkrétní důkazy za věrohodné a vysvětlil u některých důkazů své určité pochybnosti (č.l. 280-281). Obecné soudy dovodily stěžovatelovu vinu ze zjištěného rozdílu mezi mzdami zaměstnanců vykazovanými stěžovatelem Finančnímu úřadu v Třebíči, OSSZ v Třebíči a VZP ČR a mzdami zaměstnancům fakticky vyplacenými. Jak bylo svědecky doloženo (č.l. 249-250), stěžovatel ujednával se zaměstnanci před jejich nástupem do zaměstnání ústně výši mzdy, kterou jim pak po nástupu do práce vyplácel. Tato fakticky jim vyplácená mzda pak byla vyšší než minimální mzda, jejíž příjem zaměstnanci podepisovali na výplatní listině a stěžovatel oficiálně vykazoval pro účely platby daně z příjmu a pojistného. Spropitné v tomto směru nehrálo v rozhodování obecných soudů při posuzování viny stěžovatele žádnou roli a stěžovatel nebyl odsouzen, jak v ústavní stížnosti namítá, za neodvedení daně z příjmů a pojistného na zdravotní a sociální zabezpečení ze spropitného. Nebylo mu tedy kladeno za vinu, že do příjmů svých zaměstnanců nezahrnul spropitné, které ostatně, jak stěžovatel sám tvrdí, nikdy neshromažďoval a nepřerozděloval, či jinou část jejich příjmu.
Oba obecné soudy při hodnocení důkazů a rozhodování v dané trestní věci vycházely z celého provedeného dokazování a v odůvodnění svých rozhodnutí vyložily, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily (č.l. 268-269 a 280-281). Po provedeném hodnocení důkazů dospěly obecné soudy k jednoznačnému závěru, že vytýkané jednání bylo stěžovateli prokázáno, přičemž právě obecný soud je tím soudem, jenž má na mysli ustanovení čl. 40 Listiny, které stanoví, že jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.
Ústavnímu soudu nepřísluší provádět přehodnocování dokazování, jež obecné soudy provedly, je oprávněn pouze zkoumat, zda jsou skutková zjištění podložena provedenými důkazy, zda ze skutkových zjištění soud vyvodil adekvátní právní závěr, zda tento svůj myšlenkový postup ve svém rozhodnutí náležitě odůvodnil, jakož se i vypořádal s námitkami a důkazními návrhy stěžovatele. Důvodem zásahu Ústavního soudu by byla pouze situace, kdy při důkazním řízení nebo v důsledku svévolné aplikace normy jednoduchého práva byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. K tomu může dojít tehdy, jestliže z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, tedy kdy právní závěr obecného soudu je v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, resp. z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývá (viz např. nález Ústavního soudu vedený pod sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34). Takového pochybení však Ústavní soud v posuzovaném případě u napadených rozhodnutí obecných soudů neshledal.
Ústavní soud v daném směru konstatuje, že z obsahu posuzované ústavní stížnosti nezjistil žádné nové argumenty, kterými by se již podrobně obecné soudy v řízení před nimi prováděném nezabývaly. Oba obecné soudy při hodnocení důkazů a rozhodování v dané trestní věci vycházely z celého provedeného dokazování a v odůvodnění svých rozhodnutí vyložily, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily, kdy závěry plynoucí ze zhodnocení provedeného dokazování učiněné obecnými soudy v posuzované věci je třeba považovat za výsledek, který je výrazem nezávislého soudního rozhodování. V poměru k napadeným rozhodnutím Ústavní soud nenalezl nic, co by jim bylo možno z ústavněprávního pohledu vytýkat a vyžadovalo proto jeho zásahu z důvodu stěžovatelem namítaného porušení čl. 39 Listiny.
Vzhledem k uvedeným důvodům Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. dubna 2005
JUDr. Michaela Židlická
předsedkyně senátu