ECLI:CZ:US:2005:2.US.96.05
sp. zn. II. ÚS 96/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké, o ústavní stížnosti Z. M., zastoupeného JUDr. Josefem Srbou, advokátem, se sídlem Hlivická 423, Praha, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2004, č. j. 21 Co 439/2004-252, a rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 16. 6. 2004, č. j. P 105/97-218, za účasti 1) Krajského soudu v Praze, a 2) Okresního soudu v Nymburce, jako účastníků řízení, a 1) JUDr. M. M. a 2) nezletilé M. M., jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 16. 6. 2004, č. j. P 105/97-218, kterým mu bylo počínaje 1. 8. 2001 zvýšeno výživné, které je povinen platit na nezletilou M. M. z částky 1.500 Kč měsíčně na částku 10.000 Kč měsíčně, bylo rozhodnuto o jeho povinnosti zaplatit dlužné výživné za dobu od 1. 8. 2001 do 30. 6. 2004 v částce 297.500 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, a byl zamítnut jeho návrh, aby nezletilá M. byla svěřena do jeho výchovy a JUDr. M. M. určena vyživovací povinnost, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2004, č. j. 21 Co 439/2004, kterým byl výrok o dlužném výživném změněn tak, že stěžovatel je povinen ho zaplatit ve třech splátkách, splatných do 31. 3. 2005, 31. 7. 2005, a 31. 10. 2005, ohledně zamítavého výroku o návrhu stěžovatele na svěření nezletilé do výchovy bylo odvolací řízení zastaveno, a ve zbytku byl rozsudek soudu prvého stupně potvrzen. Stěžovatel tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva podle čl. 36 odst. 1, a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel nesouhlasí s tím, že základem pro určení zvýšeného výživného byla hodnota dědictví 18.881.656, které stěžovatel nabyl, ale nebyla zohledněna ani odměna notáře, coby soudního komisaře, ani další dluhy a exekuce, které musel z nabytého dědictví zaplatit. Namítá, že obecné soudy nevzaly na vědomí skutečnost, že dne 12. 7. 2003 uzavřel manželství s L. K., která byla a je nezaměstnaná, a proto není pravdou, že se u něj počet vyživovaných osob nezměnil. Uložená povinnost zaplatit dlužné výživné ve třech splátkách je rovněž neproveditelná, neboť stěžovatel nedisponuje dostatečnými volnými prostředky, a prodej jeho nemovitostí je s ohledem na nařízené exekuce neproveditelný. Argumentuje i nálezem, sp. zn. IV. ÚS 376/2000 (in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 22. N. 78. str. 161), s tím, že soud prvého stupně odmítl provedení jím navržených důkazů a odvolací soud se námitkou v tomto směru nezabýval.
K jednání konanému dne 16. 6. 2004, při němž bylo ve věci rozhodnuto, nebyl předvolán. Předvolán byl pouze jeho právní zástupce, který se písemně omluvil, ale o tom, že toto jednání bylo konáno a bylo konečné, se dozvěděli až po doručení napadeného rozsudku. Nebyla tak naplněna kritéria pro konání jednání, dovozená v nálezu, sp. zn. I. ÚS 18/04 (in http://www.judikatura.cz/).
Ústavní soud vyzval účastníky řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili.
Krajský soud v Praze odkázal na svá skutková zjištění a právní závěry.
Okresní soud v Nymburce odkázal na odůvodnění obou napadených rozsudků. K jednání nařízenému na den 16. 6. 2004 byl v souladu s §49 odst. 1 o. s. ř. předvolán pouze zástupce stěžovatele s procesní plnou mocí. Dne 9. 6. 2004 byla soudu doručena omluva zástupce stěžovatele s žádostí o odročení jednání, která však nebyla shledána důvodnou, neboť v ní nebylo uvedeno, jaké jiné jednání brání zástupci stěžovatele v účasti, kdy se o něm dozvěděl, ani údaj o tom, že časovou kolizi nebylo možné řešit jinak. Odvolal se přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu, zveřejněné pod č. R 38/2000. K porušení základního práva stěžovatele na účast u jednání nedošlo, protože tohoto práva sám nevyužil.
JUDr. M. M. na výzvu k vyjádření nijak nereagovala. Ústavnímu soudu sice došlo vyjádření advokáta JUDr. Václava Luťchy, který se označil za zástupce JUDr. M. M., disponujícího ústně udělenou plnou mocí. Toto podání však nebylo doplněno o písemnou plnou moc ve smyslu §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"). Proto k vyjádření JUDr. Václava Luťchy nebylo přihlíženo.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Nymburce, sp. zn. P 105/97, a z něho zjistil, že návrhem ze dne 25. 7. 2003 se JUDr. M. M. domáhala po stěžovateli zvýšení výživného pro nezletilou M. M., a to počínaje od 1. 8. 2001 z částky 1.500 Kč měsíčně na částku 7.500 Kč měsíčně. Návrh byl odůvodněn jednak změnou poměrů na straně nezletilé, daných zejména jejím vývojem, a dále změnou poměrů na straně stěžovatele, daných zejména nabytím dědictví po otci JUDr. Z. M.. Stěžovatel byl vyslechnut dožádaným Okresním soudem v Kutné Hoře dne 2. 10. 2003, a stěžovatel se zúčastnil ústního jednání dne 6. 1. 2004, 2. 2. 2004, 24. 2. 2004 a 5. 4. 2004, kdy jeho právní zástupce namítl podjatost soudkyně. Podáním ze dne 10. 3. 2004 stěžovatel navrhl změnu úpravy výchovy k nezletilé tak, aby byla svěřena do jeho výchovy a JUDr. M. M. byla stanoveno vyživovací povinnost. Dne 9. 6. 2004 byla soudu doručena omluva právního zástupce stěžovatele z jednání nařízeného na den 16. 6. 2004 s tím, že "důvodem je nařízené jednání v jiném právním sporu u Obvodního soudu pro Prahu 5." Zároveň právní zástupce stěžovatele požádal o odročení nařízeného jednání. Při jednání, konaném dne 16. 6. 2004 v nepřítomnosti stěžovatele a jeho právního zástupce, byl zamítnut návrh stěžovatele na provedení důkazu výslechy T. M. a L. M., a zároveň byl vyhlášen napadený rozsudek, kterým bylo počínaje dnem 1. 8. 2001 zvýšeno výživné, placené stěžovatelem na nezletilou M. M. z částky 1.500 Kč měsíčně na částku 10.000 Kč měsíčně, bylo rozhodnuto o jeho povinnosti zaplatit dlužné výživné za dobu od 1. 8. 2001 do 30. 6. 2004 v částce 297.500 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, a byl zamítnut jeho návrh, aby nezletilá M. byla svěřena do jeho výchovy a JUDr. M. M. určena vyživovací povinnost. Proti rozsudku podal stěžovatel odvolání. Jednání odvolacího soudu proběhlo 17. 12. 2004. Stěžovatel se pro nemoc omluvil. Při tomto jednání bylo rozhodnuto o odvolání tak, že stěžovateli bylo uloženo zaplatit dlužné výživné ve třech splátkách splatných do 31. 3. 2005, 31. 7. 2005, a 31. 10. 2005, ohledně zamítavého výroku o návrhu stěžovatele na svěření nezletilé do jeho výchovy bylo odvolací řízení v důsledku zpětvzetí odvolání v této části zastaveno, a ve zbytku byl rozsudek soudu prvého stupně potvrzen.
Ústavní soud již vyslovil ve svých nálezech právní názor, že k jednání je třeba předvolat účastníky (např. sp. zn. I. ÚS 8/98 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 13. N. 17. str. 119, a jiné). Podle čl. 38 odst. 2 Listiny má každý právo na to, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti. Má-li být výše uvedené základní právo realizováno, musí být účastníkovi umožněno, aby se jednání mohl zúčastnit, a musí být o konání jednání soudem vyrozuměn. Předvolání k ústnímu jednání je proto třeba doručit nejen právnímu zástupci účastníka řízení, ale i přímo účastníkovi řízení. K ústnímu jednání musí být účastník řízení soudem obeslán samostatně. Právního zástupce účastníka řízení nelze považovat za doručovatele předvolání k jednání soudu. Účast účastníka u jednání má povahu uplatňování jeho základního práva, a nikoliv plnění některé z procesních povinností, jak je to uvedeno v §49 odst. 1 věta druhá o. s. ř.
Proto nemůže obstát názor soudů obou stupňů, že neobesláním stěžovatele k jednání soudu prvého stupně, konaného dne 16. 6. 2004, nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatele za situace, že byl k tomuto jednání předvolán jeho právní zástupce. Tento zásah do základního práva stěžovatele podle čl. 38 odst. 2 Listiny však nemůže být důvodem pro opodstatněnost ústavní stížnosti za situace, kdy stěžovatel podal proti rozsudku soudu prvého stupně odvolání, a k jednání odvolacího soudu byl řádně obeslán. Při jednání odvolacího soudu totiž stěžovatel již měl možnost zcela naplnit veškerá ústavní práva, která mu v řízení náleží, a to i ve vztahu k řízení před soudem prvého stupně. Proto projednáním věci odvolacím soudem došlo k nápravě porušení uvedeného základního práva stěžovatele, ačkoliv odvolací soud tento zásah sám neshledal. Ústavní soud totiž posuzuje řízení jako celek a pokud zásah do základních práv byl dalším postupem odstraněn, není důvod k nápravě, neboť té bylo dalším postupem obecných soudů dosaženo.
Na druhé straně je nutno zdůraznit, že soud prvého stupně postupoval správně, pokud omluvu právního zástupce stěžovatele z důvodu její naprosté nekonkrétnosti neakceptoval.
Přiměřeně totéž lze uvést i o námitce neprovedení, resp. neodůvodnění neprovedení stěžovatelem navržených důkazů. Procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez adekvátního odůvodnění zamítnut (event. zcela opomenut), což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci, označil Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí za porušení práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny (viz např. sp. zn. I. ÚS 549/2000 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 22. N. 63, a jiné).
Pokud tedy soud prvého stupně při závěrečném jednání (za neúčasti stěžovatele) zamítl návrh stěžovatele na provedení důkazu výslechem T. M. a L. M., a důvod tohoto postupu v napadeném rozsudku vůbec neuvedl, a o důkazním návrhu na zjištění stavu na účtech matky vůbec nerozhodl, jde o porušení základního práva stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny. I tato námitka stěžovatele není v řízení o ústavní stížnosti opodstatněná, neboť tutéž námitku stěžovatel učinil v rámci odvolání a odvolací soud ji při svém rozhodnutí zohlednil.
Odvolací soud shledal, že soud prvého stupně dostatečně zjistil skutkový stav, a tento svůj závěr potom na str. 5 až 7 podrobně rozvedl. Jde zejména o konstatování, že stěžovatel nabyl děděním majetek v hodnotě přes 18 milionů Kč a tento majetek použil mimo jiné na nákup nemovitostí sloužících k jeho bydlení, na splacení dluhů, a na podnikání, že byl zaměstnán u společnosti MIKOS, spol. s r. o., a je ženatý. Z toho lze také vyvodit, že se odvolací soud zabýval i tvrzeními stěžovatele, že měl a má dluhy. Současně s tím odvolací soud dospěl k závěru, že za této situace by bylo nadbytečné provádět další důkazy. Tento závěr odvolacího soudu lze považovat za ústavně souladný a porušení práva stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny, způsobené soudem prvého stupně, za napravené.
Další námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti byly obsaženy již v jeho odvolání proti rozsudku soudu prvého stupně. Pokud ústavní stížnost spočívá v polemice s právním závěrem rozsudku obecného soudu, a to ve zcela shodném smyslu i rozsahu jako v jeho odvolání, pak takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odvoláním na čl. 83 Ústavy zjevně nepřísluší. Stejně tak skutečnost, že soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz sp. zn. II. ÚS 294/95 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 5. N. 63, a jiné). Protože se tedy odvolací soud ústavně souladným způsobem vypořádal se všemi námitkami stěžovatele, týkajícími se skutkového stavu, je nutno mít ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou.
Ze shora vyložených důvodů byla tedy ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. května 2005
JUDr. Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu