ECLI:CZ:US:2005:3.US.102.05
sp. zn. III. ÚS 102/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 14. dubna 2005 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila ve věci ústavní stížnosti Ing. M. T., zastoupené JUDr. Pavlem Bugárem, advokátem se sídlem Žitná 45, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. května 2004 sp. zn. 7 To 195/2004 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. března 2004 sp. zn. 3 T 188/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů, blíže označených v záhlaví tohoto usnesení, neboť jimi měla být porušena její základní práva garantovaná v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina) a dále čl. 6 odst. 1, 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 3. 2004 sp. zn. 3 T 188/2003 byla stěžovatelka uznána vinnou trestným činem krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák., za který byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání tří let. Současně jí byla podle §59 odst. 2 tr. zák. stanovena povinnost během zkušební doby nahradit poškozené společnosti American Express, s. r. o., škodu ve výši 281.398 Kč. Podle §228 odst. 1 tr. ř. jí pak byla uložena povinnost zaplatit poškozené společnosti American Express škodu ve výši 281.398 Kč.
Stěžovatelka se trestné činnosti měla (zkráceně řečeno) dopustit tak, že v dubnu 2001 až červenci 2001 jako zaměstnankyně společnosti American Express, s. r. o., pozměnila rekapitulace mzdové agendy dávek nemocenského a důchodového pojištění a návrhy k hromadným příkazům k jejich úhradě a to tak, že snížila souhrny vykázaných vyměřovacích základů pro odvod pojistného na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, čímž vznikl nedoplatek na pojistném ve výši 166.398 Kč, což mělo za následek, že Správa sociálního zabezpečení uložila organizaci penále ve výši 115.000 Kč, čímž společnosti American Express vznikla škoda v celkové výši 281.398 Kč. Neodvedenou částku v celkové výši 166.398 Kč převedla stěžovatelka na bankovní účty vedené u Komerční banky, a. s., a České spořitelny, a. s., přičemž tyto účty byly vedeny na jméno stěžovatelky, její dcery L. T. a společnosti Škofin, s. r. o.
Proti rozsudku obvodního soudu podala obviněná odvolání, z jehož podnětu Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 5. 2004 sp. zn. 7 To 195/2004 napadené rozhodnutí podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnou uznal vinnou trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., za který ji odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání tří let. Současně jí stanovil podle §59 odst. 2 tr. zák. povinnost během zkušební doby dle svých sil nahradit poškozené společnosti škodu ve výši 281.398 Kč. Podle §228 odst. 1 tr. ř. jí pak uložil povinnost zaplatit poškozené společnosti American Express škodu ve výši 281.398 Kč.
Stěžovatelčino dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2004 sp. zn. 11 Tdo 1122/2004 odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiných důvodů než jsou uvedeny v §256b tr. ř. Usnesení dovolacího soudu však stěžovatelka v ústavní stížnost nenapadá.
V podané ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že obecné soudy nedostatečně zjistily skutkový stav, přičemž shromážděné důkazy neumožňovaly učinit závěr o naplnění subjektivní stránky odsouzeného trestného činu. Z listinných důkazů prý vyplývá, že stěžovatelka zadala částky do elektronického systému Eltrans v patřičné výši a k jejich změně mohlo dojít až poté, co odeslala návrhy hromadných příkazů k úhradě finančnímu řediteli, přičemž do systému Eltrans měli přístup i jiní zaměstnanci. K této okolnosti vypovídal svědek Ing. R. Š. rozporně, neboť v hlavním líčení uváděl, že vstup do elektronického systému měli i jiní zaměstnanci samostatně, tj. bez účasti stěžovatelky, v přípravném řízení vypovídal svědek odchylně. Tento svědek vystupoval i v roli jakéhosi znalce na fungování elektronického systému v poškozené společnosti, což mu ovšem vůbec nepřísluší. Ing. Š. podle tvrzení stěžovatelky není osobou nezaujatou, neboť vyvíjel tlak na její odchod ze zaměstnání, a proto mohl mít motiv, stejně jako jiní vedoucí zaměstnanci společnosti American Express, se stěžovatelce pomstít. Soudy přes stěžovatelčiny návrhy nevyslechly svědky N., H., H. a C., kteří měli do elektronického systému přístup, ani nenařídily provedení znaleckého posudku z oboru informační technologie o možnosti vstupu dalších osob do systému Eltrans a odeslání určitých částek na účty, jež byly ve firmě obecně známé.
Vzhledem k nedostatečně zjištěnému skutkovému stavu stěžovatelka namítá, že nebylo možno dovodit její úmyslné zavinění pouze z existence převodu určité částky z bankovního účtu společnosti American Express na účty stěžovatelky, její dcery, která byla zaměstnána v téže společnosti, a společnosti Škofin. Stěžovatelka uvádí, že si nevšímala stavu svého bankovního účtu z běžných výpisů, neboť všechny platby prováděla trvalými příkazy a běžné nákupy platila platební kartou do vyčerpání stavu účtu. Na všechny tyto účty již stěžovatelka dříve zasílala platby a bylo je možno nezjištěným okruhem osob v elektronickém systému dohledat.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení, tj. Obvodního soudu pro Prahu 1 a Městského soudu v Praze. Předsedkyně senátu Obvodního soudu pro Prahu 1 uvedla, že k ústavní stížnosti se nebude vyjadřovat, neboť veškeré skutečnosti jsou již uvedeny v napadeném rozsudku nalézacího soudu; předseda senátu Městského soudu v Praze rovněž odkázal na napadený rozsudek odvolacího soudu. Ústavní soud se také seznámil s obsahem trestního spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 3 T 188/2003 a s průběhem dokazování v trestním řízení.
Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).
Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Ústavní soud posoudil ve světle namítaného ústavního rámce všechny části výroků a odůvodnění napadených rozhodnutí a neshledal v postupu orgánů činných v trestním řízení žádné porušení ústavních práv a svobod stěžovatelky.
Ústavní soud se především zabýval základní stěžovatelčinou námitkou, že jí nebylo dostatečně prokázáno spáchání odsouzeného skutku. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se se vznesenou námitkou dostatečným způsobem vypořádaly a nepokládá ji za podloženou. Při provádění a hodnocení důkazů se obecné soudy nedostaly do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu.
Soud prvního stupně konstatoval, že dle výpovědi Ing. R. Š. stěžovatelka jako jediná připravovala kompletně elektronické platební příkazy týkající se mezd, po sestavení platebního příkazu byl tento předložen finančnímu řediteli, který ho mohl měnit, ale pouze ve spolupráci se stěžovatelkou. Skutečnost, že od dubna do července 2001 došlo k nedoplatku pojistného na sociální zabezpečení ve výši 166.398,- Kč, byla prokázána listinnými důkazy. Soud neuvěřil tvrzení stěžovatelky, že si nevšimla, že na její účet přišly během čtyř měsíců částky v celkové hodnotě přes 140.000,- Kč, čemuž rovněž neodpovídá výše jejích příjmů. I v případě připuštění pravdivosti tohoto tvrzení, stěžovatelka rozhodně musela vědět o částce zaslané jako splátka na účet společnosti Škofin, neboť v uvedeném období jiná splátka od stěžovatelky na uvedený účet nedošla (str. 4-5 rozsudku).
Odvolací soud při posouzení stěžovatelčiných námitek zdůraznil, že bylo prokázáno, že stěžovatelka měla přístup do elektronického systému a prováděla příkazy k úhradě pokud jde o odvod pojistného sociálního zabezpečení a přípěvku na státní politiku zaměstnanosti. Chybějící finanční částka se přitom shoduje s částkou, která byla zaslána v uvedeném období na účty ve prospěch obžalované. Při takto zjištěné důkazní situaci pokládá odvolací soud jakékoliv doplňování dokazování za nadbytečné, přičemž navrhované důkazy nemohou blíže objasnit okolnosti případu. Provedené důkazy do sebe zapadají a tvrzení stěžovatelky, že si nevšimla navyšování částek na svých účtech, se jeví jako nevěrohodné a účelové (str. 5 rozsudku).
Ústavní soud na shora konstatované závěry obecných soudů odkazuje a konstatuje, že soudy obou stupňů opřely svá rozhodnutí o spolehlivé důkazy, které jim umožnily náležitě zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Hodnocení provedených důkazů je v odůvodnění rozhodnutí obecných soudů dostatečně zevrubné a poskytuje dostatečný podklad pro kontrolu správnosti skutkových zjištění. Provedené důkazy byly náležitě zhodnoceny a přijatá rozhodnutí byla odůvodněna. Ze souhrnu těchto důkazů bylo možno dospět ke spolehlivému závěru o stěžovatelčině vině. Jakkoliv nebylo nade vší pochybnost prokázáno, že do elektronického systému Eltrans měla přístup výlučně stěžovatelka a že jen ona z něj mohla posílat platební příkazy, stěžovatelka nepopírá, že tato činnost byla součástí její práce a že tyto operace samostatně prováděla. Je rovněž nepochybné, že částka neodvedená na pojistném na sociálním zabezpečení se přesně shoduje s částkou zaslanou na účty stěžovatelky, její dcery a společnosti Škofin, jíž stěžovatelka pravidelně hradila leasingové splátky. Stěžovatelka v průběhu trestního řízení naznačovala, že zmíněné transakce mohly být komplotem proti její osobě ze strany vedoucích pracovníků společnosti American Express. Tuto verzi případu však soud prvního stupně dostatečným způsobem vyvrátil poukazem na skutečnost, že na stěžovatelčin účet přišla v relativně krátké době částka převyšující 140.000,- Kč, čehož si stěžovatelka musela být vědoma, přičemž její obhajobu, že si těchto plateb nevšimla, soud důvodně označil za účelovou, s ohledem na výši jejích příjmů. Za významnou okolnost, prokazující naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu, Ústavní soud pokládá fakt, že leasingová splátka na účet společnosti Škofin byla v příslušném období provedena pouze z účtu společnosti American Express, přičemž pokud by si stěžovatelka této platby nebyla vědoma, jak tvrdí, nepochybně by sama provedla předmětnou platbu a na účet společnosti Škofin by tak v příslušném období byly poukázány dvě platby, což se však nestalo. I na tuto skutečnost nalézací soud důvodně poukázal.
K námitce neprovedení stěžovatelkou navržených důkazů Ústavní soud uvádí, že obecné soudy nemají povinnost provést všechny důkazy, které účastník řízení navrhne, jestliže je rozsah dokazování z jiných důkazních pramenů dostatečný, o vznesených návrzích však musí rozhodnout. Pokud jim nevyhoví, musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly. Tak tomu bylo i v posuzované věci; shora konstatovaný závěr odvolacího soudu o zjevné nadbytečnosti dalšího dokazování lze vzhledem k provedenému dokazování a logicky odůvodněným skutkovým závěrům obecných soudů pokládat za přesvědčivý.
Po shrnutí výše uvedených skutečností Ústavní soud neshledal, že by soudními rozhodnutími, napadenými ústavní stížností, došlo k takovému porušení trestních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod. Na základě výše uvedených skutečností byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2005
JUDr. Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu