ECLI:CZ:US:2005:3.US.126.05
sp. zn. III. ÚS 126/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. června 2005 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti D. M., zastoupené JUDr. Miroslavou Dekanovou, advokátkou se sídlem Kralická 1007/3, Praha 10, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2004 sp. zn. 7 Tdo 1176/2004, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. dubna 2004 sp. zn. 5 To 158/2004 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 16. února 2004 sp. zn. 44 T 156/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů, blíže označených v záhlaví tohoto usnesení, neboť jimi měla být porušena její základní práva garantovaná v čl. 96 odst. 1 Ústavy, čl. 3, čl. 36 odst. 1 čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 16. února 2004 sp. zn. 44 T 156/2003 byla stěžovatelka uznána vinnou trestným činem ublížení na zdraví podle §223 tr. zák., za který byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání tří let. Odsouzený skutek spočíval (zkráceně řečeno) v tom, že dne 25. 4. 2003 kolem 19.00 hod. v Praze 10 - Uhříněvsi, poblíž ulice Přátelství, nechala volně pobíhat svého psa, který napadl A. R. tak, že se jí zakousl do levého předloktí a způsobil mnohočetné otevřené rány, které pro přidruživší se komplikace měly charakter ublížení na zdraví, stěžovatelka svým jednáním porušila povinnost uloženou jí občanským zákoníkem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit poškozené A. R. škodu ve výši 6.859,- Kč.
Proti shora uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podala stěžovatelka odvolání, které bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. 5 To 158/2004 zamítnuto podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Stěžovatelčino dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2004 sp. zn. 7 Tdo 1176/2004 odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
V podané ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že byla odsouzena na základě vykonstruovaného skutkového děje, který vytvořila poškozená a její syn D. R. Ve skutečnosti poté, co se vzájemně zakousnutí psi dostali od sebe a stěžovatelka odváděla svého poraněného psa, přiběhla A. R. a začala jejího psa škrtit, ten poté v afektu kousal kolem sebe a poranil tak zejména stěžovatelku a v menší míře A. R., která si ovšem utrpěná zranění zapříčinila sama. Tuto stěžovatelčinu výpověď potvrzovala i svědkyně V. T., která uvedla, že A. R. napadla stěžovatelčina psa na jiném místě, než které uváděla, a že ho držela kolem krku, zatímco pes kňučel a kvílel. Jakkoliv se při hlavním líčení stěžovatelka na tuto okolnost svědkyně T. dvakrát zeptala, není o ní v protokolu o hlavním líčení ani zmínka. U hlavního líčení stěžovatelka nebyla zastoupena advokátem, neboť se domnívala, že se obhájí sama, soudce jí však neumožnil klást otázky, stále ji přerušoval a zastavoval, bylo jí tak znemožněno vyjádřit se k výpovědi některých svědků. Při odvolacím řízení stěžovatelka již obhájkyní zastoupena byla, ta se však veřejného zasedání nemohla účastnit a zastoupila ji koncipientka, která s případem nebyla seznámena a která stěžovatelce pouze poradila, aby projevila lítost.
Usnesení Nejvyššího soudu stěžovatelka vytýká nesprávné posouzení průběhu události. Příčinná souvislost skutku prý byla porušena, neboť D. R. se svým psem v klidu odešel a teprve poté přiběhla A. R. a napadla stěžovatelčina psa. Stěžovatelka rovněž uplatňuje námitky proti rozhodnutí o náhradě škody, neboť tato částka obsahuje nepřiměřené náklady na léčbu psa poškozené, náklady za některé zdravotní úkony navíc nemají žádný vztah k předmětné události. K ústavní stížnosti stěžovatelka přiložila řadu příloh - své odvolání proti rozsudku nalézacího soudu, vyjádření k napadeným rozhodnutím, k protokolu o hlavním líčení a další.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení, tj. Obvodního soudu pro Prahu 10, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu; předsedové senátů těchto soudů odkázali na obsah napadených soudních rozhodnutí a označili návrh za nedůvodný. Ústavní soud se také seznámil s obsahem trestního spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 44 T 156/2003 a s průběhem dokazování v trestním řízení.
Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).
Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Ústavní soud posoudil ve světle namítaného ústavního rámce všechny části výroků a odůvodnění napadených rozhodnutí a neshledal v postupu orgánů činných v trestním řízení žádné porušení ústavních práv a svobod stěžovatelky.
Ústavní soud se především zabýval základní stěžovatelčinou námitkou, že nalézací soud na základě nepravdivých výpovědí dospěl k nesprávným skutkovým závěrům. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se s touto, jakož i s dalšími vznesenými námitkami, dostatečným způsobem vypořádaly. Při provádění a hodnocení důkazů se obecné soudy nedostaly do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu.
Soud prvního stupně konstatoval, že skutkový děj byl spolehlivě prokázán svědeckými výpověďmi Da. R., A. R. a E. N., o věrohodnosti těchto svědků soud neměl důvod pochybovat, tyto výpovědi spolu korespondují a vzájemně se doplňují, a pokud jde o způsobené zranění, odpovídají i závěrům znaleckého posudku. Ze zjištěného skutkového stavu vyplývá, že zatímco D. R. venčil svého psa na vodítku, přiběhl volně pobíhající pes stěžovatelky a druhého psa napadl. Poté přiběhla A. R., oba psy od sebe odtrhla a držela psa stěžovatelky za kůži na krku s úmyslem vyčkat takto do příjezdu policie. Stěžovatelka se na ni vrhla, povalila ji na zem a když poškozená psa pustila, kousl poškozenou do předloktí (str. 2-4 rozsudku).
Odvolací soud označil stěžovatelčinu obhajobu, v níž veškerou odpovědnost za proběhlý incident svádí na poškozenou, za zcela nekritickou. Stěžovatelce bylo známo, že mezi jejími psy a psem poškozené docházelo v minulosti k incidentům a přesto své psy nechala volně a bez kontroly pobíhat v místech, kde věděla, že svého psa venčí i poškozená, své psy přitom nebyla schopna adekvátním způsobem ovládat ani když přišla na místo incidentu. Odvolací soud označil za věrohodnou výpověď poškozené, že se pokoušela zadržet psa stěžovatelky do příjezdu policie, neboť z přiložených fotografií vyplývá, že její pes byl napaden a poraněn razantním způsobem a poškozená tedy chtěla prokázat, že tato poranění způsobil stěžovatelčin pes, přičemž měla již v minulosti se stěžovatelkou opakovaně problémy (str. 2 usnesení).
Dovolací soud se podrobně zabýval otázkou naplnění skutkové podstaty odsouzeného trestného činu; přisvědčil závěrům soudů obou stupňů, že stěžovatelka tím, že nechala své psy volně bez náhubku pobíhat, porušila povinnost uloženou jí ustanovením §415 obč. zák., což bylo příčinou zranění poškozené. Stěžovatelka přitom věděla, že její psi jsou schopni napadnout člověka, bránícího před jejich útokem svého psa, ale bez přiměřených důvodů spoléhala, že k tomu nedojde a nechala své psy volně pobíhat v místech, kde i poškozená běžně venčila svého psa, který již byl dříve psy stěžovatelky napaden (str. 5-6 usnesení).
Ústavní soud na shora konstatované závěry obecných soudů odkazuje a konstatuje, že nalézací soud opřel svá rozhodnutí o spolehlivé důkazy, které mu umožnily náležitě zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jeho rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Hodnocení provedených důkazů je v odůvodnění rozhodnutí obecných soudů dostatečně zevrubné a poskytuje dostatečný podklad pro kontrolu správnosti skutkových zjištění. Provedené důkazy byly náležitě zhodnoceny a přijatá rozhodnutí byla odůvodněna. Ze souhrnu těchto důkazů bylo možno dospět ke spolehlivému závěru o stěžovatelčině vině.
Pokud stěžovatelka napadá pravdivost výpovědí D. a A. R., je nutno uvést, že tyto výpovědi plně korespondují s výpovědí E. N., zatímco skutková verze stěžovatelky není podporována žádným z provedených důkazů.
Pokud stěžovatelka odkazuje na výpověď V. T. s tím, že klíčová část její výpovědi není v protokole o hlavním líčení zaznamenána, je nutno uvést, že stěžovatelka měla tuto námitku uplatnit způsobem popsaným v §57 odst. 2 tr. ř., podle kterého o námitkách proti protokolu rozhoduje soud, o jehož protokol jde; proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost. Z obsahu protokolu o hlavním líčení přitom nevyplývá, že by stěžovatelka byla omezována v právu uplatnit svoji obhajobu a klást svědkům otázky, ale naopak je zjevné, že tato svá práva využívala. Pokud stěžovatelka uvádí, že jí bylo v kladení otázek bráněno, měla uplatnit námitky proti protokolaci shora uvedeným způsobem.
Stran námitek proti výroku o náhradě škody Ústavní soud rovněž odkazuje na závěry nalézacího soudu, který podrobně popsal, jakým způsobem k předmětné částce dospěl (str. 5 rozsudku). Stěžovatelčina námitka, týkající se přerušení příčinné souvislosti, vychází ze skutkové verze případu předkládané stěžovatelkou, která byla dostatečným způsobem v řízení před obecnými soudy vyvrácena, Ústavní soud se proto touto námitkou blíže nezabýval.
Po shrnutí výše uvedených skutečností Ústavní soud neshledal, že by soudními rozhodnutími, napadenými ústavní stížností, došlo k takovému porušení trestních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod. Na základě výše uvedených skutečností byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. června 2005
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu