ECLI:CZ:US:2005:3.US.151.05
sp. zn. III. ÚS 151/05
Usnesení
III. ÚS 151/05
Ústavní soud rozhodl dne 1. dubna 2005, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, o ústavní stížnosti V. G., zastoupeného Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem 602 00 Brno, Příkop 8, proti postupu Policie ČR, útvaru odhalování nelegálních výnosů a daňové kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, expozitury Brno a Krajského státního zastupitelství v Brně, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou ústavní stížností domáhá vydání nálezu Ústavním soudem, jímž by tento zakázal shora označeným orgánům veřejné moci pokračovat v nezákonném zadržení a omezování osobní svobody stěžovatele a přikázal jim propustit ho na svobodu. V důvodech ústavní stížnosti tvrdí, že dne 16. 3. 2005 ve 13,30 hod byl Policií ČR, útvarem odhalování nelegálních výnosů a daňové kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, expoziturou v Brně, s předchozím souhlasem státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně, jako podezřelý zadržen, aniž byly splněny všechny podmínky ust. §76 odst. 1 tr. ř. Konkrétně u něj, jak tvrdí, nejsou dány důvody vazby a nejde také o naléhavý případ, tedy takový, kdy bez okamžitého zadržení hrozí zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení a proto považuje stěžovatel své zadržení za nezákonné a stojící v rozporu s čl. 8 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně upozorňuje na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti (např. rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 519/04 a další), která je krajním prostředkem k ochraně práv, nastupujícím tehdy, kdy náprava samotnými orgány veřejné moci, proti nimž směřuje, již není možná.
Ve smyslu ust. §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Za takový procesní prostředek ochrany práv je třeba v posuzovaném případě považovat postup podle ust. §157a tr. ř., jak ostatně i sám stěžovatel v ústavní stížnosti uznává (nehledě k tomu, že oprávněnost zadržení stěžovatele musí být bezprostředně posouzena i v rámci postupu podle ust. §74 odst. 4 tr. ř.). Za stavu, kdy ústavní stížnost byla podána, aniž stěžovatel vyčkal rozhodnutí příslušného státního zástupce o podané žádosti o přezkum ve smyslu uvedeného ustanovení trestního řádu, je tak třeba považovat ústavní stížnost za nepřípustnou. Podmínky ust. §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, jehož se stěžovatel dovolává, v daném případě Ústavní soud neshledal. Jeho použití totiž nemůže, jak se mylně stěžovatel domnívá, odůvodnit pouhý předpoklad, že státní zástupce o podané žádosti nerozhodne včas. Z uvedeného důvodu byla proto ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, jako nepřípustná odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. dubna 2005