ECLI:CZ:US:2005:3.US.169.05
sp. zn. III. ÚS 169/05
Usnesení
III. ÚS 169/05
Ústavní soud rozhodl dne 10. května 2005 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Miloslava Výborného, ve věci navrhovatelky MUDr. M. V., zastoupené JUDr. Zuzanou Volfovou, advokátkou se sídlem Svatojánské nám. 47, 541 01 Trutnov, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2004 č. j. 25 Cdo 2376/2003-285, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. března 2003 č. j. 42 Co 865/2002-273 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. září 2002 č. j. 35 C 275/94-255, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností stěžovatelka napadla v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že se jimi cítí být dotčena ve svém ústavně zaručeném základním právu na spravedlivý proces, zakotveném v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2004 č. j. 25 Cdo 2376/2003-285 bylo z důvodu neshledání rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu odmítnuto dovolání stěžovatelky směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. března 2003 č. j. 42 Co 865/2002-273, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. září 2002 č. j. 35 C 275/94-255, kterým byl zamítnut její návrh na náhradu škody.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítala nesprávné skutkové zjištění a od něj se odvíjející vadné právní posouzení její občanskoprávní věci, přičemž z pohledu relevantní ústavněprávní argumentace zejména zdůraznila to, že došlo k opomenutí navrhovaného důkazu dalším znaleckým posudkem bez řádného odůvodnění a dále že soudy v rámci posuzování jí uplatněného nároku vycházely z dohody spoluvlastníků uzavřené dne 10. března 1995 i pro období před jejím uzavřením. Proto se domáhala kasace napadených rozhodnutí.
Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, není další odvolací instancí a není zpravidla oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR].
Z řečeného se podává, že Ústavní soud zásadně nepřehodnocuje dokazování prováděné obecnými soudy, neboť tato pravomoc mu ex constitutione nepřísluší. Ve své dosavadní judikatuře nicméně formuloval zobecňující podmínky za jejíchž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod. Co do ústavněprávně relevantních pochybení takto vyčlenil případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního základu (kupř. sp. zn. IV. ÚS 570/03, III. ÚS 177/04, III. ÚS 501/04).
Za účelem posouzení opodstatněnosti tvrzení obsažených v ústavní stížnosti si Ústavní soudu vyžádal spis Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 35 C 275/94. Po seznámení se s jeho obsahem dospěl k závěru, že k výše naznačeným pochybením ve věci stěžovatelky nedošlo. K námitce ohledně neprovedení dalšího důkazu znaleckým posudkem sluší se uvést, že jak soud nalézací, tak i soud odvolací se s nepřipuštěním tohoto důkazu ve svých rozhodnutích řádně vypořádaly, když jej považovaly za nadbytečný, resp. v podstatě konstatovaly, že tento důkaz ve vazbě na příslušné tvrzení nedisponuje vypovídací potencí (č. l. 256, 277 spisu obecného soudu; srov. nález ve věci sp. zn. I. ÚS 733/01).
Obecnými soudy učiněným skutkovým zjištěním odpovídá i správné právní posouzení, tak jak k němu dospěly a jej vyložily v odůvodnění svých rozhodnutí, přičemž na tato postačí pro stručnost odkázat. Pokud se dohody spoluvlastníků uzavřené dne 10. března 1995 týče, této nepřiznaly, jak tvrdí stěžovatelka, zpětné působení, když vycházely z předcházející dohody spoluvlastníků, majících dle jejich spoluvlastnických podílů většinu hlasů (č. l. 256, 275 spisu obecného soudu).
V této souvislosti, v návaznosti na zamítnutí žaloby stěžovatelky v řízení před obecnými soudy, je třeba poukázat na to, že sporné občanské soudní řízení vychází ze zásady projednací, v souladu s níž je úspěch procesní strany podmíněn povinností tvrzení a na ní navazující povinností důkazní a jim odpovídajícími koreláty v podobě břemena tvrzení a břemena důkazního. Z této zásady potom plyne - zejména a tím spíše v situaci, kdy případně nastane procesní stav non liquet (není jasno) - ten důsledek, že každá procesní strana je povinna, není-li právním předpisem stanoveno jinak, dokazovat skutečnosti odpovídající znakům právní normy, která je této straně příznivá a které se dovolává, aniž by (v obecné rovině) byla pochopitelně povinna tyto skutečnosti právně stipulovat. Je tak zatížena důkazním břemenem spočívajícím v povinnosti dokazovat skutkové okolnosti předpokládané právní normou, na základě níž uplatňuje své tvrzené právo či zakládá příslušné námitky, a pokud se jí to nepodaří, projeví se to v procesní rovině tím, že je nucena - jako v daném případě stěžovatelka - strpět nepříznivé procesní důsledky v podobě neúspěchu v soudním sporu (srov. sp. zn. IV. ÚS 208/2000, IV. ÚS 364/2000, Pl. ÚS 37/03).
Pro uvedené byla ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná a podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. května 2005