Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 08.08.2002, sp. zn. IV. ÚS 364/2000 [ nález / ZAREMBOVÁ / výz-3 ], paralelní citace: N 100/27 SbNU 139 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2002:4.US.364.2000

sp. zn. IV. ÚS 364/2000 Nález Ústavní soud rozhodl, za souhlasu účastníků řízení bez nařízení ústního jednání, v senátě ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) K. V., 2) V. K., 3) Z. A., 4) Ing. L. Z., všech zastoupených JUDr. A. K., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 4. 2000, sp. zn. 4 C 57/92, 20 Co 765/98, a proti rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 23. 9. 1998, čj. 4 C 57/92-88, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto: I. Ústavní stížnosti se částečně vyhovuje a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18. 4. 2000, sp. zn. 4 C 57/92, 20 Co 765/98, se zrušuje. II. V části směřující proti rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 23. 9. 1998, čj. 4 C 57/92-88, se ústavní stížnost zamítá. Odůvodnění: I. Včas podanou ústavní stížností, splňující i ostatní formální předpoklady a podmínky stanovené zákonem, se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť se jimi cítí být dotčeni na svém ústavně zaručeném základním právu, zakotveném v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle něhož má každý právo vlastnit majetek a vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Předmětnými rozhodnutími byl zamítnut jejich návrh, na základě něhož požadovali ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, v platném znění (dále jen "zákon č. 87/1991 Sb."), vydání rozhodnutí, jímž by byla žalovanému, takto vedlejšímu účastníkovi v řízení před Ústavním soudem, uložena povinnost uzavřít se stěžovateli dohodu, na základě které by jim byly vydány blíže označený pozemek a na něm se nacházející stavby v k.ú. Uherské Hradiště. Pochybení obecných soudů spatřovali především v tom, že v rozporu s jejich návrhem neverifikovaly "skutečnosti" ze znaleckých posudků plynoucí zjištěním na místě samém a o jejich majetkových právech (jak dále uvádějí) tak v podstatě rozhodly na základě fiktivních výpočtů procentuelního obsahu novosti prvků dlouhodobé životnosti vypočtených znalcem, když sám znalec v závěru svého posudku zdůraznil, že rozhodnutí, zda došlo k zásadní přestavbě u dotčených objektů, ponechává na úvaze a rozhodnutí soudu. Podle jejich názoru vedlejší účastník neprokázal, že by po protiprávním odebrání dotčeného majetku v roce 1950 provedl u těchto objektů takové stavební práce, v důsledku nichž by došlo ke ztrátě jejich stavebně technického charakteru, v návaznosti na což zmíněné konstatování soudů obou stupňů v odůvodnění napadených rozhodnutí uvedené nemá opory v provedeném dokazování. Odkaz na §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. potom považují za nepřípadný, když tvrzení o tom, že došlo ke změně převážné většiny prvků dlouhodobé životnosti, nemá reálný podklad. V této souvislosti poukazují na to, že posouzení uvedené právně relevantní skutečnosti vyžaduje znalost původního stavu zástavby a okolností dotýkajících se jejího provedení, neboť předmětné úpravy jsou výsledkem postupné a živelně prováděné modernizace objektů, které jim byly v minulosti nezákonně odňaty. Konečně též odkázali na to, že prováděné změny na nemovitostech vedly k jejich určitému zhodnocení, a proto žádali, aby v případě těchto zjištění byl jejich žalobní návrh posouzen z hlediska dikce §7 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., a to s přihlédnutím k jejich rozhodnutí, že žádají vydání nemovitostí, tj. s tím, že povinné osobě nahradí rozdíl mezi cenami nemovitostí ve smyslu tohoto ustanovení. Ze spisu, vedeného u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 4 C 57/92, Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé podáním, doručeným označenému soudu dne 9. 3. 1992, uplatňovali svůj restituční nárok, jímž by byla právnímu předchůdci vedlejšího účastníka (Pivovary a sodovkárny Brno, a.s.) uložena povinnost uzavřít s nimi jako osobami oprávněnými dohodu o vydání blíže specifikovaných nemovitostí, eventuálně aby mu bylo uloženo tyto nemovitosti stěžovatelům vydat. O návrhu takto podaném rozhodl Okresní soud v Uherském Hradišti zamítavým rozsudkem ze dne 25. 10. 1995, čj. 4 C 57/92-22. Při svém rozhodování vyšel ze zjištění, že stěžovatelé jsou oprávněnými osobami, vedlejší účastník, který v mezidobí vstoupil do práv a povinností svého právního předchůdce, osobou povinnou a restitučním nárokem zatížené věci přešly v rozhodném období na stát znárodněním vykonaným v rozporu s tehdy platnými předpisy [§3, §4 odst. 1, §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 87/1991 Sb.]. Nalézací soud nicméně, zabývaje se námitkou vedlejšího účastníka (coby povinné osoby), podle §8 odst. 1, odst. 3 citovaného zákona a jeho související argumentací, dospěl po provedeném dokazování k závěru o její opodstatněnosti, a to v podstatě s poukazem na účastnickou výpověď stěžovatelky K. V. a znalecký posudek Ing. A. K. zpracovaný v září 1991. Na základě těchto důkazů dovodil, že ve vztahu k předmětným nemovitostem se jedná o stavby nové, které brání jejich vydání, jakož i vydání pozemku, na němž jsou situovány. V odvolání proti tomuto rozsudku stěžovatelé vytýkali nalézacímu soudu nedostatečné zjištění skutkového stavu, když i zmíněný znalecký posudek byl zpracován před vlastním uplatněním restitučního nároku, a to pro potřeby privatizačního řízení. K uvedené účastnické výpovědi poukázali na nerozlišení právního významu přestavba původních objektů a zřízení nové stavby ze strany stěžovatelky, nemající v tomto směru potřebnou erudici. Jako důležitý moment zdůraznili také to, že soud nevyhověl jejich návrhu, aby odpůrce své tvrzení o zřízení nových staveb na předmětném pozemku doložil odpovídající stavební dokumentací nebo jakýmkoliv jiným rovnocenným důkazem. Krajský soud v Brně jako soud odvolací poté, co vyslechl znalce, usnesením sp. zn. 4 C 57/92, 20 Co 180/96, ze dne 20. 5. 1997, shora uvedený rozsudek okresního soudu zrušil a věc mu vrátil se závazným právním názorem k dalšímu řízení, když shledal, že ohledně konstatované překážky vydání věci neexistuje dostatečná opora v provedeném důkazním řízení, neboť nebylo jednoznačně objasněno, které konkrétní stavby se na předmětném pozemku nacházejí a kdy a v jakém rozsahu odpůrce prováděl výstavbu sporných objektů. Dovodil, že znalecký posudek se týká uvedené problematiky jen okrajově, neboť je zaměřen s ohledem na svůj účel na stanovení hodnoty nemovitostí. V souladu s tímto konstatováním uložil soudu I. stupně vyžádat si od žalovaného veškerou dostupnou stavební dokumentaci, týkající se dotčených objektů, vypracování geometrického plánu pozemku, z něhož by bylo patrno, které objekty a v jakém rozsahu se na něm nacházejí, a vypracovat znalecký posudek, v němž se znalec vyjádří k rozsahu přestavby objektů ve smyslu §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. V návaznosti na uvedené se Okresní soud v Uherském Hradišti v intencích rozhodnutí odvolacího soudu restitučním nárokem stěžovatelů opětovně zabýval. Na návrh právního zástupce stěžovatelů, učiněný při ústním jednání, připustil změnu žalobního petitu v tom smyslu, aby žalovanému (vedlejšímu účastníkovi) byla uložena povinnost uzavřít blíže specifikovanou dohodu o vydání věci. Ohledně předmětné restituční věci ve svém v pořadí již druhém rozsudku ze dne 23. 9. 1998, čj. 4 C 57/92-88, setrval na své původní argumentaci poté, co nechal vypracovat znalecký posudek z oboru geodézie a kartografie, v němž znalec Ing. M. D. (z.p. 7/98 ze dne 8. 3. 1998) konstatoval, že hranice předmětného pozemku (tj. parcely PK 36) jsou totožné s obvodem parcel KN 361/1 a 361/2. Na základě usnesení soudu vypracovaný znalecký posudek Ing. P. J. č. 61-32/98, ze dne 30. 7. 1998, se potom zabýval určením, zda tedy objekty na naposled uvedených pozemcích (jeví se vhodným uvést, že dále se o nich hovoří coby totožných s pozemkem původně označeným) umístěné byly postaveny před znárodněním a pokud ano, zda neztratily zásadní přestavbou po něm provedenou svůj původní stavebně technický charakter. Návrh stěžovatelů soud opět zamítl, a to s poukazem na to, že na sporném pozemku se nacházejí stavby, které shledal na základě naposled citovaného znaleckého posudku stavbami novými, postavenými až po znárodnění, když tento závěr dovodil z jejich umístění, konstrukčního řešení a konečně též jejich charakteru. V odvolání proti tomuto rozhodnutí stěžovatelé zdůraznili, že se nalézací soud nevypořádal s otázkou, co je stavba, kterou má na mysli §8 odst. 3, a co nemovitost uvedená v §7 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. Zejména též poukázali na to, že znalec Ing. P. J. v konstatovaném znaleckém posudku ani u jednoho z objektů nestanovil, že by se jednalo o zcela novou stavbu, nevyužívající ani částečně prvky původních staveb. Opakovaně akcentovali okolnost, že veškeré původní stavby byly provedeny tak, že jejich zadní stěna, u jedné z nich i boční stěna, tvořily současně také zeď, oplocující předmětný pozemek, když tato skutečnost je na místě samém doposud zřejmá. Že se jedná u všech rekonstruovaných staveb o zeď nosnou potvrdily i oba znalecké posudky, což nakonec mohl nalézací soud zjistit ohledáním na místě samém, jak to stěžovatelé neúspěšně požadovali. Z tohoto důvodu předložili k důkazu i fotografie popsaný stav dokumentující. Odůvodnění svého odvolání uzavřeli tím, že mají za to, že provedenými rekonstrukcemi nedošlo u původních staveb ke změně původního dispozičního řešení původní zástavby a již vůbec ne ke změně či ztrátě původního stavebně technického charakteru staveb. Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 18. 4. 2000, sp. zn. 4 C 57/92, 20 Co 765/98, rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 23. 9. 1998, čj. 4 C 57/92-88, potvrdil. Při svém rozhodování vyšel ze znaleckých posudků znalců Ing. M. D.a a Ing. P. J. a v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že v průběhu řízení bylo prokázáno, že z původních objektů zůstala pouze zadní nosná zeď, ke které byly v podstatě přistavěny, případně byly přestavěny objekty tak, že z prvků dlouhodobé životnosti u většiny těchto objektů zůstaly zachovány pouze menší části, a to konkrétně z původní vrátnice zůstalo původní obvodové zdivo, které je součástí objektu, u kotelny zadní část původní nosné zdi a obdobnou situaci shledal u skladovacích prostor. Co se prvků dlouhodobé životnosti týče, pouze u vrátnice představují zachované prvky dlouhodobé životnosti 50%, u kotelny pouze 10% a skladovacích prostor 30%. Tyto argumenty vyústily v závěr, že za této situace má za to, že stavby, které se v současné době na pozemku nacházejí, jsou stavbami značně renovovanými a původní stavby touto renovací a přestavbou ztratily svůj původní stavebně technický charakter. Na základě výzvy Ústavního soudu podal Krajský soud v Brně jako účastník řízení k ústavní stížnosti, prostřednictvím předsedkyně senátu 20 Co, též vyjádření, v němž uvedl, že k napadenému rozhodnutí nemá co dodat a v plném rozsahu se odvolává na písemné vyhotovení odůvodnění napadeného rozsudku. Vedlejší účastník, Jihomoravské pivovary, a.s., se ve lhůtě Ústavním soudem poskytnuté k ústavní stížnost nevyjádřil. II. Ústavní soud v minulosti opakovaně vyjádřil stanovisko, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), není součástí soustavy obecných soudů a není vůči nim třetí či čtvrtou instancí (sp. zn. IV. ÚS 360/97), z čehož plyne závěr, že ani není oprávněn na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností a nepřísluší mu zpravidla přehodnocovat důkazy před nimi provedené nebo korigovat jejich právní úvahy, to ovšem s ohledem na ústavněprávní vymezení postavení Ústavního soudu jen potud, pokud ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod. V souvislosti s projednávanou ústavní stížností k těmto premisám dodává, že v řízení o ústavní stížnosti je potom vázán pouze petitem návrhu na zahájení řízení, nikoliv již vlastním odůvodněním ústavní stížnosti, proto se nad jeho rámec zabýval přezkoumáním napadených rozhodnutí i z jiných hledisek, způsobilých založit jejich protiústavnost, přičemž dospěl k závěru, že podaný návrh je zčásti důvodný. V celé řadě svých rozhodnutí Ústavní soud konstatoval (sp. zn. IV. ÚS 373/2000), že restituční zákony jako zákony leges speciales je nutno vykládat tak, že při posuzování restitučních nároků je třeba vzít na vědomí požadavek takového přístupu k aplikaci každého restitučního zákona i osobám oprávněným, aby byl splněn jeho smysl a účel, tj. aby byly zmírněny následky majetkových a některých jiných křivd, vzniklých v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990. Vzhledem k tomu, že tyto zákony svým účelem sledují odstranění či alespoň zmírnění určitých přesně definovaných majetkových křivd, je zejména třeba dbáti toho, aby osobě oprávněné nebyla způsobena při aplikaci restitučních předpisů orgány veřejné moci další neodůvodněná křivda. K samotnému meritu posuzované věci Ústavní soud poukazuje na to, že zcela sdílí závěry soudní judikatury, dovozující, že žalobě na uzavření dohody o vydání věci podle restitučních předpisů lze vyhovět i jen zčásti v tom smyslu, že soud uloží povinnost uzavřít dohodu o vydání věci pouze ohledně některé z nemovitostí (věcí) uvedených v návrhu dohody (kupř. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 3 Cdon 344/96, ze dne 27. 3. 1997; sp. zn. 3 Cdon 554/96, ze dne l7. 7. l997), a to s ohledem na to, že žaloba na uzavření dohody na vydání věci i žaloba na vydání věci jsou podle ustálené judikatury rovnocennými způsoby uplatnění restitučních nároků [srov. nález uveřejněný pod č. 16/92 Sbírky usnesení a nálezů Ústavního soudu ČSFR (sp. zn. I. ÚS 597/92) a stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR, Cpjn 50/93]. Pakliže je předmětem restitučního řízení uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání většího počtu nemovitostí, nelze přehlédnout, že každá z těchto nemovitostí je způsobilým předmětem občanskoprávních vztahů, tj. lze ji považovat za samostatnou věc ve smyslu ustanovení §118 odst.1 občanského zákoníku, ohledně které také může být uzavřena samostatná dohoda o vydání věci. V souladu s tím, co bylo uvedeno, jakož i odkazem na rozhodovací důvody v citovaných rozhodnutích vyložené, nelze bez dalšího (výslovného) projevu vůle stěžovatelů dovozovat, že jejich úmysl směřoval k uzavření dohody toliko na vydání všech věcí v ní uvedených a v opačném případě, pokud by vydání některé z věcí bránila zákonná překážka, nesměřoval tento projev vůle k uzavření dohody ve vztahu k těm věcem, jejichž vydání žádný legální důvod nebrání. Lze tak presumovat, že tento projev vůle stěžovatelů coby oprávněných osob směřoval i k uzavření dohody o vydání i každé z dotčených věcí zvlášť. Z řečeného potom vyplývá oprávnění a současně též povinnost soudu v takovém případě podanému návrhu ve vztahu k nemovitostem způsobilým k vydání vyhovět a toliko ve zbylém rozsahu jej zamítnout. S ohledem na koncepci restitučních zákonů, charakter zákonných předpokladů nezbytných pro uplatňování restitučních nároků ze strany oprávněných osob, a zejména na povahu uplatňovaného práva, lze konstatovat, že tento výklad je v souladu s ustanovením §153 odst. 2 o.s.ř. V projednávané věci odvolací soud uvedeným způsobem nepostupoval, a neposkytl tak zatím právům stěžovatelů dostatečnou ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Nelze totiž přehlédnout, že Okresní soud v Uherském Hradišti, kterému byla věc vrácena k dalšímu řízení (usnesením, sp. zn. 4 C 57/92, 20 Co 180/96, ze dne 20. 5. 1997), řešil v této jeho fázi v intencích zrušujícího usnesení odvolacího soudu otázku, zda po odnětí předmětných nemovitostí státem nedošlo na předmětných pozemcích ke zřízení staveb nových; pokud potom došlo pouze k přestavbě odňatých staveb, měl řešit, zda se jednalo ve vztahu k nim o zásadní přestavbu, která měla ten důsledek, že došlo k podstatné změně prvků dlouhodobé životnosti. Nalézací soud při svém rozhodování po provedení a zhodnocení důkazů dovodil, že pozemky, jejichž vydání bylo předmětnou dohodou požadováno, jsou ve smyslu §8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. pozemky, na nichž jsou umístěny stavby, které byly zřízeny až po převzetí pozemku státem, a proto návrh stěžovatelů na uzavření této dohody v plném rozsahu zamítl. Krajský soud v Brně jako soud odvolací posléze - podle odůvodnění rozsudku, sp. zn. 4 C 57/92, 20 Co 765/98, ze dne 18. 4. 2000 - vyšel ze zjištění nalézacího soudu, avšak dospěl k závěru, že stavby, které se v současné době na pozemcích nacházejí, jsou stavbami značně renovovanými a původní stavby touto renovací a přestavbou ztratily svůj původně stavebně technický charakter ve smyslu §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Citované ustanovení (ani jiné související ustanovení zákona) se o pozemku, na němž se takto kvalifikované stavby nacházejí, vůbec nezmiňuje, a nevylučuje tak jeho vydání, když tuto překážku vydání podle přesvědčení Ústavního soudu není možno bez dalšího dovodit ani z ustanovení §8 odst. 2 citovaného zákona, a tudíž je v pochybnostech (in eventum vznesených) v souladu se smyslem a účelem restitučních předpisů nutno upřednostnit výklad svědčící ve prospěch restituentů. Přitom k otázce vydání požadovaných pozemků se odvolací soud nikterak nevyslovil, čímž se jeho rozhodnutí v tomto smyslu a s ohledem na shora uvedená stanoviska stalo nepřezkoumatelným, resp. přinejmenším co do odůvodnění neúplným (§157 odst. 2 o.s.ř.). S ohledem na důvody takto vyložené Ústavní soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18. 4. 2000, sp. zn. 4 C 57/92, 20 Co 765/98, v plném rozsahu, neboť jeho výroková část není jakkoliv strukturována způsobem, který by umožňoval přistoupit ze strany Ústavního soudu k derogačnímu zásahu do takto: ústavně nesouladného rozhodnutí jinak. Pro úplnost je však třeba se vyjádřit i ke způsobu, jakým krajský soud dospěl ke zjištění, že v případě dotčených staveb došlo k zásadní přestavbě, mající za důsledek ztrátu jejich původního stavebně technického charakteru, když uvedl, že z původních objektů zůstala pouze zadní nosná zeď, ke které byly v podstatě přistavěny, případně byly přestavěny objekty tak, že z prvků dlouhodobé životnosti zůstaly zachovány pouze menší části a pouze u vrátnice přesahují zachované (měl na mysli původní) prvky dlouhodobé životnosti 50%, u kotelny 10 % a skladovacích prostor 30 %. V tomto směru Ústavní soud odkazuje na svou judikaturu, dle níž pro úvahu o zásadní přestavbě, v jejímž důsledku došlo nebo mohlo dojít ke ztrátě původně stavebně technického charakteru (pod aspektem souzené věci třeba zdůraznit každé jednotlivé) stavby, je nutno mít bezpečně ověřeno, zda alespoň u jednoho z prvků dlouhodobé životnosti došlo k obměně reprezentující nadpoloviční objemový podíl všech konstrukcí daného prvku objektu (sp. zn. IV. ÚS 35/97, sp. zn. II. ÚS 231/01). Podle názoru Ústavního soudu toto kritérium, ve světle úvah o smyslu a účelu restitučních předpisů, není a nemůže být jediným a pojem zásadní přestavba je třeba vykládat restriktivně, a to ve vazbě na to, že se v daném případě jedná o výjimku z pravidla odpírající osobám oprávněným k restituci vydání nemovitosti, jíž pozbyly (nebo její právní předchůdci) nezákonným jednáním státu v době nesvobody. Uvedené potom platí obzvláště tehdy, je-li ze znaleckého posudku či z podkladů, o něž se opírá, patrno, že není zcela jisté, které části staveb jsou původními a které obměněnými či dostavěnými. Aniž by v tomto směru Ústavní soud jakkoli předjímal výsledek dalšího řízení současně zdůrazňuje, že vzhledem k těmto konkrétním okolnostem případu bude třeba při dalším rozhodování tyto otázky znovu uvážit. V tomto směru se sluší poukázat na to, že sporné občanské soudní řízení vychází ze zásady projednací, v souladu s níž je úspěch procesní strany podmíněn povinností tvrzení a na ní navazující povinností důkazní a jim odpovídajícími koreláty v podobě břemena tvrzení a břemena důkazního. Z této zásady potom plyne - zejména a tím spíše v situaci, kdy případně nastane procesní stav non liquet - ten důsledek, že každá procesní strana je povinna, není-li právním předpisem stanoveno jinak, dokazovat skutečnosti odpovídající znakům právní normy, která je této straně příznivá a které se dovolává, aniž by (v obecné rovině) byla pochopitelně povinna tyto skutečnosti právně stipulovat. Je tak zatížena důkazním břemenem spočívajícím v povinnosti dokazovat skutkové okolnosti předpokládané právní normou, na základě níž uplatňuje své tvrzené právo či zakládá příslušné námitky, a pokud se jí to nepodaří, projeví se to v procesní rovině tím, že je nucena strpět nepříznivé procesní důsledky v podobě neúspěchu v soudním sporu. Pokud Ústavní soud nepřikročil k navrhovanému zrušení rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 23. 9. 1998, čj. 4 C 57/92-88, odkazuje v tomto směru na svá předchozí rozhodnutí, ve kterých opakovaně zdůraznil význam ochrany ústavnosti v relaci k principu minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci, dle něhož za účelem dosažení ochrany ústavnosti je tímto soudem nutné volit pouze taková derogační opatření, která v minimální míře do pravomoci těchto orgánů zasahují. V opačném případě, pakliže by se výtkami v ústavní stížnosti předestřenými vůči tomuto rozhodnutí blíže zabýval, by nadto nepřípustným způsobem zasahoval do hodnocení dokazování, kteréžto oprávnění, tj. přehodnocovat hodnocení dokazování provedené obecnými soudy, mu v zásadě nepřísluší, neboť hodnocení důkazů je výrazem nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 Ústavy ČR. Konečně pro úplnost k námitce stěžovatelů, že se cítí být napadenými rozhodnutími dotčeni na svých ústavně zaručených právech ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod, je třeba v souvislosti s již ustálenou a obecně přístupnou judikaturou uvést, že tento článek chrání vlastnické právo již konstituované, tedy nabyté a existující, nikoliv tvrzený nárok na ně ve formě uplatnění restitučního nároku. Ústavní soud proto z uvedených důvodů ústavní stížnosti pro porušení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i článku 90 Ústavy ČR podle ustanovení §82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, částečně vyhověl, napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18. 4. 2000, sp. zn. 4 C 57/92, 20 Co 765/98, podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil a návrh na zrušení rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 23. 9. 1998, čj. 4 C 57/92-88, zamítl. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 8. srpna 2002