ECLI:CZ:US:2005:3.US.195.05
sp. zn. III. ÚS 195/05
Usnesení
III. ÚS 195/05
Ústavní soud rozhodl dne 4. května 2005 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Miloslava Výborného, ve věci navrhovatele L. O., zastoupeného Mgr. Tomášem Kutnarem, advokátem se sídlem Ostrovského 3, 150 00 Praha 5, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. listopadu 2004 sp. zn. 6 To 564/2004 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 2. července 2004 sp. zn. 4 T 169/2003, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, jimiž byl pro blíže popsaný skutek shledán vinným ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání dvou let. Rovněž mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu osmnácti měsíců a dále bylo rozhodnuto o návrzích na náhradu škody.
Stěžovatel tvrdil, že označenými rozhodnutími došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených základních práv zakotvených v čl. 36 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Ve svém návrhu prostřednictvím kvalifikovaného právního zástupce zrekapituloval původní trestní řízení s tím, že stížnost, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 11. dubna 2005, odůvodní "v co možná nejkratší lhůtě".
Na tomto místě třeba konstatovat, že je stěžovatel zastoupen advokátem, od něhož lze právem nejen očekávat, nýbrž především i požadovat hájení zájmů (práv) zastoupeného lege artis, tj. ve shodě s povinnostmi ze zákona, jakož i etických pravidel s výkonem advokacie spojených plynoucích (§16, §17 zák. č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů). Je nutno říci, že v kontextu lhůty 60 dnů k podání (alespoň v základních obrysech řádně odůvodněné) ústavní stížnosti od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů), jakož i v mezích "co možná nejkratší lhůty", právní zástupce stěžovatele nedostál svým povinnostem, tak jak jsou mu výše zmíněnými normami uloženy.
Byť tedy v předložené ústavní stížnosti nezbytná ústavněprávní argumentace naprosto chybí, posoudil Ústavní soud napadená rozhodnutí z pohledu ústavně zaručených základních práv, přičemž dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.
Z odvolání stěžovatele podaného v předmětné trestní věci podává se, že toto bylo co do námitek založeno jeho nesouhlasem týkajícím se hodnocení ve věci provedených důkazů. Jak plyne z dosavadní judikatury, Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat hodnocení dokazování provedené obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s takovým hodnocením sám neztotožňoval.
Skutková polemika takto není způsobilá sama o sobě založit dotčení ústavních práv, neboť přehodnocovat obecnými soudy provedené myšlenkové operace upínající se k dokazování ve smyslu činění odlišných skutkových závěrů s odkazem na přisouzení jiné váhy tomu či onomu provedenému důkazu, jakož i hodnocení celkové důkazní situace Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší, nejedná-li se o extrémní rozpory zakládající vykročení z mezí ústavních kautel (srov. nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení, Sv. 3, č. 34; III. ÚS 166/95, tamtéž, Sv. 4, č. 79, II. ÚS 182/02, tamtéž, Sv. 31, č. 130 a další). Takovou situaci odůvodňující jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů ve věci stěžovatele Ústavní soud neshledal. V záhlaví uvedená rozhodnutí jsou, a to i v ostatním, dostatečně náležitým způsobem odůvodněna a na obsah jejich odůvodnění, jež jsou takto reflexí nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 Ústavy ČR, postačí v podrobnostech odkázat (§125 odst. 1, §134 odst. 2 tr. řádu).
Proto bylo o návrhu rozhodnuto, jak ve výroku usnesení obsaženo [§43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. května 2005