ECLI:CZ:US:2005:3.US.223.05
sp. zn. III. ÚS 223/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. června 2005 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy, soudců Pavla Holländera a Jana Musila, o ústavní stížnosti Central European Properties Limited, s. r. o. se sídlem v Praze 1, Klimentská 46, zastoupeného JUDr. Gabrielem Brenkou, advokátem se sídlem 110 00 Praha 1, Václavské nám. 21, proti usnesení Krajského soudu v Praze sp. zn. 25 Co 53/2005 ze dne 31. 1. 2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá, s tvrzením porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Krajského soudu v Praze.
Uvedeným rozhodnutím, jak patrno z jeho obsahu i obsahu ústavní stížnosti, nebylo vyhověno odvolání stěžovatele - v řízení před obecnými soudy v postavení 1. žalovaného - směřujícího proti výroku o nákladech řízení rozsudku Okresního soudu Praha-západ sp. zn. 9 C 1384/2003 ze dne 18. 11. 2004. Jmenovaný soud, jako soud I. stupně, označeným rozsudkem zamítl žalobu M. B., směřující proti stěžovateli a Volksbank CZ, a. s. se sídlem v Brně, na určení, že nemovitosti v rozsudku přesně specifikované jsou ve vlastnictví žalobce a že nejsou zatíženy žádnými zástavními právy ani jinými omezeními vlastnických práv a současně uložil žalobci povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení v částce 18.428,-Kč a druhému žalovanému v částce 23.838,-Kč .
Proti tomuto rozsudku, a to pouze do výroku o nákladech řízení, se stěžovatel odvolal. Nesouhlasil totiž s tím, že soud I. stupně při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení vycházel z vyhlášky č. 484/2000 Sb., neboť podle jeho názoru v daném případě jsou dány důvody pro použití ust. §151 odst. 2 o s. ř., tj. pro to, aby odměna byla stanovena podle §7 vyhl. č. 177/1996 Sb. (dále jen "Advokátní tarif").
Odvolací soud stěžovateli nepřisvědčil, ztotožnil se s názorem soudu I. stupně, že v projednávaném případě nejsou dány důvody pro stanovení odměny advokáta podle zvláštního předpisu o mimosmluvní odměně ve smyslu ust. §151 odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. Takový postup podle něj odůvodňují jen zcela mimořádné okolnosti případu, kdy stanovení odměny podle sazeb vyhlášky č. 484/2000 Sb. se může jevit jako neodpovídající povaze řízení, délce řízení, náročnosti poskytnutých právních služeb a podobně, přičemž takové okolnosti případu v dané věci neshledal, neboť, jak vysvětlil v odůvodnění svého rozhodnutí, nešlo o nepřiměřeně dlouhé řízení a těžiště věci spočívalo především v právním posouzení případu. Proto rozsudek soudu I. stupně v napadeném výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a stěžovatelem podle §219 o. s. ř. potvrdil.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu směřuje ústavní stížnost stěžovatele, který, vpodstatě z důvodů uvedených již v odvolání, dává najevo svůj nesouhlas se závěry obou soudů, je toho názoru, že daném případě okolnosti případu odůvodňují, aby soud přednostně aplikoval Advokátní tarif. Opětovně poukazuje na to, že případný úspěch žalobce by měl v podstatě stejné právní důsledky, jaké by měl v soudním sporu o vyklizení sporných nemovitostí, v obou případech by byl proveden zápis záznamu vlastnického práva žalobce a je tak přesvědčen o tom, že skutečným předmětem sporu bylo vlastnictví určitých nemovitostí, které měly určitou hodnotu. Právě skutečnost, že předmět sporu byl penězi ocenitelný, představuje podle stěžovatele takovou okolnost případu, pro kterou měl soud náhradu nákladů přiznat v souladu s Advokátním tarifem. V odůvodnění ústavní stížnosti se stěžovatel dovolává judikatury Evropského soudního dvora, konkrétně rozhodnutí ve věci Fresh Marine Co., A/S v. Komise Evropských společenství ze dne 15. 9. 2004 sp. zn. T-178/98 DEP, cituje i z judikatury Ústavního soudu s tím, že v plném rozsahu respektuje jeho názor, že rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva nemůže sám o sobě založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, nicméně se domnívá, že se patří respektovat právní názor Ústavního soudu i v těch případech, ve kterých nezjistil porušení ústavního práva a zaujímá výkladová stanoviska k otázkám jednoduchého práva. Z důvodů, které dále rozvádí, vychází z toho, že účastník řízení, který měl v soudním sporu úspěch, nemůže utrpět finanční újmu z toho důvodu, že podle Advokátního tarifu zaplatil na mimosmluvní odměně svému advokátovi více, než mu náleží podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. Vyjadřuje proto přesvědčení o tom, že rozhodnutí obecných soudů týkající se náhrady nákladů řízení odporují čl. 36 odst. 1 Listiny, a navrhuje proto zrušení napadeného rozhodnutí.
Ústavní soud, poté co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a obsahem napadeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s postupem obecných soudů při rozhodování o náhradě nákladů řízení v řízení proti němu vedeném o určení vlastnického práva k nemovitostem a určení, že tyto nejsou zatíženy zástavním právem ani jiným omezením, kdy obecné soudy při stanovení výše nákladů řízení vycházely z ust. §5 písm. b) vyhl. č. 484/2000 Sb. - vztahující se na řízení ve věcech určení, zda tu právní vztah nebo právo k nemovitosti je či není - a přiznaly sazbu odměny v částce 10.000,-Kč. Nepostupovaly tak podle §7 Advokátního tarifu, jak požadoval stěžovatel. Na tomto místě třeba uvést, že v dané věci nešlo o spor o to, které z ustanovení advokátního tarifu je třeba v poměru k danému předmětu řízení použít, jak tomu bylo v případech řešených Ústavním soudem ve věcech sp. zn. I. ÚS 712/01 a II. ÚS 598/2000 a Nejvyšším soudem v jeho rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 590/2002 (navíc se vztahujících k rozhodnutím obecných soudů vydávaných před účinností vyhlášky č. 484/2000 Sb.), jež stěžovatel v ústavní stížnosti zmiňuje, nýbrž primárně o spor o aplikaci ust. §151 odst. 2 o. s. ř. Podle tohoto ustanovení "při rozhodování o náhradě nákladů řízení soud určí výši odměny za zastupování advokátem nebo notářem v rámci jeho oprávnění stanoveného zvláštním předpisem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním předpisem; jde-li však o přiznání náhrady nákladů řízení podle §147 nebo odůvodňují-li to okolnosti případu, postupuje podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně. Náhradu mzdy (platu) a náhradu hotových výdajů soud stanoví podle zvláštních předpisů. Jinak soud vychází z nákladů, které účastníku prokazatelně vznikly".
Z dikce citovaného ustanovení je zřejmé, že poskytuje obecným soudům možnost výši odměny za zastupování stanovit nejen paušálními částkami, vyhláškou č. 484/2000 Sb. určenými pro ten který typ řízení, ale i podle Advokátního tarifu, to však pouze výjimečně, odůvodňují-li to okolnosti případu. Takové mimořádné okolnosti však odvolací soud v daném případě neshledal, přitom v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně vysvětlil, jaké důvody jej k tomuto závěru vedly. Do diskrečního oprávnění obecného soudu, jež mu poskytuje ust. §151 odst. 2 o. s. ř., se Ústavní soud necítí být oprávněn zasahovat, snad s výjimkou zcela extrémních případů, za který však daný případ považovat nelze, neboť jak patrno z odůvodnění napadeného rozhodnutí, souzený případ se nijak výrazně nelišil od srovnatelných případů stejného typu řízení ve věcech určení, zda tu právní vztah nebo právo k nemovitosti je či není, na něž se vztahuje právě paušální sazba odměny uvedená v §5 písm. b) vyhl. č. 484/2000 Sb. Ústavní soud tak uzavírá, že jakkoli právo na přiznání přiměřené a právním předpisem stanovené náhrady nákladů řízení považuje, jak dal ve svých nálezech již najevo, za součást práva na spravedlivý proces, v daném případě porušení uvedeného základního práva neshledal, neboť obecný soud postupoval v rámci dané právní úpravy, jím podanou interpretaci této nelze hodnotit jako interpretaci, která by byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti a z ústavních mezí tak nijak nevykročil. Z uvedených důvodů byla proto ústavní stížnost stěžovatele podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 9. června 2005
Jiří Mucha
předseda senátu