ECLI:CZ:US:2005:3.US.245.05
sp. zn. III. ÚS 245/05
Usnesení
III. ÚS 245/05
Ústavní soud rozhodl dne 31. května 2005 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ve věci navrhovatele EZOP s. r. o., IČ 49812980, se sídlem Školní 1396, Vrchlabí, zastoupeného společníkem M. V., právně zastoupeného JUDr. Vladimírem Špačkem, advokátem se sídlem Tyršova 64, 547 01 Náchod, o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. března 2005 č. j. 14 Cmo 175/2004-14, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností navrhovatel napadl v záhlaví uvedené usnesení Vrchního soudu v Praze, jímž bylo jako opožděné odmítnuto jeho odvolání směřující do usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 6. dubna 2004 č. j. 36 Cm 32/2004-8. S poukazem na blíže rozvedené výhrady stěžovatel tvrdil, že předmětným usnesením odvolacího soudu došlo k vykročení z ústavních kautel plynoucích z čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv svobod a čl. 2 odst. 3 a čl. 90 Ústavy ČR. Z těchto důvodů se posléze domáhal kasace napadeného rozhodnutí.
Dle §75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení.
V tomto ustanovení má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná (čl. 4 Ústavy ČR). Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, dle níž ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních (srov. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 117/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, Sv. 19, č. 111).
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. března 2005 č. j. 14 Cmo 175/2004-14 přitom stěžovatel mohl a měl, chtěl-li si otevřít prostor pro jeho meritorní přezkum cestou ústavní stížnosti, napadnout žalobou pro zmatečnost, neboť ve smyslu §229 odst. 4 o. s. ř. jí lze napadnout pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání. Stěžovatel tak před podáním ústavní stížnosti neučinil, pročež v daném ohledu nedostál požadavku vyjádřenému v ustanovení §75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Vzhledem k uvedenému deficitu bylo o jeho návrhu rozhodnuto, jak ve výroku usnesení obsaženo [§43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2005