ECLI:CZ:US:2005:3.US.47.04
sp. zn. III. ÚS 47/04
Usnesení
III.ÚS 47/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 14. dubna 2005 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila ve věci ústavní stížnosti MUDr. R. P., zastoupené JUDr. J. K., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. září 2003 č. j. 19 Co 457/2003-67, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení a Ing. N. P. jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
V návrhu, doručeném Ústavnímu soudu dne 26. 1. 2004, napadá stěžovatelka usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2003 č. j. 19 Co 457/2003-67, kterým bylo změněno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. 8. 2003 č. j. 28 C 102/2003-57 tak, že tento odvolací soud předběžným opatřením nařídil stěžovatelce (v dřívějším řízení žalobkyni) zdržet se vstupu do bytu č. 36, I. kategorie, o velikosti 4+1 ve 13. nadzemním podlaží domu č. 1301/2 v ulici D., P. (dále jen "předmětný byt").
Podle názoru stěžovatelky napadeným usnesením došlo k tak "masivnímu" zásahu do jejích práv občana, chráněných Listinou základních práv a svobod a Ústavou, že jedině Ústavní soud může takto způsobenou "křivdu" napravit.
Ke skutkové stránce věci stěžovatelka uvádí, že v dosud probíhajícím sporu vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 4 pod sp. zn. 28 C 102/2003 není zpochybňována skutečnost, že dosud je, spolu se svým manželem - Ing. N. P. (v dřívějším řízení žalovaným, dále jen "vedlejší účastník"), nájemkyní shora označeného bytu a z tohoto důvodu má právo tento byt užívat ve stejném rozsahu jako vedlejší účastník, přičemž vedlejší účastník jí toto právo již od roku 1996 odpírá, a to poté, co stěžovatelka byla nucena z důvodu trvalých fyzických útoků vedlejšího účastníka na její osobu byt opustit i se synem a uchýlit se do bytu svého otce.
Po svém nuceném odchodu z předmětného bytu podala stěžovatelka návrh na rozvod manželství spolu s návrhem na úpravu práv a povinností k nezletilému synovi, o nichž však nebylo, z důvodů obstrukcí na straně vedlejšího účastníka, do doby podání ústavní stížnosti rozhodnuto.
Stěžovatelka nesouhlasí s hodnocením svých bytových poměrů tak, jak byly provedeny odvolacím soudem s tím, že ona sama neměla a nemá možnost jiného bydlení než přechodný pobyt i s nezletilým synem u svého otce, což nelze v žádném případě označit za "stabilizaci jejích bytových potřeb", jak to učinil odvolací soud, neboť její otec nesouhlasí s jejím dalším pobytem v jeho bytě.
Ústavní soud si pro posouzení důvodnosti námitek stěžovatelky vyžádal zapůjčení spisu vedeného Obvodním soudem pro Prahu 4 pod sp. zn. 28 C 102/2003, z něhož zjistil následující skutečnosti:
Stěžovatelka se v roce 2003 obrátila na Obvodní soud pro Prahu 4 se žalobou na určení rozsahu užívání místností v předmětném bytě proti vedlejšímu účastníkovi s tím, že současně navrhovala, aby soud vydal předběžné opatření, v němž by určil, že vedlejší účastník je povinen "strpět užívání" předmětného bytu stěžovatelkou.
V odůvodnění návrhu stěžovatelka uvedla, že je s vedlejším účastníkem v rozvodovém řízení od roku 1996, má ve své péči nezletilého syna, nar. 3. 6. 1992. S vedlejším účastníkem nevede společnou domácnost z důvodů obav o život a zdraví své i svého syna, neboť byla vedlejším účastníkem fyzicky napadána. Od roku 1998 jí není vedlejším účastníkem trvale umožňováno se do bytu vrátit. Přesto má zájem předmětný byt užívat, neboť jiný nemá.
Návrh na předběžné opatření byl usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. 3. 2003 č. j. 28 C 102/2003-5 odmítnut z formálních důvodů pro neurčitost jeho petitu.
Dalšímu návrhu stěžovatelky na vydání předběžného opatření formulovaného jako návrh "na zdržení se zásahů do práva bydlení", bylo usnesením téhož soudu ze dne 8. 4. 2003 č. j. 28 C 102/2003-15 vyhověno, neboť soud prvního stupně dospěl k závěru, že ve věci jsou podmínky pro jeho vydání.
Z protokolu o podání vysvětlení ze dne 25. 4. 2003 (na č. l. 35) vyplývá, že stěžovatelka se domáhala za přítomnosti svědků a vedlejším účastníkem přivolané hlídky policie vstupu do předmětného bytu a předání klíčů k němu, které jí vedlejší účastník odpíral.
Na základě odvolání vedlejšího účastníka bylo usnesení soudu prvního stupně usnesením Městského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2003 č. j. 19 Co 287/2003-43 změněno tak, že návrh na vydání předběžného opatření byl odmítnut s odůvodněním, že "formulace žalobního petitu je neurčitá a nesrozumitelná, chybí přesné a jednoznačné vymezení povinností, které jsou žalovanému ukládány", takže "výkon napadeného rozhodnutí by nebyl možný".
Odvolací soud měl dále zato, že soud prvního stupně neměl před svým rozhodnutím ani dostatečně prokázanou existenci naléhavé potřeby zatímně upravit poměry účastníků předběžným opatřením, neboť stěžovatelka nedoložila, že její bytová situace se stala natolik tíživou, že nemá jinou možnost bydlení. Odvolací soud připomněl, že problémy se společným bydlením účastníků trvají již několik let, avšak účelem předběžného opatření je "řešit nově vzniklý problematický stav".
Na č. l. 47-49 spisu je založeno podání vedlejšího účastníka, který ve věci sp. zn. 28 C 102/2003 navrhl vydání předběžného opatření, jímž by byl stěžovatelce zakázán vstup do předmětného bytu. Návrh odůvodnil vedlejší účastník vyhrocováním konfliktů mezi účastníky v případě jakékoli "návštěvy" stěžovatelky v předmětném bytě.
Tento návrh vedlejšího účastníka Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 12. 8. 2003 č. j. 28 C 102/2003-57 zamítl s odůvodněním, že spornými tvrzeními účastníků týkajícími se důvodu a způsobu odchodu stěžovatelky z bytu a jejího úmyslu v něm bydlet, se bude soud zabývat až v řízení ve věci samé.
Na základě odvolání vedlejšího účastníka odvolací soud usnesením ze dne 30. 9. 2003 č. j. 19 Co 457/2003-67 změnil výrok usnesení soudu prvního stupně tak, že nařídil předběžné opatření, jímž stěžovatelce uložil povinnost zdržet se vstupu do předmětného bytu.
Odvolací soud při svém rozhodování vycházel ze zjištění, že mezi účastníky není sporné, že jim k předmětnému bytu vzniklo právo společného nájmu, že mezi účastníky panují dlouhodobě velmi konfliktní vztahy a že stěžovatelka od roku 1998 bydlí i s nezletilým synem, který jí byl svěřen do péče, u svého otce. Proto s ohledem na takto zjištěný skutkový stav je zde podle názoru odvolacího soudu dána potřeba zatímní úpravy práv účastníků tak, jak je vedlejším účastníkem navrhováno, a to až do vydání rozhodnutí ve věci samé, v němž bude teprve prejudiciálně řešena otázka trvání společného nájmu účastníků k předmětnému bytu. Důvodem zatímní úpravy, a vyhovění návrhu vedlejšího účastníka, tak bylo především vyřešení dosavadních bytových poměrů účastníků, které jsou právě zmíněným předběžným opatřením podle názoru odvolacího soudu až do doby konečného rozhodnutí "stabilizovaně vyřešeny".
Ústavní soud zvážil všechny výše uvedené skutečnosti i tvrzení stěžovatelky o údajném porušení jejích základních práv a svobod, k nimž mělo dojít napadeným usnesením Městského soudu v Praze a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud se otázkou způsobilosti předběžného opatření zasáhnout do základních práv a svobod účastníků zabýval v řadě svých rozhodnutí (např. nález Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2001 sp. zn. IV. ÚS 189/01 uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. č. 24 pod č. 178 a nález Ústavního soudu ze dne 10. 11. 1998 sp. zn. II. ÚS 221/98, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. č. 16, rok 1999 - IV. díl, pod č. 158).
V těchto rozhodnutích vyslovil Ústavní soud názor, v němž se zdůrazňuje skutečnost, že "posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecných soudů (a to ve smyslu č. 90 Ústavy) a Ústavní soud se zpravidla necítí oprávněn zasahovat do rozhodnutí o předběžných opatřeních právě proto, že jde o rozhodnutí, které do práv a povinností účastníků nezasahuje konečným způsobem. Při této výhradě je však povinen se přesvědčit, zda obecné soudy i při rozhodování o předběžných opatřeních postupují zákonem odpovídajícím způsobem".
Jde tedy o to, aby obecné soudy před rozhodnutím o tomto procesním prostředku náležitě posoudily existenci předpokladů pro jeho vydání, tj. zda vedlejší účastník tyto podmínky doložil. Hodnocení těchto okolností se však vymyká z kognice Ústavního soudu (čl. 87 odst. 1 Ústavy), neboť Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 ve spojení s čl. 90 Ústavy).
Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti, stěžovatelka nekonkretizuje ústavně chráněné základní právo nebo svobodu, které mělo být napadeným rozhodnutím Městského soudu v Praze dotčeno. Její námitky směřují spíše do oblasti skutkových zjištění a z nich vyvozených právních závěrů, s nimiž se neztotožňuje. Ústavní soud za této situace nemůže chybějící ústavně právní argumentaci nahrazovat vlastními úvahami a může s ohledem na námitky stěžovatelky toliko zkoumat, zda v dané věci došlo k porušení práva na spravedlivý proces ve vztahu k řízení při vydávání předběžného opatření, což by znamenalo, že obecné soudy rozhodly bez zákonného podkladu, a že jejich rozhodnutí bylo s ohledem na všechny rozhodné skutečnosti projevem svévole (čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2, odst. 3 Listiny).
Podle ustanovení §75 odst. 5 o. s. ř. soud rozhoduje na základě stavu věci, který zde existuje v době vyhlášení (vydání) usnesení soudu prvního stupně, přičemž dokazování se zpravidla neprovádí, neboť uvedení "rozhodujících skutečností", které odůvodňují vyhovění návrhu na vydání předběžného opatření, je vždy, jak již bylo uvedeno výše, povinností navrhovatele. To však soudu nebrání v tom, aby při svém rozhodování nevzal v úvahu i výsledky dosavadního řízení ve věci samé, pokud ovšem v době rozhodování soudu o předběžném opatření existují. Podkladem pro rozhodnutí soudu o předběžném opatření je pak v daném případě zjištění, že je jednoznačně prokázána trvající potřeba účastníků zatímně upravit jejich poměry. Tyto rozhodné skutečnosti tedy musí být postaveny najisto, na rozdíl od ostatních skutečností, které jsou sice pravděpodobné, ale jistotu o nich si vytvoří soud sám teprve po provedeném dokazování ve věci samé.
Z rozhodnutí odvolacího soudu bylo zjištěno, že tento soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, dospěl k závěru, že v dané věci je nezbytné zatímně upravit poměry účastníků ohledně vstupu stěžovatelky do předmětného bytu, neboť ona i syn mají do jisté míry zajištěno bydlení v bytě otce stěžovatelky, ale vedlejší účastník možnost jiného (náhradního) bydlení nemá. Z protokolů o podání vysvětlení a dalších policejních záznamů vzal dále soud za prokázané, že jakýkoli vstup stěžovatelky, či dokonce pokus o pobyt v předmětném bytě, vyvolává u vedlejšího účastníka zcela nepřiměřeně agresivní reakce nejen vůči stěžovatelce, ale i proti ostatním osobám, které jsou u takového úkonu přítomny.
Veden tedy zřejmě snahou "zamezit" dalším konfliktům mezi účastníky, rozhodl odvolací soud, jak bylo výše uvedeno, s tím, že současně dospěl k závěru, že takovým rozhodnutím nevznikne ani stěžovatelce nepřiměřená újma na jejím právu bydlet, neboť má "stabilní" bydlení v bytě svého otce.
Ústavní soud není součástí systému obecných soudů a ve své činnosti se řídí zásadou minimalizace zásahů do působnosti orgánů státní moci, do níž ingeruje pouze v případech porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. V posuzované věci podmínky pro zrušení napadeného rozhodnutí nebyly shledány. Ústavní soud proto, s ohledem na výše uvedené skutečnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Obiter dictum vyslovuje Ústavní soud očekávání, že obecné soudy učiní vše pro urychlené vyřešení předmětného sporu v rámci meritorního rozhodování v občanském soudním řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2005
JUDr. Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu