ECLI:CZ:US:2005:3.US.50.05
sp. zn. III. ÚS 50/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. 8. 2005 v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. I. K., zastoupeného JUDr. Petrem Cembisem, advokátem v Brně, Ponávka 2, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 10. 2004, sp. zn. 2 To 81/2004, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 3. 2004, sp. zn. 40 T 18/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 28. 1. 2005 napadl stěžovatel usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 10. 2004, sp. zn. 2 To 81/2004, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 3. 2004, čj. 40 T 18/2000-1756, s tím, že bylo porušeno jeho ústavně zaručené zkladní právo na soudní ochranu (spravedlivý proces) zakotvené v čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na obhajobu zakotvené v čl. 40 odst. 3 Listiny.
Jak Ústavní soud zjistil ze spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 40 T 18/2000, který si pro účely posouzení ústavní stížnosti vyžádal, stěžovatel byl shora označeným rozsudkem krajského soudu uznán vinným pokusem trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §8 odst. 1 k §148 odst. 1, odst. 2 a odst. 3 písm. c) trestního zákona (ve znění zákona č. 265/2001 Sb.) ve formě spolupachatelství dle §9 odst. 2 trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 20 měsíců, přičemž výkon uloženého trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků. Uvedeného trestného činu se dle soudu stěžovatel dopustil (stručně řečeno) tak, že společně s M. K. v první polovině roku 1998 po vzájemné dohodě s Ing. V. Č., již pravomocně odsouzeným za tuto trestnou činnost rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 10. 1999, sp. zn. 2 T 23/99, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 3. 2000, sp. zn. 3 To 182/99, v úmyslu dosáhnout vyplacení neoprávněného nadměrného odpočtu DPH ve výši 1 930 940,- Kč od Finančního úřadu Brno IV, předali Ing. V. Č. fiktivní faktury vystavené firmou AUDIO PROFI, s. r. o., zastoupené jednatelem J. D., na jejichž základě měla být fakturována Ing. V. Č. jako podnikateli podle nedatované fiktivní smlouvy o dílo kupní cena 10 707 940,- Kč za nákup zboží - magnetických datových médií v oboru kovovýroba; na jejich základě Ing. V. Č. dne 27. 4. 1998 předložil FÚ Brno IV daňové přiznání k DPH za 1. čtvrtletí roku 1998, ve kterém požadoval vyplacení nadměrného odpočtu DPH ve výši 1 930 940,- Kč, avšak zásahem finančního úřadu k vyplacení požadované částky nedošlo. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, které však Vrchní soud v Olomouci podle §256 trestního řádu zamítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že obecné soudy učinily závěr o jeho vině především na základě svědeckých výpovědí svědků J. D. a Ing. V. Č., proti jejichž důvěryhodnosti v průběhu celého trestního řízení vznesl řadu námitek, s nimiž se soudy nevypořádaly, přičemž dle názoru stěžovatele zde existují skutečnosti, které jejich výpovědi zcela diskvalifikují a zakládají tak přinejmenším důvodné pochybnosti o jeho vině. Ve vztahu ke svědkovi J. D. stěžovatel uvádí, že s ním do kontaktu nikdy nepřišel a že je pro něj osobou zcela neznámou. Vzhledem k tomu nemohl vědět, zda vystupoval za firmu AUDIO PROFI, s. r. o., a v této souvislosti podepisoval nebo poskytoval nějaké doklady, a tak soud může jeho výpověď hodnotit pouze ve vztahu ke spoluobžalovanému M. K., který se s touto osobou, jak vyšlo v průběhu trestního řízení najevo, do kontaktu dříve dostal. Z pohledu zákonných znaků spolupachatelství mu proto nelze přičítat jednání těchto osob. Soudy obou stupňů, dle názoru stěžovatele, tento důkaz deformují a činí na jeho základě nepřípustná skutková zjištění. Jde-li o Ing. V. Č., ten v trestním řízení vystupoval jako svědek, v jiném, již pravomocně skončeném řízení, se nacházel v pozici obžalovaného z trestné činnosti, která je stěžovateli kladena za vinu. V případě, že by tento svědek nebyl stíhán a odsouzen samostatně (k tomu došlo pouze z časových důvodů), byl by v daném řízení v pozici obžalovaného, a proto je třeba na jeho výpověď pohlížet jako na výpověď spoluobžalovaného, který se částečně snaží zmírnit dosah svého provinění tím, že stěžovatele a M. K. označuje za organizátory trestné činnosti. Jeho výpověď je přitom v rozporu s výpověďmi dalších dvou obžalovaných, tedy jeho a M. K., jež si vzájemně neodporují. Stěžovatel v souvislosti s tím poukazuje na porušení jeho práva na obhajobu, kteréžto mělo nastat v důsledku toho, že soudy (dostatečně) nezhodnotily, proč tuto výpověď považovaly za věrohodnou, a to na rozdíl od výpovědi jeho a výpovědi M. K., když navíc se jednalo o osobu nevěrohodnou z důvodu hluboké a trvalé závislosti na požívání alkoholických nápojů v rozhodné době, jak plyne ze znaleckých posudků. Dle vyjádření stěžovatele se Ing. V. Č. vyskytoval ve stavu jednorázové ebriety, která měla mít vliv i na schopnost zapamatovat si detailně průběh a popis jednotlivých událostí a tyto věrohodně reprodukovat, obzvláště pak pod vlivem časového odstupu. Ačkoliv i na tuto skutečnost stěžovatel poukazoval, soudy se s ní, resp. s příslušnými důkazy a argumenty nevypořádaly. Vzhledem k výše uvedenému vznikají, dle názoru stěžovatele, takové pochybnosti, které se nepodařilo jinými důkazními prostředky odstranit, a tak obecné soudy měly postupovat dle zásady in dubio pro reo. Dále stěžovatel uvádí, že došlo k porušení principu zákazu libovůle v rozhodování, neboť rozhodnutí soudu nesplňují základní požadavky stanovené v §125 trestního řádu, protože se soudy (zejména) nevypořádaly s obhajobou stěžovatele, jak již bylo výše zmíněno. Závěrem stěžovatel tvrdí, že nalézací soud pouze paušálně citoval právní věty skutkové podstaty daného trestného činu, aniž by uvedl, jakými důkazy jsou její jednotlivé znaky prokazovány, a odvolací soud pochybil rovněž, když nepřihlédl k jeho námitkám a pouze odkázal na (nedostatečné či chybějící) odůvodnění rozhodnutí soudu nalézacího, čímž ještě zmnožil dosavadní vady. Vzhledem k tomu stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud si dále vyžádal vyjádření Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně k ústavní stížnosti. Prvně uvedený soud uvedl, že argumentace v ústavní stížnosti obsažená je v podstatě totožná s obhajobou stěžovatele a odvolacími námitkami uplatněnými v jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. K námitce stěžovatele, že rozhodnutí soudů obou stupňů neodpovídají ustanovení §125 trestního řádu, konstatoval, že je ji nutno odmítnout, přičemž poukázal na dle jeho názoru podrobné a přesvědčivé odůvodnění rozhodnutí ze strany nalézacího soudu, který se, pokud jde o obhajobu stěžovatele, zabýval všemi jeho argumenty a dostatečně přesvědčivě se s věrohodností svědků J. Dostala a Ing. V. Čecha na str. 20 až 24 a 26 odst. 2 vypořádal, a totéž platí o odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu (str. 17 a 18). Vzhledem k přesvědčení o správnosti závěrů svých i nalézacího soudu vrchní soud pokládá ústavní stížnost za nedůvodnou. Krajský soud sdělil, že i když stěžovatel namítá nerespektování procesních předpisů, fakticky napadá hodnocení důkazů provedené soudem prvního stupně, a že nelze rovněž souhlasit s tím, že by odůvodnění jeho rozsudku nesplňovalo základní požadavky stanovené v §125 trestního řádu. Vzhledem k tomu navrhuje ústavní stížnost zamítnout. Ústavní soud si rovněž vyžádal vyjádření Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, které se však nevyjádřilo s tím, že tohoto svého práva nevyužívá.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ustavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Přitom dospěl k závěru, že jde o včas podaný návrh, jenž je i co do dalších formálních náležitostí a podmínek v souladu se zákonem o Ústavním soudu, a tak přistoupil k posouzení, zda se nejedná o návrh zjevně neopodstatněný. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, jak je tomu v daném případě, nutno ji přitom zpravidla považovat za zjevně neopodstatněnou, postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť nic nenasvědčuje případnému porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že obecné soudy učinily ve vztahu k jeho osobě nepřípustná skutková zjištění z výpovědi svědka J. D. Ústavnímu soudu však není zřejmé, jakého pochybení se měly obecné soudy dopustit. Jmenovaný se vyjadřoval k okolnostem převodu obchodních podílů společnosti AUDIO PROFI, s. r. o., z M. K. a T. S. na jeho osobu. Jeho výpověď se bezprostředně netýkala jednání, jež je stěžovateli kladeno za vinu, ale širších okolností (souvislostí), v jejichž rámci (za nichž) k předmětnému jednání došlo. V obecné rovině lze přitom konstatovat, že nic (resp. skutečnost, že s touto osobou nepřišel stěžovatel nikdy do styku) nebrání tomu, aby příslušné poznatky byly učiněny za základ skutkových zjištění; použití tohoto důkazu i ve vztahu ke stěžovateli tak lze stěží považovat za nějakou jeho "deformaci". Jde-li pak o vlastní hodnocení daného důkazu, závěry níže uvedené lze přiměřeně vztáhnout k tomuto bodu.
Dále stěžovatel vytýká obecným soudům, že existenci rozporů mezi výpovědí jeho a dalšího obžalovaného na straně jedné a svědeckou výpovědí Ing. V. Č. na straně druhé, jde-li o míru zapojení stěžovatele do operace s uplatňováním nadměrného odpočtu DPH, řešily v jeho neprospěch, ačkoliv jednak v případě dané svědecké výpovědi jde kvalitativně o výpověď obžalovaného, jednak osoba svědka je zcela nedůvěryhodná s ohledem na nadměrné požívání alkoholu. Jak však Ústavní soud ve svých rozhodnutích pravidelně konstatuje, vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy ČR), není možno považovat za nějakou "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Z toho vyplývá, že ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi, je-li jejím jádrem pouhé vyjádření nesouhlasu s hodnocením důkazů obecnými soudy, což ostatně Ústavní soud stvrzuje svou konstantní judikaturou, dle níž tomuto soudu nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to i kdyby se s tímto hodnocením sám neztotožňoval. Výjimku pak tvoří ty případy, kdy skutkové (a následně právní závěry) soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (provedenými důkazy) anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (viz např. nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34). Jinými slovy řečeno, ingerence ze strany Ústavního soudu připadá v úvahu až v případě excesů obecných soudů v daném hodnotícím procesu.
O takový případ se však evidentně nejedná. Již nalézací soud se pečlivě zabýval osobou zmíněného svědka a věrohodností jeho výpovědi (viz str. 23 a 24 rozsudku), přičemž řádně a v souladu s pravidly logiky zdůvodnil, proč verzi skutkových událostí předestřenou stěžovatelem jako nevěrohodnou odmítl. Stejně tak se zabýval i otázkou, nakolik mohly být rozpoznávací schopnosti Ing. V. Č. omezeny, přičemž vycházel z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 10. 1999, čj. 2 T 23/99-649, resp. z výsledků znaleckého zkoumání ohledně této osoby v něm uvedených. Stejné námitky, jaké předestírá stěžovatel v ústavní stížnosti, jím byly uplatněny v rámci řádného opravného prostředku, a odvolací soud se s nimi plně vypořádal, když vysvětlil, proč se - i přes stěžovatelovu argumentaci - se závěry soudu prvního stupně ztotožňuje. Z uvedeného je patrné, že nelze ani přisvědčit názoru stěžovatele, že by obecné soudy nepostupovaly v souladu s ustanovením §125 trestního řádu.
Z těchto důvodů byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2005
Jiří Mucha
předseda senátu