ECLI:CZ:US:2005:3.US.529.04
sp. zn. III. ÚS 529/04
Usnesení
III.ÚS 529/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
III. ÚS 529/04
Ústavní soud rozhodl dne 14. dubna 2005 v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. MUDr. V. Ch., 2. V. E., 3. Z. E., 4. J. Z. a 5. B. K., všech zastoupených JUDr. Bohuslavem Sedlatým, advokátem v Nymburku, Boleslavská 137, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2004, čj. 28 Co 195/2004-374, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas a i co do ostatních formálních náležitostí ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadli stěžovatelé v části týkající se nákladů řízení rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2004, čj. 28 Co 195/2004-374, s tím, že uvedený soud rozhodoval v rozporu s čl. 90 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že napadeným rozsudkem byl změněn rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 19. 12. 2003, čj.
7 C 341/93-339, ve vyhovujícím výroku tak, že návrh stěžovatelů, aby bylo žalované, Zemědělské akciové společnosti Podchotucí, a. s., uloženo zaplatit stěžovatelům (jakožto žalobcům) z přiznané částky (představující náhradu za živý a mrtvý inventář) 16% úrok z prodlení od 15. 7. 1994 do zaplacení, se zamítá, a dále jím bylo rozhodnuto, že rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky se mění tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvého stupně; v dalších napadených výrocích pak bylo prvostupňové rozhodnutí odvolacím soudem potvrzeno a současně jím bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Jde-li o náhradu nákladů řízení v řízení před soudem prvního stupně, Krajský soud v Praze konstatoval, že po změně rozsudku soudu prvního stupně podle §220 odst. 1 o. s. ř. je úspěch účastníků v řízení zhruba rovnocenný, neboť stěžovateli nárokované, avšak jim nepřiznané příslušenství tvořilo částku převyšující samotnou jistinu; proto bylo třeba postupovat podle §142 odst. 2 o. s. ř. Ze stejných důvodů bylo rozhodnuto odvolacím soudem i o náhradě nákladů odvolacího řízení (§224 odst. 1, §142 odst. 2 o. s. ř.).
V ústavní stížnosti stěžovatelé uvádějí, že je třeba se zabývat otázkou výkladu obsahu procesněprávního ustanovení "úspěchu ve věci" a že oni jsou toho názoru, že rozhodujícím kritériem pro posouzení úspěchu ve věci je rozhodnutí o předmětu řízení, nikoliv tedy jeho příslušenství, a jim byl přiznán nárok na náhradu živého a mrtvého inventáře v rozsahu větším než 91 %. Z toho stěžovatelé dovozují, že byli v řízení vymezeném jeho předmětem úspěšní. Argumentují přitom odkazem na ustanovení §3 odst. 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a ustanovení §6 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., jakož i tím, že pokud by soudní řízení bylo zatíženo značnými průtahy, mohli by se stěžovatelé dokonce dostat do pozice účastníka ve sporu neúspěšného, jenž by byl uznán povinným hradit náklady řízení. V návaznosti na to stěžovatelé poukázali na skutečnost, že soud jim sice přisoudil jejich nárok, ale učinil-li tak po déle trvajících průtazích, pak vzhledem k výroku o nákladech řízení je takové rozhodnutí poškozuje a vystavuje je ve vztahu k žalované nerovnému postavení, a to za situace, kdy žalovaná v důsledku deseti let trvajícího sporu těží z toho, že jim neoprávněně zadržuje náhradu, která jim měla být vydána ve lhůtě 60 dnů. Závěrem stěžovatelé poukazují na to, že na nastolenou problematiku je nutno nazírat prostřednictvím základních ústavních práv, jakož i s ohledem na právní prostředí v ČR, v němž je otázka nákladů soudního řízení z přezkumné pravomoci soudů v rámci mimořádných opravných prostředků vyňata. Vzhledem k tomu stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud napadený rozsudek ve výroku, týkajícím se náhrady nákladů řízení mezi stěžovateli a žalovanou před soudem prvního i druhého stupně, zrušil.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu §42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť nic nesvědčí eventuálnímu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů.
K otázce náhrady nákladů řízení Ústavní soud opakovaně konstatoval, že tato problematika zpravidla (viz níže) nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (např. usnesení ze dne 1. 11. 1999, sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 4. 2. 2003, sp. zn. I. ÚS 30/02, ze dne 5. 8. 2002, sp. zn. IV. ÚS 303/02, nepubl.). Nutno vycházet z toho, že Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy ČR), a tak jej není možno považovat za jakousi "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či dokonce věcné správnosti vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu.
Jinak řečeno, pokud stěžovatelé namítají obecnému soudu porušení ustanovení §142 odst. 1, 2 o. s. ř., tedy porušení "jednoduchého" práva, může se jím Ústavní soud zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu ze strany obecných soudů byl obsažen prvek svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají (srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98; nález ze dne 30. 10. 2001, II. ÚS 444/01, publ. tamtéž, sv. 24, č. 163).
Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo. Krajský soud v Praze své rozhodnutí, jde-li o náklady řízení, řádně zdůvodnil, přičemž jeho závěry byly učiněny v mezích nezávislého soudního rozhodování. Zákon totiž stěžovateli přednesenou otázku, zda pod pojmem "plný úspěch" ve smyslu §142 odst. 2 o. s. ř. nutno rozumět situaci, že je žalobě na plnění vyhověno ve skutečně celém rozsahu či že je vyhověno jen "zčásti", kdy zamítavý výrok se týká jen příslušenství, výslovně neřeší, a tak je zde obecným soudům vytvořen poměrně široký prostor pro vlastní uvážení. Jinak řečeno, i kdyby se Ústavní soud s názory stěžovatelů ztotožnil a dospěl by k závěru, že obecné soudy posoudily danou otázku z hlediska věcného nesprávně, necítí se oprávněn v tomto ohledu do jejich rozhodovací činnosti zasahovat, protože se nejedná o věc dosahující ústavněprávní dimenze.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2005