ECLI:CZ:US:2005:3.US.530.05
sp. zn. III. ÚS 530/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 31. října 2005 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti PIVOVAR EGGENBERG, a. s., se sídlem Latrán 27, 381 01 Český Krumlov, zastoupené JUDr. Zdeňkem Šulcem, advokátem se sídlem Václavské nám. 18, 111 21 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2005, č. j. 29 Odo 600/2004-162, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 1. 2004, č. j. 5 Cmo 419/2003-122, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2003, č. j. 18 Cm 45/2002-71, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou včas (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a také co do ostatních náležitostí v souladu se zákonem o Ústavním soudu [§30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) a §75 odst. 1 a contrario zákona o Ústavním soudu] se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí obecných soudů.
Rozsudkem Městského soudu v Praze byla ve věci samé zamítnuta žaloba stěžovatelky proti vedlejší účastnici Československé obchodní bance, a. s., jíž se stěžovatelka domáhala uložení povinnosti zaplatit částku 200.000.000 Kč s 18% úrokem z prodlení od 1. 7. 2001 do zaplacení, a to z titulu smluvní pokuty. Na základě odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil ve věci samé rozhodnutí nalézacího soudu a Nejvyšší soud ČR rozhodl o dovolání stěžovatelky tak, že je jako nepřípustné odmítl, neboť neshledal rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Jak stěžovatelka rozvedla v ústavní stížnosti, nárok na zaplacení smluvní pokuty měl vzniknout v souvislosti s porušením smlouvy o prodeji cenných papírů s právem nákupní (call) opce ve znění dodatku č. 1 k této smlouvě, které uzavřeli právní předchůdce stěžovatelky společnost INVEST OIL BOHEMIA, a. s., a právní předchůdce vedlejší účastnice IPB, a. s. Podle této smlouvy se IPB, a. s., zavázala převést za úplatu na právního předchůdce stěžovatelky 750 kusů akcií za kupní cenu 750.000.000 Kč za podmínky, že právní předchůdce stěžovatelky využije svého práva opce, přičemž smluvními stranami byla doba pro využití opce omezena na dobu určitou do 20. 12. 2000. Dne 12. 1. 2000 byl uzavřen dodatek č. 1 ke smlouvě, v němž se IPB, a. s., zavázala nejpozději do 30. 6. 2000 doložit vlastnické právo k prodávaným akciím nebo opční právo k nim. Pokud by byla IPB, a. s., se splněním této povinnosti v prodlení, byl právní předchůdce stěžovatelky oprávněn od smlouvy odstoupit. Podle stěžovatelky v takovém případě vznikl kupujícímu nárok na smluvní pokutu v žalované výši. Vzhledem k tomu, že IPB, a. s., nedoložila, že je vlastníkem akcií, právní předchůdce stěžovatelky od smlouvy dne 28. 6. 2001 odstoupil.
Soud prvního stupně napadeným rozsudkem žalobu stěžovatelky zamítl, přičemž své rozhodnutí odůvodnil odkazem na názor publikovaný Nejvyšším soudem ČR v rozsudku ze dne 25. 6. 2002, sp. zn. 25 Cdo 182/2001, podle kterého je institut smluvní pokuty jedním z právních prostředků zajištění závazků. Smluvní pokuta je tedy peněžitou částkou, kterou je dlužník povinen zaplatit věřiteli v případě, že nesplní svoji smluvní povinnost, na niž je pokuta vázána. Pokud je však smluvní pokuta spjata s výkonem práva - odstoupením od smlouvy - a nikoliv s porušením smluvní povinnosti, jedná se o smluvní pokutu, která je v rozporu s účelem institutu smluvní pokuty, a takové smluvní ujednání je proto pro rozpor s účelem zákona neplatné. Současně s tím nalézací soud dovodil, že v daném případě nemohlo dojít ani k platnému odstoupení od smlouvy, pokud byl tento úkon učiněn dne 29. 6. 2001, neboť smlouva o prodeji akcií byla účinná pouze do 20. 12. 2000. Právní předchůdce stěžovatelky do této doby však právo opce neuplatnil a podle nalézacího soudu nebylo ani prokázáno, že by smluvní strany přikročily podle čl. VI smlouvy k uzavření nové smlouvy.
Odvolací soud rozsudek nalézacího soudu ve věci samé potvrdil, když dospěl k závěru, že mezi původními smluvními stranami nebyla sjednána platná dohoda o zajištění povinnosti předat doklady osvědčující vlastnické právo k akciím smluvní pokutou. Podle odvolacího soudu dodatek č. 1 o smluvní pokutě zcela mlčí a upravuje pouze možnost pozastavit splácení opční prémie a možnost odstoupit od smlouvy. Naopak smluvní pokuta byla podle původní smlouvy vázána pouze na případ, kdy by prodávající byl vyzván k převodu akcií a této výzvě by ani v dodatečné třicetidenní lhůtě nevyhověl. Odvolací soud dále dovodil, že předchůdce stěžovatelky mohl trvat na převodu akcií, i kdyby mu nebyly doklady osvědčující vlastnické právo podle dodatku č. 1 předloženy, a vyzvat prodávajícího k jejich převodu. Pokud by prodávající výzvě ani v dodatečné lhůtě nevyhověl, vznikl by nárok na zaplacení smluvní pokuty sjednané v původní smlouvě. Tento nárok však podle odvolacího soudu nemohl vzniknout v případě odstoupení od smlouvy způsobem, jak to učinil právní předchůdce stěžovatelky.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně, byť místy poněkud zmatečně a na hranici srozumitelnosti, vyložila svůj nesouhlas s právními závěry obou obecných soudů, když zejména vyložila, že ve skutečnosti žalovaná částka nebyla smluvní pokutou v pravém slova smyslu, ale sjednanou povinností prodávajícího zaplatit kupujícímu částku 200.000.000 Kč v případě, že nastanou dvě skutečnosti, a to, že prodávající poruší svou povinnost plynoucí ze smlouvy a kupující od smlouvy odstoupí. Podle stěžovatelky šlo tedy o ujednání, které neslo dílem znaky smluvní pokuty a dílem znaky odstupného. Závěr odvolacího soudu proto stěžovatelka považuje za rozporný se zákonem. Obecné soudy se pak podle stěžovatelky rovněž v rozporu s hmotným právem zabývaly otázkou běhu lhůty pro využití opčního práva, neboť ta souvisela se samotnými důvody uzavření dodatku č. 1. Jak stěžovatelka dále osvětlila, důvodem uzavření dodatku bylo zjištění jejího právního předchůdce o tom, že IPB, a. s., není ani vlastníkem předmětných akcií, ani k nim neměla zřízeno takové právo, které by jí umožnilo povinnost z kupní smlouvy splnit. Stěžovatelka se proto domnívá, že nelze dospět k jinému závěru, než že po dobu, po kterou byla banka v prodlení se splněním povinnosti předložit dohodnuté listiny, neběžela ani lhůta pro využití opce. Právnímu předchůdci poté, co banka tyto listiny nepředložila, nezbylo nic jiného než od smlouvy odstoupit, a bylo by nelogické, jak to dovozoval odvolací soud, aby přesto trval na převodu akcií.
Stěžovatelka se domnívá, že obecné soudy napadenými rozhodnutími porušily její ústavně zaručená základní práva vyplývající z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Podle stěžovatelky byla totiž jak rozhodnutí nalézacího soudu, tak soudu odvolacího překvapivá. Stěžovatelka v souvislosti s tímto tvrzením odkázala na judikaturu Ústavního soudu, konkrétně na rozhodnutí ve věcech sp. zn. II. ÚS 523/02, III. ÚS 377/01, I. ÚS 336/99, IV. ÚS 544/98. Soud prvního stupně totiž podle stěžovatelky účastníky před svým rozhodnutím nepoučil o tom, že hodlá věc posoudit podle jiného právního ustanovení, než podle kterého jej posuzovala stěžovatelka, a nedal jí tedy příležitost k doplnění žalobních tvrzení a k případným argumentům. Měl tak podle stěžovatelky učinit tím spíše, pokud své rozhodnutí opřel o rozsudek Nejvyššího soudu ČR, přičemž tento rozsudek nebyl stěžovatelce znám a nebyl v průběhu řízení ani čten k důkazu.
Pokud pak odvolací soud potvrdil rozsudek nalézacího soudu, ačkoliv své závěry opřel o jiné skutečnosti, lze jeho rozhodnutí považovat také za překvapivé, navíc porušující zásadu dvojinstančnosti řízení.
Stěžovatelka dále všem napadeným rozhodnutím, tedy i usnesení Nejvyššího soudu ČR, vytkla jejich nedostatečnou odůvodněnost. Podle stěžovatelky byla během předchozích řízení před obecnými soudy čtena řada listinných důkazů, ale jak tyto důkazy byly soudy hodnoceny a proč některé důkazy nebyly provedeny z rozhodnutí nevyplývá.
Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud po zvážení tvrzení stěžovatelky a posouzení obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí, která byla stěžovatelkou v souladu s ust. §72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu přiložena k ústavní stížnosti, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především předesílá, že jeho úkolem není posoudit samotnou věc, tedy nárok stěžovatelky na smluvní pokutu, ale přezkoumat předchozí rozhodování obecných soudů v tom směru a rozsahu, zda jimi nebyla porušena ústavně garantovaná základní práva, jak stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdila. Ústavní soud proto považuje za relevantní toliko tu část argumentace stěžovatelky, která se váže k tvrzení o porušení základních práv, tedy konkrétně práva na spravedlivý proces.
Stěžovatelka přitom toto porušení dovozovala ze dvou skutečností, a to z postupů nalézacího soudu a odvolacího soudu, jejichž závěry měla za překvapivé, a z nedostatečného odůvodnění všech napadených rozhodnutí, resp. z absence zdůvodnění, proč navrhované důkazy nebyly provedeny.
V daném případě stěžovatelka spojuje překvapivost závěrů nalézacího soudu s jeho poučovací povinností, když tvrdí, že ji obecný soud nepoučil o tom, že hodlá věc posoudit odlišně od argumentace stěžovatelky a že ji neseznámil s existencí rozhodnutí Nejvyššího soudu, které neprovedl jako důkaz.
Podle Ústavního soud nelze překvapivost rozhodnutí vztahovat k právnímu závěru soudu, který se liší od názorů traktovaných v řízení účastníkem. Odlišný právní závěr soudu od právních názorů účastníků řízení ještě sám o sobě nemůže být považován za překvapivý v tom smyslu, že by byl s to založit porušení práva účastníka řízení na spravedlivý proces. Jinak je tomu ovšem v případě, kdy obecný soud použije na skutkový stav naprosto odlišnou právní normu, s čímž účastník řízení nepočítá (pokud na skutkový stav použije zcela jiný právní institut, než jak jej tvrdil účastník řízení, nebo zcela jinou právní úpravu upravující sice druhově stejný institut, ale co do obsahu odlišně, například určitý nárok účastníkem uplatněný v režimu restitučního zákona soud posoudí podle obecné občanskoprávní úpravy, srov. nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 218/95, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 9, nález č. 160, str. 381). Za překvapivé rozhodnutí však nelze považovat, pokud se obecný soud neztotožní s argumentací účastníka řízení, případně posoudí určité ustanovení smlouvy, na jehož základě účastník řízení konstruuje svůj hmotněprávní nárok, jako neplatné, jak tomu bylo v daném případě. V takových případech obecný soud nemá povinnost účastníka řízení se svým právním závěrem a priori seznamovat.
Rovněž nelze považovat za překvapivé, pokud se nalézací soud ztotožnil s právním názorem traktovaným v judikatuře Nejvyššího soudu ČR a na tuto judikaturu v odůvodnění odkázal. Existence takového rozhodnutí pak ani nepředstavuje skutkovou okolnost, kterou by obecný soud musel v řízení dokazovat, jak v ústavní stížnosti konstruuje stěžovatelka.
Pokud jde o další námitku stěžovatelky stran postupu odvolacího soudu, Ústavní soud k ní především podotýká, že zásadu dvouinstančnosti v civilním řízení nelze v žádném případě považovat za princip či základní právo požívající ústavněprávní ochrany. Takové základní právo není garantováno ani Listinou, ani mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách. Jinými slovy, pokud odvolací soud sám hodnotil důkazy a věc znovu právně posoudil, aniž by dokonce zasáhl do výroku rozhodnutí nalézacího soudu, tj. do posouzení práv a povinností účastníka řízení provedeného soudem prvního stupně, nelze takový postup v žádném případě považovat za porušující základní právo účastníka řízení na spravedlivý proces.
Rovněž tak se Ústavní soud nemohl ztotožnit s tvrzením stěžovatelky, že obecné soudy svá rozhodnutí nedostatečně odůvodnily. Jak z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, tak soudu odvolacího vyplývá, jaké důkazy byly provedeny a jakým způsobem je soudy hodnotily. Pokud obecné soudy odmítly některé navrhované důkazy provést, v odůvodnění uvedly, že tak učinily z důvodu jejich nadbytečnosti (str. 7 rozsudku Městského soudu v Praze a str. 5 rozsudku Vrchního soudu v Praze).
Ústavní soud pak neshledal porušení práva na spravedlivý proces ani v usnesení Nejvyššího soudu ČR, kterým bylo odmítnuto jako nepřípustné dovolání stěžovatelky. Také z tohoto usnesení jsou patrné důvody, které Nejvyšší soud ČR vedly k odmítnutí dovolání (dovolací soud neshledal v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu nic, co by nasvědčovalo závěru o zásadním právním významu), byť lze souhlasit se stěžovatelkou, že jsou podány poněkud lapidárně.
Ústavní soud proto neshledal, že by napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena základní práva stěžovatelky, jak tvrdila v ústavní stížnosti.
S ohledem na to Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2005
Jiří Mucha, v.r.
předseda senátu