ECLI:CZ:US:2005:3.US.534.05
sp. zn. III. ÚS 534/05
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 27. října 2005 soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele G. Y. S., zastoupeného JUDr. Lenkou Cihlářovou, advokátkou se sídlem V Závětří 1036/4, Praha 7, proti jinému zásahu orgánů veřejné moci spočívajícímu v nezajištění překladu rozhodnutí, v nevyslechnutí stěžovatele při rozhodování o dalším trvání vazby a v průtazích v blíže nespecifikovaném řízení u Obvodního soudu pro Prahu 5, Obvodního soudu pro Prahu 4 a Městského soudu v Praze, takto:
Ústavní stížnost s e odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností zaslanou Ústavnímu soudu dne 17. října 2005 se stěžovatel domáhá, jak sám uvádí, nápravy protiprávního stavu spočívajícího jednak v tom, že je na základě rozhodnutí trpícího závažnou procesní vadou omezen na své svobodě vazbou, a jednak je orgány veřejné moci opakovaně porušován čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále i čl. 38 odst. 2 Listiny.
Z podané ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel je trestně stíhán pro trestný čin účast na zločinném spolčení podle §163a odst. 1 tr. zák. a nedovolené překročení státní hranice podle §171a odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák., a dále i pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí dle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák. Stěžovatel dále uvádí, že v průběhu trestního řízení nebyla některá rozhodnutí v jeho věci přeložena do jeho mateřského jazyka (uvádí usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. 9. 2003, sp. zn. Nt 237/2003, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2004, sp. zn. 6 To 487/2004, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2005, sp. zn. 6 To 223/2005 a z téhož dne i usnesení sp. zn. 6 To 224/2005). Dle stěžovatele tímto postupem bylo porušeno jeho základní právo garantované čl. 37 odst. 4 Listiny a jeho další setrvání ve vazbě je v rozporu s čl. 8 odst. 5 Listiny. Dále stěžovatel namítá, že rozhodnutími Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 9. 7. 2004, sp. zn. 1 T 88/2004, a ze dne 9. 8. 2004, sp. zn. 1 T 88/2004, mu bylo upřeno právo být osobně slyšen při rozhodování o dalším trvání vazby. Dále stěžovatel poukazuje na to, že trestní řízení trpí vadou spočívající v průtazích v řízení. S ohledem na výše uvedené navrhuje, aby Ústavní soud rozhodl, že Obvodní soud pro Prahu 5 a Městský soud v Praze porušil svou nečinností spočívající v nezajištění překladu svého rozhodnutí dle §28 odst. 2 tr. ř. základní práva stěžovatele zaručená v čl. 37 odst. 4 Listiny (I.), dále že Obvodní soud pro Prahu 5 porušil svou nečinností spočívající v nevyslechnutí obviněného při rozhodování o dalším trvání vazby právo stěžovatele být slyšen (II.), dále že Obvodní soud pro Prahu 5, Obvodní soud pro Prahu 4 a Městský soud v Praze porušil tím, že nejednal v souladu s požadavkem co nejrychlejšího projednání trestních věcí dle §2 odst. 4 tr. ř. základní práva stěžovatele zaručená čl. 38 odst. 2 Listiny (III.). Dále navrhuje, aby Ústavní soud zakázal Obvodnímu soudu pro Prahu 4 a Městskému soudu v Praze pokračovat v porušování základních práv stěžovatele a přikázal mu propustit stěžovatele na svobodu (IV.).
Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod. Z ustanovení §72 odst. 1, 3, 4 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze vyvodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně práv, který je možno zásadně využít po vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. Přímo v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributu ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení). Na druhé straně lze z principu subsidiarity vyvodit i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), který poskytuje ochranu základním právům a svobodám jednotlivce teprve tehdy, pokud tato práva a svobody nebyly respektovány ostatními orgány veřejné moci. V subsidiaritě ústavní stížnosti se fakticky projevuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci.
Z podané ústavní stížnosti přesně nevyplývá, čeho se stěžovatel domáhá, resp. stěžovatel neuvádí rozhodnutí, která by měla být Ústavním soudem přezkoumána. Proto se Ústavní soud obrátil na Městský soud v Praze, resp. Vrchní soud v Praze, aby zjistil, v jaké fázi se nachází trestní řízení, v rámci jehož byla vydána rozhodnutí zmiňovaná ústavní stížností. Jak Ústavní soud zjistil, posledním rozhodnutím v projednávaném případě je usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2005, sp. zn. 10 T 12/05, kterým byl stěžovatel ponechán ve vazbě z důvodu dle §67 písm. a), c) tr. ř. (výrok I.), dále byla zamítnuta jeho žádost o propuštění z vazby na svobodu (výrok II.) a nebyl přijat dle §73 odst. 1 písm. b) tr. ř. jeho slib jako náhrada za vazbu (výrok III.). Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost ze dne 1. 9. 2005, o které má v současné době rozhodnout Vrchní soud v Praze pod sp. zn. 1 To 42/2005. Vzhledem k této skutečnosti, kdy stěžovatel podáním stížnosti proti citovanému usnesení dal najevo, že právě tento procesní prostředek považuje za poslední prostředek, jenž mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje, je zřejmé, že podání ústavní stížnosti je předčasné. Pokud by Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost předtím, než o podané stížnosti rozhodne stížnostní soud, mohl by tak zasáhnout do rozhodování obecných soudů a nedodržel by princip subsidiarity ústavní stížnosti, jak je shora uvedeno. Odmítnutím ústavní stížnosti nemůže být ovšem stěžovatel poškozen, poněvadž lhůta pro podání nové ústavní stížnosti mu počne běžet teprve poté, co stížnostní soud ve věci rozhodne (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
K námitkám stěžovatele stran průtahů v řízení způsobeného především rozhodováním o příslušnosti Ústavní soud uvádí, že v minulosti nebylo vyžadováno vyčerpání tzv. hierarchické stížnosti, tj. stížnosti předsedovi soudu na průtahy v řízení, před podáním ústavní stížnosti, a to z důvodu, že takovou stížnost nepovažoval Ústavní soud za efektivní prostředek nápravy průtahů v řízení (srov. např. rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 600/03, II. ÚS 504/03). Novelou zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), provedenou zákonem č. 192/2003 Sb. byl do právního řádu včleněn s účinností od 1. 7. 2004 nový institut - tzv. návrh na určení lhůty pro provedení procesního úkonu (§174a zákona o soudech a soudcích). Vzhledem k této snaze zákonodárce zavést do právního řádu nový efektivnější prostředek sloužící jednotlivci k nápravě situace vzniklé průtahy v řízení, považuje Ústavní soud za nezbytnou podmínku přípustnosti ústavní stížnosti proti zbytečným průtahům v řízení vyčerpání tohoto návrhu před obecnými soudy (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 506/04, sp. zn. IV. ÚS 259/04).
Ústavní soud dále dodává, že pokud stěžovatel tvrdí, že v obsahu ústavní stížnosti citovanými rozhodnutími obecných soudů byla porušena jeho základní práva, nejedná se o tzv. jiný zásah orgánu veřejné moci, nýbrž o tvrzený zásah způsobený pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Případná ústavní stížnost proti těmto zmiňovaným rozhodnutím musí splňovat řadu zákonem stanovených náležitostí, mezi které mj. patří i dodržení šedesátidenní lhůty pro její podání, jenž počíná plynout od doručení rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, a není-li takového prostředku, ode dne, kdy se stěžovatel dozvěděl o zásahu orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy k takovému zásahu došlo (§72 odst. 3, 5 zákona o Ústavním soudu). I když z obsahu ústavní stížnosti jasně nevyplývá, že by stěžovatel usiloval o zrušení citovaných rozhodnutí, Ústavní soud pouze podotýká, že dle dat vyhlášení napadených rozhodnutí je zřejmé, že zákonná šedesátidenní lhůta pro podání ústavní stížnosti směrující proti nim, marně uplynula.
Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu, aniž by vyzýval k odstranění vad podání, než stěžovatelův návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. října 2005
Eliška Wagnerová, v.r.
soudce zpravodaj