ECLI:CZ:US:2005:3.US.567.04
sp. zn. III. ÚS 567/04
Usnesení
III.ÚS 567/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
III. ÚS 567/04
Ústavní soud rozhodl dne 25. května 2005 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Miloslava Výborného, ve věci navrhovatele T. Š., zastoupeného Mgr. Františkem Drlíkem, advokátem se sídlem nám. Míru 9, 787 01 Šumperk, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. března 2004 č. j. 4 To 489/2003-305, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti stěžovatel napadl v záhlaví uvedené usnesení Krajského soudu v Ostravě, jímž bylo zamítnuto mimo jiné i jeho odvolání směřující proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 12. června 2003 č. j. 7 T 8/2002-247, kterým byl uznán vinným ze spáchání trestného činu loupeže, a to jako zvlášť nebezpečný recidivista (§234 odst. 1, §41 odst. 1 tr. zák.), pročež byl, při současném zrušení výroku o trestu založeném předchozím blíže specifikovaným rozhodnutím, odsouzen k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmi roků a pro jeho výkon zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Stěžovatel namítal dotčení ve svých ústavně zaručených základních právech zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (v doplnění ústavní stížnosti následně i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), přičemž na podporu svých tvrzení toliko povšechně uvedl, že soud jednak nesprávně zhodnotil ve věci provedené důkazy, dále neprovedl důkazy navrhované obhajobou a konečně, že soud odvolací se nezabýval námitkami jím vznesenými, když v odůvodnění svého rozhodnutí omezil se pouze na konstatování, že zjištění nalézacího soudu považuje za správná a úplná.
Souběžně s ústavní stížností podané dovolání stěžovatele do citovaného usnesení Krajského soudu v Ostravě bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 8. března 2005 sp. zn. 11 Tdo 1448/2004 odmítnuto coby podané z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu. Respektuje pořad práva, vyčkal Ústavní soud vydání rozhodnutí dovolacího soudu a teprve poté zabýval se vzneseným návrhem stěžovatele.
Jakkoli opakovaně ve své dosavadní judikatuře Ústavní soudu výslovně zdůraznil, že při posuzování ústavnosti postupu orgánů veřejné moci je vázán pouze petitem návrhu a nikoliv již jeho odůvodněním, čímž se otevírá možnost ústavněprávního přezkumu i z jiných hledisek, než v ústavní stížnosti předestřených (kupř. sp. zn. I. ÚS 129/99, I. ÚS 424/2000, I. ÚS 603/2000, II. ÚS 242/98, II. ÚS 305/99, II. ÚS 182/01, IV. ÚS 525/01, IV. ÚS 98/03 a další), z uvedeného neplyne závěr, dle něhož navrhovatele v řízení o ústavní stížnosti nezatěžuje břemeno tvrzení. Brojí-li totiž navrhovatel proti výroku, resp. obsahu rozhodnutí či (procesnímu) postupu orgánů veřejné moci, je nezbytné přesně označit nejen napadené rozhodnutí (postup), nýbrž, má-li být ústavní stížnost smysluplného projednání schopná, alespoň v nezbytném rozsahu předložit i z pohledu stěžovatele relevantní tvrzení, jimiž je namítaná protiústavnost založena. V opačném případě obsah jeho návrhu nereflektuje směrnici uvedenou v §34 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb. (s odkazem na §72 odst. 2 téhož zákona). Povšechné, na obecných tvrzeních vybudované odůvodnění ústavní stížnosti bez uvedení konkrétních námitek, v čem přesně stěžovatelem namítané pochybení obecných soudů v jeho věci spočívá, zakládá deficit, který je dle názoru Ústavního soudu současně v rozporu s účelem povinného zastoupení advokátem, od něhož lze právem nejen očekávat, nýbrž především i požadovat hájení zájmů (práv) zastoupeného lege artis, tj. ve shodě s povinnostmi ze zákona, jakož i etických pravidel s výkonem advokacie spojených (§16, §17 zák. č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů).
Navzdory tomu je třeba konstatovat, že skutková polemika stěžovatele není způsobilá sama o sobě založit dotčení v jeho ústavních právech. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), stojící vně soustavy obecných soudů, zásadně nepřehodnocuje dokazování jimi prováděné, a to ani tehdy, pokud by se s takovým hodnocením sám neztotožňoval, neboť, jak plyne z vymezení jeho pravomoci a postavení v ústavním systému České republiky, není další odvolací instancí.
Ve své dosavadní judikatuře nicméně formuloval zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod. Co do ústavněprávně relevantních pochybení takto vyčlenil případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního základu (kupř. sp. zn. IV. ÚS 570/03, III. ÚS 177/04, III. ÚS 501/04).
V ústavní stížnosti stěžovatel žádná taková konkrétní, a tudíž z pohledu jeho námitek přezkoumatelná, vykročení z ústavních kautel netvrdí a ani z obsahu napadeného rozhodnutí krajského soudu rozhodujícího o jím podaném odvolání se nepodávají. Toto je náležitým způsobem odůvodněno a pokud se v něm pro stručnost v určitém rozsahu odkazuje i na rozhodnutí soudu prvého stupně s tím, že se odvolací soud s jeho skutkovými vývody ztotožňuje, nelze ani tento postup považovat za porušení práva na spravedlivý proces, neboť se při tomto shodném náhledu na věc jeví nadbytečným vyložené úvahy nesoucí se k vyvození skutkového stavu znovu v rozhodnutí soudu druhého stupně toliko z formálních důvodů opakovat (obdobně k odůvodnění rozhodnutí z pohledu přezkumné činnosti vyšší instance např. usnesení sp. zn. III. ÚS 544/03). Rovněž tak i Evropský soud pro lidská práva formuloval ve své judikatuře názor, dle něhož soudům adresovaný závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument" a že odvolací soud "se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu" (rozsudek ve věci García Ruiz proti Španělsku).
Zásah do práv, jichž se stěžovatel dovolával, Ústavní soud neshledal. Proto byla ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná a podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. května 2005