ECLI:CZ:US:2005:3.US.59.05
sp. zn. III. ÚS 59/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 23. června 2005 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. A., zastoupeného JUDr. Ivanem Juřenou, advokátem ve Zlíně, Nábřeží 599, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. listopadu 2004, sp. zn. 33 Odo 732/2004, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. ledna 2004, sp. zn. 13 Co 67/2002, a rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. ledna 2002, sp. zn. 25 Cdo 98/2000, s návrhem na přiznání náhrady nákladů právního zastoupení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností napadl stěžovatel rozhodnutí obecných soudů [usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. listopadu 2004 (33 Odo 732/2004-204), rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 8. ledna 2004 (13 Co 67/2002-155), a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. ledna 2002 (25 Cdo 98/2000-123)] a tvrdil, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv obsažených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 Ústavy ČR a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů, jak jsou vpředu označena, vyplývá následující skutkový stav věci. Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 11. dubna 1997 (7 C 209/96-42) zamítl soud I. stupně žalobu, aby bylo žalovanému (J. B.) uloženo zaplatit stěžovateli (vystupoval v postavení žalobce v řízení před obecnými soudy) částku 200 000,- Kč s přísl. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25. března 1999 (13 Co 492/97-93) rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že žalobě v celém rozsahu vyhověl. Tento rozsudek byl na základě dovolání žalovaného zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. ledna 2002 (25 Cdo 98/2000-123) a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud pak rozsudkem ze dne 8. ledna 2004 (13 Co 67/2002-155) rozsudek soudu I. stupně potvrdil a rozhodl o tom, že "právo dovolání se nepřipouští". Posledně uvedeným výrokem reagoval na návrh stěžovatele, aby, bude-li rozsudek soudu I. stupně potvrzen, bylo připuštěno právo dovolání s tím, že otázkou zásadního právního významu, jíž by se měl zabývat dovolací soud, je otázka, "zda v případě, že bylo v řízení prokázáno, že byla zaplacena bez právního důvodu finanční částka a nebylo prokázáno, že se tak stalo na základě smlouvy o půjčce, lze ji přiznat z jiného právního důvodu - bezdůvodné obohacení". Odvolací soud uvedl, že se věcí mohl zabývat i z toho pohledu, zda žalovaný nezískal na úkor stěžovatele bezdůvodné obohacení, neboť konstantní judikatura takovýto postup umožňuje, a proto neshledal důvody pro připuštění dovolání.
Dovolání stěžovatele bylo proto odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. listopadu 2004 (33 Odo 732/2004-204) z důvodů jeho nepřípustnosti [§243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], neboť nebyl dán žádný dovolací důvod podle §237 až §239 o. s. ř. Dovolací soud konstatoval, že účastník, který navrhuje připuštění dovolání odvolacím soudem, není v návrhu povinen vymezovat právní otázku, pro kterou má být připuštěno dovolání. V případě, že tak přesto učiní, je ovšem dovolací přezkum podle §239 odst. 2 o. s. ř. otevřen jen pro posouzení těch právních otázek, pro něž byl návrh na připuštění dovolání učiněn a pro které je současně dovolání podáno (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. února 2001, sp. zn. 25 Cdo 2356/99, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazku 2, pod č. C 212). Jak bylo již uvedeno, stěžovatel navrhl připuštění dovolání jen pro řešení otázky, zda by mohl být jeho nárok v případě, že nebude prokázáno, že uplatněnou částku poskytl žalovanému z titulu smlouvy o půjčce, posouzen jako bezdůvodné obohacení. Jen tuto otázku by tedy bylo možno v dovolacím řízení přezkoumávat. V dovolání však řešení této otázky zpochybněno není a stěžovatel v něm vymezuje otázku zásadního právního významu zcela jinak (porušení procesních zásad dovolacím soudem v jeho předchozím rozsudku a v jeho důsledku vadné rozhodnutí odvolacího soudu). Pro řešení této otázky nebyl ovšem návrh na připuštění dovolání podán, a tak by se jí dovolací soud nemohl zabývat ani v případě, že by jí zásadní právní význam bylo možno přiznat.
V ústavní stížnosti stěžovatel brojí - stručně shrnuto - proti hodnocení důkazů provedených obecnými soudy. Dovozuje, že z nich vyplývá, že smlouva o půjčce, byť v ústní podobě, byla uzavřena. Dovolací soud pochybil tím, že ve svém rozsudku stanovuje, jaké důkazy jsou nezbytné k prokázání tvrzení účastníků sporu a nepřípustným způsobem zasahuje do zásady volného hodnocení důkazů. Dovolací soud není oprávněn ani dle své judikatury posuzovat věrohodnost skutkových tvrzení, plynoucích z výpovědi účastníků. Stěžovatel připouští, že v novém řízení před odvolacím soudem navrhl připuštění dovolání pro řešení jiné otázky, než jak vymezil otázky zásadního právního významu v dovolání. Namítá však, že byl vybízen odvolacím soudem, aby vymezil otázku zásadního právního významu. Dále pak neměl v odvolacím řízení k dispozici v písemné podobě vyhotovený rozsudek odvolacího soudu a teprve z něj mohla vyvstat celá řada otázek zásadního významu. Stěžovatel proto navrhl zrušit napadená rozhodnutí obecných soudů, jak jsou vpředu označena. Současně navrhl, aby náklady jeho zastoupení zcela zaplatil stát.
Ústavní stížnost je zčásti opožděně podaná, zčásti zjevně neopodstatněná.
Jako opožděně podaná byla shledána ústavní stížnost stěžovatele v části, ve které směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. ledna 2004 (13 Co 67/2002-155) a rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. ledna 2002 (25 Cdo 98/2000-123). Vzhledem ke stěžovatelem uplatňovanému dovolacímu důvodu nebylo dovolání v dané věci ex lege přípustné, neboť stěžovatel v odvolacím řízení vymezil dovolací důvod jinak, než v podaném dovolání. Jinými slovy řečeno, zjevně nebyl naplněn žádný dovolací důvod uvedený v §237 až §239 o. s. ř. a posouzení přípustnosti dovolání nebylo vázáno na úvahu dovolacího soudu. Podle §72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu) - je nutno v takovém případě lhůtu k podání ústavní stížnosti počítat ode dne doručení napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně stěžovateli. Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů ode dne doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě dne 3. února 2005, tedy z hlediska 60denní lhůty k jejímu podání (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) zjevně opožděně v té části, ve které směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. ledna 2004 (13 Co 67/2002-155) a rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. ledna 2002 (25 Cdo 98/2000-123).
Ve vztahu k okolnostem tohoto případu odkazuje Ústavní soud rovněž na usnesení Ústavního soudu ze dne 12. května 2004 ve věci IV. ÚS 45/04 (publ. in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 33., usn. č. 32, Praha 2005), z jehož odůvodnění plyne, že ust. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu v nyní účinném znění ani Sdělení Ústavního soudu, jež bylo publikováno pod č. 32/2003 Sb., nemůže nic na opožděnosti podané ústavní stížnosti změnit. Bod druhý uvedeného sdělení, jakož i citované ustanovení zákona o Ústavním soudu, dopadal a dopadá totiž toliko na případy, v nichž dovolací soud meritorně napadené rozhodnutí přezkoumává, nebo na případy, kdy dovolací soud dovolání bez meritorního přezkumu napadeného rozhodnutí odmítne jen proto, že neshledává důvod ke svému vlastnímu závěru o tom, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; v posléze v uvedeném případě existuje totiž až do rozhodnutí dovolacího soudu nejistota, zda bude dovolání shledáno přípustným nebo zda naopak dojde k jeho odmítnutí právě a jen proto, že se Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací neztotožní s přesvědčením dovolatele o zásadním významu napadeného rozhodnutí po právní stránce; naopak žádná taková nejistota o výsledku dovolacího řízení z povahy věci není dána tam, kde k odmítnutí dovolání dochází proto, že dovolání je zákonem považováno za nepřípustné. V posuzované věci bylo podáno nepřípustné dovolání, takže důsledkem jeho podání nemohlo být prodloužení lhůty k podání ústavní stížnosti. Opačný závěr připouštějící prodloužení této lhůty, i v případě podání nepřípustného dovolání, vedl by k rozvratu právní jistoty nastolené mezi účastníky řízení před obecnými soudy rozhodnutími, jež jsou již dávno pravomocná.
Ve zbylé části, tzn. v části, ve které směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, byla ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná. Vzhledem k tomu, že dovolací soud dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu odmítl jako nepřípustné, bylo nutno se ústavní stížností zabývat z hlediska porušení tvrzeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces, to však nikoliv z hlediska porušení subjektivního práva hmotného, nýbrž pro denegatio iustitiae (odmítnutí spravedlnosti), tedy zda tím, že Nejvyšší soud ČR posoudil dovolání jako nepřípustné, nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv (svobod) stěžovatele. V uvedeném rozsahu bylo přezkoumáno napadené usnesení a bylo zjištěno, že Nejvyšší soud ČR v něm, v souladu se zásadami občanského soudního řádu, posoudil nepřípustnost dovolání dle §243b odst. 5 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a v odůvodnění svého rozhodnutí ústavně souladným způsobem vyložil, proč bylo dovolání stěžovatele posouzeno jako nepřípustné, a v souladu se zákonem se přiměřeně vypořádal i s tvrzeními stěžovatele vznesenými v dovolání (§167 odst. 2, §157 odst. 2 o. s. ř.); pod aspektem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) nelze proto dovolacímu soudu cokoli vytknout. K tvrzenému porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 Ústavy ČR a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod proto ve věci nedošlo. Návrh na zrušení ústavní stížností napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR, jak je vpředu označeno, byl proto shledán jako zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud z takto vpředu rozvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatele odmítl [§43 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], jak je z výroku tohoto usnesení patrno. Vzhledem k odmítavému výroku rozhodnutí o ústavní stížnosti se Ústavní soud nezabýval návrhem stěžovatele na přiznání náhrady nákladů řízení podle §83 zákona o Ústavním soudu, neboť tento návrh sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. června 2005
Jiří Mucha
předseda senátu