ECLI:CZ:US:2005:3.US.6.05
sp. zn. III. ÚS 6/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 13. července 2005 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti M. D., zastoupeného Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem se sídlem Malá 6, Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2004 č. j. 28 Co 383/2004-369 a rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 7. května 2004 č. j. P 35/2002-309, za účasti 1) Krajského soudu v Praze a 2) Okresního soudu v Berouně jako účastníků řízení, a 1) I. M. a 2) Městského úřadu v Hořovicích se sídlem Palackého náměstí 2, Hořovice, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
I.
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i v ostatních ohledech splňuje formální náležitosti návrhu [ve smyslu ustanovení §30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a) odst. 2, odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"], napadá stěžovatel rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2004 č. j. 28 Co 383/2004-369, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 7. 5. 2004 č. j. P 35/2002-309, jímž byl zamítnut návrh stěžovatele [otce nezletilé Jany D. (jedná se o pseudonym)] na svěření nezletilé Jany D., (dále jen "nezletilá") do jeho výchovy i návrh na svěření nezletilé do střídavé výchovy obou rodičů.
Současně stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud v řízení postupoval ve smyslu ustanovení §39 zákona o Ústavním soudu.
Stěžovatel považuje oba shora označené rozsudky obecných soudů, jakož i řízení, které jim předcházelo, za porušení základních práv a svobod ve smyslu čl. 36 odst. 1 (uvádějícího, že každý má právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu) a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle něhož je péče o děti a jejich výchova právem rodičů; děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči, přičemž práva rodičů mohou být omezena a nezletilé děti mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě zákona.
Za porušení svého práva na spravedlivý proces (ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny) stěžovatel považuje jak údajné porušení svých procesních práv v pravomocně skončeném řízení, tak i "ústavně nekonformní interpretaci a aplikaci hmotného práva". Obecné soudy údajně nerespektovaly přání nezletilé ohledně její další výchovy, které podle jeho názoru mělo být základním zákonným kritériem soudu pro rozhodování o této otázce a popřely prý ustanovení §27 odst. 2 zákona č. zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině").
V další části odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí s postupem obou obecných soudů, pokud tyto při svém rozhodování o návrhu stěžovatele vycházely ze závěrů znaleckého posudku soudem ustanovené znalkyně PhDr. E. H. ze dne 5. 10. 2002 a nenechaly zpracovat revizní znalecký posudek za situace, kdy údajně existovaly "důvodné pochybnosti" o správnosti závěrů posudku PhDr. H., neboť v předmětném řízení tento znalecký posudek nestál osamoceně, ale byl pouze jedním z mnoha jiných znaleckých posudků a odborných vyjádření obsahujících protichůdné či dokonce zásadně odlišné závěry. Přes tyto rozpory soudy především vycházely ze znaleckého posudku znalkyně PhDr. H., který byl zpracován již v roce 2002, a který podle názoru stěžovatele vykazuje nedostatky neodstraněné ani v průběhu řízení.
V této souvislosti stěžovatel uvádí chronologický seznam jednotlivých psychologických vyšetření a zkoumání nezletilé, které byly zpracovány (většinou) z podnětu stěžovatele a byly součástí příloh opatrovnického spisu Okresního soudu v Berouně vedeného pod sp. zn. P 35/2002.
Stěžovatel zdůrazňuje, že soudy mají povinnost vždy přihlédnout k přání nezletilé v otázce, kterého z rodičů preferuje při své výchově do té míry, že by u něj chtěla být trvale, což se v projednávané věci nestalo, neboť nezletilá měla sdělit koliznímu opatrovníkovi, že by chtěla žít u otce, případně, že by chtěla, aby bydlela 14 dnů u otce a k matce jezdila jen na víkendy.
Zjevné procesní nedostatky byly podle názoru stěžovatele i ve způsobu provedení výslechu nezletilé před odvolacím soudem, který prý byl proveden bez přítomnosti právních zástupců obou rodičů a znalce, kteří tak nemohli sledovat správnost protokolace výslechu nezletilé, což nemohlo být ověřeno ani zpětně, neboť odvolací soud nevyhověl návrhu stěžovatele na nahrávání výslechu nezletilé.
V otázce střídavé výchovy stěžovatel zaujímá zcela odlišné stanovisko od soudu odvolacího a argumentuje tím, že zájem obou rodičů podílet se stejnou měrou na výchově nezletilé jde v obecné rovině nad odmítavý postoj toho z obou rodičů, jemuž bylo dítě svěřeno do výchovy po rozvodu rodičů. Tento svůj názor stěžovatel opírá i o vyjádření Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy a dalších zejména školských institucí, z nichž vyplývá, že ani v případě, kdy nezletilá by po dobu střídavé výchovy navštěvovala dvě různé základní školy (v Žebráku a v Klatovech), by nebyly ohroženy její zájmy.
Závěrem stěžovatel sice připouští, že předmětné řízení trvalo delší dobu, což i pro nezletilou znamenalo zvýšenou psychickou zátěž, tvrdí však, že pokud by oba obecné soudy vyhověly jeho návrhům na vypracování revizního znaleckého posudku, byla by věc skončena v nepoměrně kratším časovém úseku.
II.
Okresní soud v Berouně rozsudkem ze dne 7. 5. 2004 č. j. P 35/2002-309 pod bodem I. výroku zamítl návrh stěžovatele na svěření nezletilé Jany D. do jeho výchovy i návrh na její svěření do střídavé výchovy obou rodičů.
Jak vyplývá z odůvodnění shora citovaného rozsudku, soud prvního stupně konstatoval, že manželství rodičů nezletilé bylo rozvedeno rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 15. 5. 1998 sp. zn. 8 C 79/98-15, který nabyl právní moci dne 1. 7. 1998. Tímto rozsudkem byla schválena dohoda rodičů nezletilé, podle níž byla pro dobu po rozvodu rodičů nezletilá svěřena do výchovy matky a stěžovatel se zavázal platit na ni výživné ve výši 4 000,- Kč měsíčně.
Koncem roku 2001 podal stěžovatel návrh na změnu výchovného prostředí a navrhoval, aby nezletilá byla svěřena do jeho výchovy, v průběhu řízení rozšířil petit tak, že navrhoval, aby byla nezletilá případně svěřena do střídavé výchovy rodičů. Návrh stěžovatel odůvodnil jednak přáním nezletilé častěji a po delší dobu pobývat u stěžovatele a tvrzením, že rodinné prostředí u její matky je pro ni nevhodné, neboť v něm psychicky a fyzicky strádá, v rozporu s výší výživného je i nedostatečně oblékána a obouvána, což je v přímém protikladu s novou rodinou stěžovatele, která je z tohoto důvodu pro ni vhodnější. Svá tvrzení stěžovatel opíral o celou řadu psychologických vyšetření a zkoumání, které za pobytu u stěžovatele nezletilá absolvovala.
Matka s návrhem stěžovatele zásadně nesouhlasila s tím, že pro změnu výchovného prostředí nezletilé nebyly prokázány žádné podstatné či výjimečné důvody, které by takový návrh odůvodňovaly. Navíc s ohledem ke vzdálenosti bydliště obou rodičů nejsou pro takové rozhodnutí dány odpovídající podmínky.
Soud prvního stupně si ve věci vyžádal stanovisko kolizního opatrovníka i znalecký posudek znalkyně z oboru psychologie, PhDr. E. H., kterou v řízení rovněž vyslechl a vzal v úvahu i psychologická vyšetření, kterým nechal stěžovatel podrobit nezletilou opakovaně v době plánovaných pobytů u něj, jakož i další zprávy kolizní opatrovnice a Fondu ohrožených dětí.
Za podklad pro své rozhodování vzal soud prvního stupně i zjištěné rodinné a bytové poměry obou rodičů, vztah nezletilé k matce i otci a k jejich rodinným příslušníkům, jakož i další skutečnosti a dospěl k závěru, že změny v poměrech všech účastníků, které nastaly od poslední úpravy výchovy nezletilé, nejsou takového druhu a rozsahu, aby odůvodňovaly změnu původního rozhodnutí, tj. schválení dohody rodičů nezletilé soudem.
Soud prvního stupně zdůraznil, že v řízení nebyla prokázána tvrzení stěžovatele, že nezletilá je v nové rodině své matky psychicky a fyzicky týrána, ani že svůj pobyt zde nezletilá pociťuje jako příkoří či újmu, a proto si přeje žít jen u otce, naopak bylo zjištěno, že o nezletilou je v nové rodině matky po všech stránkách dobře postaráno. S odkazem na závěry znaleckého posudku soudem stanovené znalkyně v kontextu s psychologickými vyšetřeními předloženými stěžovatelem, které ale byly provedeny bez účasti druhého rodiče a nelze je považovat i z dalších důvodů za zcela objektivní, soud prvního stupně konstatoval, že v době jeho rozhodování je nezletilé osm roků, její přání je na úrovni jejího věku, a proto nelze po dítěti v jeho stupni vývoje požadovat domýšlení důsledků svých přání a rozhodnutí, neboť je zřejmé, že má ráda oba své rodiče a je tedy z tohoto pohledu snadno ovlivnitelná a naivní.
Pokud u rodičů byly zjištěny stejně dobré výchovné předpoklady a vztah nezletilé je stejně dobrý i k oběma partnerům jejich rodičů a dalším polorodým sourozencům, není třeba dosavadní poměry dítěte měnit i z toho důvodu, že matka nebránila nikdy v minulosti styku otce s nezletilou. Návrh stěžovatele považoval soud prvního stupně nikoli za reflexi potřeb či zájmů nezletilé, ale výhradně za snahu o prosazení jeho vlastních zájmů, proto návrh jako nedůvodný zamítl.
V případě navrhované střídavé výchovy nezletilé soud prvního stupně dospěl k závěru, že z provedených důkazů bylo zjištěno, že navrhovaná střídavá výchova není v zájmu nezletilé, neboť s ohledem na délku pobytu u jednoho z rodičů (šest měsíců) by se vlastně jednalo o změnu výchovy a pro tu nebyly zjištěny podmínky. Mimo zásadní nesouhlas matky nezletilé s navrhovanou změnou, nejsou ani další podmínky, které takovou změnu umožňují - malá vzdálenost bydlišť obou rodičů, zachování stejné školy a dalších mimoškolních činností nezletilé. Z tohoto důvodu soud prvního stupně i tento návrh stěžovatele jako nedůvodný zamítl.
Krajský soudu v Praze rozsudkem ze dne 12. 10. 2004 č. j. 28 Co 383/2004-369 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, neboť odvolání stěžovatele neshledal důvodným.
V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uvedl, že doplnil dokazování výslechem nezletilé, kterou vzhledem k jejímu věku vyslechl bez procesních formalit, pouze v přítomnosti kolizního opatrovníka. Tento postup odůvodnil odvolací soud jednak poukazem na věk nezletilé a dále na skutečnost, že v průběhu uplynulých dvou let byla z výhradní iniciativy stěžovatele podrobována mnoha různým vyšetřením odborníky z oboru dětské psychologie a přiměřeně svému věku byla vyslechnuta i kolizním opatrovníkem.
Nezletilá v řízení před odvolacím soudem vyjádřila svůj vlastní názor na projednávanou věc s tím, že má ráda oba rodiče stejně, dlouhé odloučení od matky by pro ni bylo traumatizující, stejně jako je pro ni zatěžující i současný spor, který vidí ze svého hlediska jako zbytečný, neboť dospělí by si sami měli vyřešit své záležitosti a ji by měli nechat být.
K údajné nezbytnosti vypracování revizního znaleckého posudku odvolací soud uvedl, že při posouzení výsledků znaleckých zkoumání odborníků, na něž se obracel stěžovatel v době, kdy měl nezletilou ve své péči a závěrů znaleckého zkoumání soudem stanovené znalkyně neshledal žádné podstatnější rozpory, které by odůvodňovaly další znalecké zkoumání formou revizního znaleckého posudku, a proto tento návrh stěžovatele v odvolacím řízení zamítl.
Odvolací soud zdůraznil, že k výslechu nezletilé přistoupil jen nerad, na návrh stěžovatele, neboť si byl vědom toho, že nezletilá je již delší dobu, a nikoli na své přání, vystavována na svůj věk zcela nevhodné a stresující pozornosti dospělých osob, které stále zkoumají její přání žít s tím či oním rodičem, aniž je respektován její citový vztah k oběma rodičům, který je v obou případech kladný.
I v ostatních skutkových zjištěních se odvolací soud ztotožnil se soudem prvního stupně a zdůraznil, že není dán žádný důvod, který by soud opravňoval ke změně původního rozhodnutí o výchově nezletilé, a to ani ve vztahu k nařízení střídavé výchovy, neboť zprávy odborných institucí sice připouštějí možnost takové změny, nicméně konkrétní posouzení vhodnosti takové změny ve výchovných poměrech nezletilé přísluší výhradně soudu, který je přesvědčen, že v dané věci s ohledem na věk nezletilé není v jejím zájmu, aby po půl roce pravidelně měnila výchovné prostředí včetně spolužáků, učitelů, kamarádů a v podstatě celé rodinné zázemí, s nímž je spojena, neboť střídavá výchova je vhodná jen za splnění určitých podmínek a předpokladů, mezi něž patří shoda obou rodičů v této otázce, která je samozřejmou podmínkou normálního fungování tohoto institutu.
Ústavní soud si pro posouzení důvodnosti námitek stěžovatele připojil opatrovnický spis vedený Okresním soudem v Berouně pod sp. zn. P 35/2002, z něhož zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 15. 5. 1998 č. j. 8 C 79/98-15 bylo rozvedeno manželství rodičů nezletilé a současně (pod bodem II. výroku) byla schválena jejich dohoda, že nezletilá bude pro dobu po rozvodu manželství svěřena do výchovy matky a stěžovatel se zavázal přispívat na výživu nezletilé měsíčně částkou 4 000,- Kč.
Na č. l. 54-76 je založen znalecký posudek soudní znalkyně PhDr. E. H. ze dne 5. 10. 2002. Z jeho závěrů ohledně psychologického vyšetření nezletilé, jejích rodičů, včetně současných partnerů rodičů nezletilé vyplynulo, že vztah nezletilé k oběma rodičům se mění v závislosti na aktuálních okolnostech, souvislostech a vývojové etapě nezletilé.
Znalkyně PhDr. E. H. byla vyslechnuta při jednání před soudem prvního stupně dne 5. 12. 2002 za účasti stran. Dne 17. 12. 2002 bylo soudu doručeno písemné vyjádření jmenované znalkyně k (neúplnému) přepisu kazety rozhovoru stěžovatele s nezletilou (na č. 1. 112-113).
Na č. l. 182 opatrovnického spisu je založeno vyjádření kolizního opatrovníka nezletilé, který střídavou péči nedoporučuje.
III.
Po zvážení obsahu připojeného spisu sp. zn. P 35/2002, námitek stěžovatele i napadených rozsudků obou obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Námitky stěžovatele směřují do několika rovin. V první argumentuje stěžovatel porušením svých procesních práv, k němuž údajně došlo tím, že soud nevzal v úvahu výsledky dalších vyšetření nezletilé předložené stěžovatelem, které zejména soud prvního stupně měly vést k závěru o nezbytnosti zpracování revizního znaleckého posudku a dále způsobem provedení "výslechu nezletilé" před odvolacím soudem.
K výše uvedenému je třeba připomenout již ustálenou judikaturu Ústavního soudu v otázce zásady volného hodnocení důkazů (ve smyslu ustanovení §132 občanského soudního řádu, dále jen "o. s. ř."), která je vyjádřením ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy. Provedené důkazy vždy soud hodnotí podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech. Jak vyplývá z obsahu připojeného spisu sp. zn. P 35/2002 a z obsahu rozsudku soudu prvního stupně, soud při svém rozhodování vzal v úvahu všechny právně relevantní skutečnosti v předmětné věci, tedy i výsledky celé řady vyšetření a psychologického zkoumání nezletilé předkládané stěžovatelem, které však neshledal v příkrém rozporu se závěry znaleckého posudku soudem určené znalkyně. Nalézací soud zejména vyslovil své oprávněné pochybnosti o objektivitě výsledků takových vyšetření, která byla vždy prováděna pouze za účasti stěžovatele a v době, kdy nezletilá byla u něj po určitou dobu na návštěvě, takže nešlo vyloučit její ovlivnění. Z tohoto důvodu, jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací, zamítl návrh stěžovatele na doplnění dokazování revizním znaleckým posudkem.
V této souvislosti považuje Ústavní soud za vhodné připomenout, že ačkoli stěžovatel jak v pravomocně skončeném řízení, tak v řízení před Ústavním soudem vystupuje z pozice ochránce práv a zájmů nezletilé, jeho dosavadní postoj, v němž neváhal nezletilou vystavovat celé řadě pro ni nikoli nezbytných a do jisté míry v jejím věku i traumatizujících vyšetření, tomu neodpovídá. Této skutečnosti si naopak byly vědomy oba obecné soudy, které se snažily dosáhnout zjištění názoru nezletilé na podaný návrh co nejšetrnějším způsobem. Způsob, jímž byla nezletilá vyslechnuta v řízení před odvolacím soudem, odpovídá ustanovení §100 odst. 3 o. s. ř., které umožňuje provést výslech nezletilé bez přítomnosti rodičů, je-li to třeba, aby mohlo být zjištěno skutečné přání či názor nezletilé, bez jeho ovlivnění rodiči či jejich zástupci. Přání nezletilé a její bezesporu dobré citové vazby k oběma rodičům byly reflektovány v napadených rozsudcích obou soudů a dále v rozhodnutí soudu o návrhu stěžovatele na rozšíření styku s nezletilou.
Jak bylo již výše uvedeno, v předmětné věci podání návrhu stěžovatele předcházela dohoda rodičů o svěření nezletilé do výchovy matce pro dobu po rozvodu, která byla schválena soudem. Je tedy zřejmé, že v této době existovala shodná vůle obou rodičů o tom, v péči kterého z nich bude nezletilá v době po rozvodu. Navrhovaná změna výchovného prostředí musí být posouzena z hledisek ustanovení §28 zákona o rodině, tedy změní-li se poměry.
Provedeným dokazováním však bylo zjištěno, že nezletilá má kladný citový vztah k oběma rodičům, aniž by se změnilo výchovné prostředí v rodině matky nezletilé či výchovné potřeby nezletilé. Rovněž nebylo zjištěno, že by matka nezletilé bránila styku stěžovatele s nezletilou. Oba rodiče mají dobré výchovné předpoklady a podmínky pro péči o nezletilou. Oba obecné soudy ve výstižném a přesvědčivém odůvodnění svých rozsudků dospěly ke shodnému závěru, že k žádné změně poměrů (jak to má na mysli ustanovení §28 zákona o rodině) nedošlo.
Další námitka stěžovatele směřuje do oblasti interpretace jednoduchého práva, konkrétně stěžovatel Ústavnímu soudu předkládá vlastní výklad ustanovení §26 odst. 2 zákona o rodině, upravujícího možnost svěření nezletilé do střídavé péče obou rodičů. K této otázce se vyjádřil Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 27. 1. 2005 sp. zn. I. ÚS 48/04 a uvedl, že "svěření dítěte do střídavé výchovy rodičů nesmí být ústupkem jejich vzájemné rivalitě, ale vyjádřením kvalitního a pozitivního vztahu rodičů k dítěti; to však předpokládá toleranci, vyspělost a dobrou vůli všech zúčastněných. Rozhodnutí o střídavé výchově nezletilého dítěte by mělo vycházet z jejich společné vůle a dohody, schopnosti spolu komunikovat a spolupracovat a nezapojovat nezletilou do svých vzájemných problémů".
Tento názor sdílí Ústavní soud i v předmětné věci a považuje ho i nadále za ústavně konformní.
Jak v předmětné věci správně dovodily oba obecné soudy, podmínky pro střídavou péči rodičů nebyly splněny nejen pro zásadní nesouhlas matky nezletilé, ale zejména z důvodu dosavadních postojů rodičů, jejichž neshody a nemožnost dospět k dohodě i o zásadních otázkách péče o nezletilou nejsou a nemohou být východiskem pro změnu výchovného prostředí nezletilé ani do budoucna. Z tohoto důvodu jsou již nepodstatná stanoviska či vyjádření odborných školských orgánů k zajištění rovnocenného základného školního vzdělání nezletilé. Ostatně tyto skutečnosti byly objektivně posouzeny jak ve stanovisku kolizního opatrovníka nezletilé, tak ve vyjádření znalkyně PhDr. E. H., která byla podkladem pro rozhodování obecných soudů.
Ústavní soud neshledal, že by v posuzované věci došlo k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 32 odst. 4 Listiny.
Na základě všech výše uvedených skutečností proto Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. července 2005
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu